Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Ostravští Harakiri Czurakami vydávají sborník děl nejmladší literární generace

Ostravští Harakiri Czurakami vydávají sborník děl nejmladší literární generace

2.5.2019 Obraz & Slovo

Literární skupina Harakiri Czurakami je proslulá svými večírky v ostravském Provoze Hlubina, na nichž začínající autoři prezentují své básně a povídky. V uplynulých letech tyto seance mladých umělců vyrazily i za hranice domoviny a navštívily další významná města republiky – Prahu, Brno, Olomouc. Nyní Harakiri Czurakami vydávají sborník nejlepších prací a do určité míry tak mapují nejmladší generaci literárních adeptů

Zvětšit obrázek

Sborník literární skupiny Harakiri Czurakami.
Foto: Jana Macečková

Vydání sborníku bylo sice plánováno již na loňský květen, ale počkat se vyplatilo. Redaktoři Vasilios Chaleplis, Jan Dvořák a Adam Tomáš si přivolali na pomoc další přátele a se sborníkem si opravdu vyhráli – kvalitní papír, úderná grafika, spousta ilustračních fotografií, a to i v originálně pojatých medailonech jednotlivých autorů. Je vidět, že pro mnohé jde vůbec o první příležitost, jak publikovat pod ISBN, a tak chtěli mít knihu se vším všudy, ne jen secvaknutou brožuru, která se snadno ztratí v tratolišti literární produkce.

Co ale dělá knihu knihou, není její provedení. Ve sborníků publikuje téměř třicet autorů v rozmezí 21 až 37 let, přičemž polovina z nich se pohybuje v okolí Ostravy; Praha, Brno a Olomouc mají průměrně po pěti zástupcích. To samozřejmě neznamená, že by Ostrava byla nejúrodnější na mladé literární talenty, svědčí to spíše o pověsti a oblíbenosti, jaké se Harakiri Czurakami v domovské Ostravě po zhruba deseti (slovy jednoho z pořadatelů) „rarachovských večírcích“ těší.

Foto: Jana Macečková

Tak jako je tomu v celém literárním ruchu, i ve sborníku jsou texty, jež umí promluvit, vedle textů hluchých – ať už pro jejich „nevybroušenost“ či sebestřednost. Jsou v něm texty (prozatím) literárních ohledávačů a pokusníků vedle textů autorů, kteří už mají za sebou úspěšné debuty (např. Jonáš Zbořil). Poetiky jednotlivých autorů jsou velmi různorodé. Nejrozsáhlejší příspěvek sborníku přichází například s postmoderní hrou, zakládající se na intertextualitě, literárně teoretické i historické poučenosti (povídka Pán Jakub, Vasilios Chaleplis).

Básně olomouckého Jiřího Neděly jsou také hravé, pro změnu ale sází na veršový vtip a zvukový efekt: „tam, odkud jsem kdysi vzešel / vleze se mě už jen kus / jmenuji se Oidipus“ (báseň Variace na antickou tragédii).

Kromě dalších formálně cizelovaných děl, které se například inspirují i generací anarchistických buřičů (ostravský Martin Čudek alias Hvězdoš), se ve sborníku objevují i příspěvky civilnějšího výrazu, v podání Nely Bártové působící jako autentické záznamy vychrlených a vzájemně se překřikujících promluv, jejichž původci nejsou schopni se dorozumět a vlastně ani určit, co je cílem komunikace: „trpíš předsudky ale takhle / ne netrp předsudky prostě / bruslíš na tenkém ledě / kamaráde tys mi úplně / rozsápal ty drahé cigarety…“ (úryvek z básně Upřímný Peťa).

Pokud se ve sborníku rýsuje jakákoli tendence signifikantní pro nejmladší generaci literátů, pak leda na úrovni tematické – valná část přispěvatelů je aktivně přítomna dnešnímu světu, ptají se po (ne)smyslu konzumu, technologií, po postupném „odlidšťování“ mezilidských vztahů… Například v povídce Krize pražského Jonáše Vernera zaznívá s vypravěčskou bravurou zásadní existenciální otázka, jež má sílu ohrozit i milostný vztah: k čemu vlastně slouží fidget spinner?

Hrdina z povídky Až tlesknu, zhasni Veroniky Dvorské zase žije ve zcela soběstačné samotě bytu, jehož nezbytným atributem je automatický asistent: „Tisíce drobných objektivů kamer na Stanleyho koukají skrz všechny stěny pokoje. Vyhodnocujou jeho pohyby, výrazy ve tváři, prováděj analýzy. Apartmán Stanleymu rozumí, nemusí mu nic vysvětlovat. Brzo se naučil, jaké jídlo mu chutná a v kolik přijde domů. Začal mu chystat pivo a panáky.

Tato schopnost „být při tom“, hledět nejen do sebe, ale i kolem sebe, na mě působí sympaticky a povzbudivě. Co pak na tom, že jsou někteří z přispěvatelů formálně sto let pozadu, nebo že jejich postavy a subjekty se nedokáží před literaturou zcela obnažit a oblékají si pózy ironických kuřáků a zhýralých násosků, hlavně, že mají oči a umějí se jimi dívat, zbytek se při dobré vůli a špetce talentu dá vypilovat.

A tak doufám, že ze sborníku Harakiri Czurakami nezbude jen „niterná touha psát a vydávat knihy,“ jak píší redaktoři v předmluvě, ale že bude i cenným dokumentem kořenů jedné generace literátů.

Radek Touš | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.