Internetový deník pro kulturu a umění

Úvod Obraz & Slovo V malých prostorách ostravské galerie Jáma 10 se dějí velké věci

V malých prostorách ostravské galerie Jáma 10 se dějí velké věci

25.4.2019 Obraz & Slovo

V ostravské galerii Jáma 10 je plno. Galerijní prostor invazivně osídlil ostravský sochař Martin Kubica, a to způsobem zcela nekompromisním. Do první z výstavní místnosti sochař nainstaloval objekty, které svou velikostí a kvantitativní koncentrovaností zaplňují prostor a divákovi nedovolují odstup. Při procházení instalace jsme pohlcovaní hmotou, jejími tvary, materiály a konstrukcí.

Zvětšit obrázek

Z výstavy Martina Kubici v galerii Jáma 10.
Foto: Jaroslav Michna

Nemáme na výběr. Kubica na výstavě, připravené kurátorkou Barborou Mikudovou, boří zavedená galerijní klišé. Hradba tvarových struktur může evokovat pocit tísně z nemožnosti dostatečně uvidět a prožít jednotlivost a už vůbec ne celek instalační kompozice. Zatímco na jiných výstavách soch řeší kurátoři patřičné odstupy a volné prostory, aby socha mohla takzvaně dýchat, Kubica diváka nutí k radikálně-intimnímu kontaktu.

Vzniká nová situace, kdy se procházením hmot utváří nečekané a nezáměrné dialogy tvarů a obrysů. A náš mozek stále pracuje na plné obrátky, aby mohl tuhle balastní koncentrovanost nějak vytřídit a dostat se k jednotlivostem, v nichž by ideálně nacházel jakoukoliv konkrétnější citaci nebo příběh. Ten tam ovšem explicitně přítomen není. Zůstáváme tak tápající a polapení v labyrintu tvarově prazvláštních architektur.

Z výstavy Martina Kubici. (Foto: J. Michna)

Kubicovi očividně nejde o finální tvar, o dokonalou sochu. Nechává otevřenou situaci samotného sochařského procesu, poeticky řečeno tvoření, které by se dalo charakterizovat jako nekonečný tok vnitřního puzení k tvorbě samé a ke snaze ho jakkoliv zformovat. Výsledek už vlastně nemusí být až tak důležitý. Nemusí žádným způsobem komentovat život a lidské situace, nemusí znázorňovat ani politicky agitovat, jen plyne zvnitřku. Tato slova mohou evokovat představu tvorby blízké abstraktnímu expresionismu, ale tuhle výronovou expresivitu v instalaci nehledejte. Sochařské objekty jsou navýsost konstrukčně pregnantní. Je to dáno jednotnou, doslova stavební technologií, která determinuje vyjadřovací portfolio.

Limit konstrukce a materiálu je jistou startovací polohou celé výstavní „stavby“. Pro sochy jsou užity lehké ocelové profily vynášející nosnou kostru a plášť sochy tvoří OSB desky. Autentickou stavební estetiku pak dotvářejí detaily nedokončených šmouhatých tahů bílé barvy na povrchu desek a především obnažené konstrukční mechanismy vnitřních struktur.

Stavební materiál a především jeho odpad je již v uměleckém provozu etablovaným vyjadřovacím mechanismem. Jeho užíváním autor vystupuje z oblasti umělecké výlučnosti do takzvaně běžného života. Využívá funkční, utilitární materialitu k neutilitárním účelům – k umělecké výpovědi. Překódováním stavebních technologií, materiálů a odpadu do sochařského jazyka vystavovaného v galerii vzniká vizuální situace, která může znejistit jak milovníka (tradičního) umění, tak diváka, který se záměrnou výtvarnou tvorbou absolutně nezabývá. Pocit nejistoty je vodící linkou dnešního světa a umění tuto labilitu jen zhmotňuje.

 

Z výstavy Martina Kubici. (Foto: J. Michna)

Ve druhé místnosti galerie je zcela jiná situace. Znovu je zde bravurně promýšlena instalační estetika, ovšem zcela v jiném duchu. Při vstupu do prostoru, kdy překonáme bariéru vertikální zavěšené plochy, se ocitáme v měkké, barevné, komorní instalaci. Materiální úspornost a obhroublost, kterou jsme zakusili v prvním vstupu, je nahrazena vrstevnatou kompozicí a větší prostorovou vzdušností.

Nalézáme zde dvě figury Atlásů. Zatímco ale v tradiční mytologii je tento obr nositelem a podporovatelem nebeské klenby, v pojetí Martina Kubici je jeden z nich vyvýšen do abnormálních výšek. Soklový podstavec z odpadního stavebního materiálu je sendvičovitě vystavěn do „nekonečné“ subtilní vertikály. Vyvolává tak nikoliv pozici stability, která je s Atlásem běžně spojována, ale naopak vratkosti a destabilizace.

Z výstavy Martina Kubici. (Foto: J. Michna)

Je to opět přenesený komentář k dnešnímu světu vratké nerovnováhy ať už sociálních, či environmentálních paradigmat. Perský koberec pak může tvořit jakousi ideovou základnu problému, tedy symboliku touhy po materiálním luxusu, která je vlastně zdrojem dnešního všeobecného rozkladu. Světlo do instalace prochází z plastového zvlněného „paravánu“, za nímž klečí druhý z Atlásů. Je tichým pozorovatelem, který bezmocně sleduje dění světa tentokráte přímo ze země skrze filtr plastové bariéry.

Výstava nabízí silný bipolární zážitek, dvě rozdílné situace a mnoho materiálu určeného nikoliv ke stavbám budov či příček, ale k rozličným imaginacím a asociativním kontextům. Právě tohle má kvalitní současné umění divákovi zprostředkovat.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.