Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Kočka na rozpálené plechové střeše funguje v Českém Těšíně jako generační drama na druhou

Kočka na rozpálené plechové střeše funguje v Českém Těšíně jako generační drama na druhou

12.5.2019 Divadlo

Jižanské drama s dusným koloritem rodinných vztahů, které dostalo název Kočka na rozpálené plechové střeše, vyneslo Tennesseemu Williamsovi v 50. letech Pullitzerovu cenu. Od té chvíle jeho hra kráčí vítězně divadelním i filmovým světem. Režisér a zároveň nový ředitel Těšínského divadla Petr Kracik se tímto titulem rozhodl uzavřít svou první těšínskou sezónu.

Zvětšit obrázek

Ondřej Frydrych a Petra Sklářová v Kočce na rozpálené plechové střeše.
Foto: Karin Dziadková

Typicky zájezdové divadlo na novou inscenaci láká sloganem „překrásné psychologické drama,“ což je možná až příliš eufemistické. Vždyť co krásného je totiž na lidech, kteří se do krve hádají a obviňují? Titul je ovšem jedinečný a tak při své hloubkové náročnosti může zaujmout i širší publikum, zejména pokud se najdou vhodní herci pro dvě hlavní role, titulní Kočku i jejího partnera, alkoholika Bricka.

Dříve to byl například herecký koncert Elizabeth Taylorové a Paula Newmanna, dnes se na nervy drásající jízdu vydáme s Petrou Sklářovou a Ondřejem Frydrychem. V cestě jim ještě stále stojí odvěká lidská zášť, ovlivněná touhou po bohatství, a z toho plynoucí přetvářka. Nezbývá než se tedy opět přimknout ke kruté, leč osvobozující upřímnosti, která snad i smrt porazí.

Jako na dlani se tady předkládá manželská krize středního věku, ne nepodobná stavu dnešní společnosti, a jak říká dramaturg Ivan Misař, ještě stále v jistých vrstvách rezonuje osvědčené heslo, že rodina je základ státu. A ten stát, ač to tak nevypadá, je snad ještě stále možno zachránit a uchovat aspoň v základu.

Z inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše. (Foto: K. Dziadková)

Celá inscenace je vlastně na první pohled zcela průhledná, není na nic vůbec nic k odhalování, režijně dramaturgický výklad se drží naplnění dobře známého obsahu a pro jistotu jej nijak nekomplikuje. Scéna a kostýmy z dílny Samihy Maleh jsou relativně strohé a přiměřeně sdělné, jak se na venkovské sídlo zbohatlíka 50. let přenesené téměř do současnosti sluší. Nechybí zde smysl pro barevné ozvláštnění ani hra s detaily, své místo nachází i projekce velkolepého ohňostroje. K přesnějšímu ovládnutí scény a dynamickému rozmístění protagonistů dopomáhá choreografie Gabriely Klusákové.

Hned v prvním dialogu je navýsost zřejmé, kdo je ona „kočka“ a co tady pohledává, kdo jsou její nepřátelé. Karty jsou rozdány možná až příliš jednoznačně, a přestože jde o psychologické drama, divák s tím práci rozhodně velkou nemají. Všechno je předesláno a dovysvětleno. Možná se tady dokonce v jistých scénách a rolích až příliš tlačí na pilu, zbytečně karikuje. To ovšem neznamená, že jde o ztrátu času, i když se musíme smířit s jistým zjednodušením.

Ondřej Frydrych a Petra Sklářová. (Foto: K. Dziadková)

V první fázi skvěle funguje právě onen partnerský potenciál mezi Petrou Sklářovou a Ondřejem Frydrychem. Meg a Brick jsou zcela uvěřitelní, i když možná až příliš „hodní“. Ano, chtějí se sice někdy navzájem pozabíjet, ale to už tak nějak patří ke krizi středního věku k věci.

Frydrychův Brick je ten ukázkový submisivní hezoun, který se od sklenky whisky skutečně neodloučí téměř ani na moment, prostě slaboch, který rezignoval na život a jen sebeironicky sleduje vlastní volný pád. Meg jako cílevědomá krasavice i pragmatická žena, která těží ze schopnosti vzít situaci do hrsti. Petra Sklářová ji obdařila elegantním šarmem i neústupnou houževnatostí. Má to ten kluk sakramentské štěstí, může si právem myslet divák, nebýt Brickovy zatvrzelosti.

Z inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše. (Foto: K. Dziadková)

Zpočátku nic nevypadá dobře a první dějství se řítí ke společenské katastrofě, kterou avizují hned úvodní malé bestie, děti „bezkrké“, ztělesněné zlo symbolizující vyšší fázi rodinné zášti ztvárněné protikladnou dvojicí Mae a Goopera, kterou ztělesnili Jolana Ferencová a Petr Sutorý. Jejich herecké výkony jsou vystavěny na karikatuře a zvláště u Jolany Ferencové až na hranici expresivní stylizace, což herečka ještě zvýrazňuje nepřeslechnutelným ráčkováním. Také kostým tvořený růžovými šatičkami s výraznou černou parukou působí záměrně jako pěst na oko, Mae je prostě nejkřiklavější možná stylizace krystalického zla.

Petr Sutorý má výrazové možnosti více strohé, ovšem ve chvíli hysterického záchvatu přehrává až na hraně únosnosti. Jistě jde o záměrnou stylizaci, nicméně u psychologického dramatu z jihu by nemusela být až tak křiklavá. Jinak se totiž celou dobu pohybujeme v realistickém duchu, režisér na nás má dokonce připravenou sugestivní letní bouří s autentickým deštěm na venkovní terase a reálie neváhá okořenit ani černošským sluhou (nalíčený Dominik Grácz). Méně výrazný je kněz Tooker v podání Miroslava Lišky. Malou roli rodinného doktora si zde střihnul Miloslav Čížek, který v maximálně úsporných gestech vyniká coby nechtěný emisar špatných zpráv.

Z inscenace Kočka na rozpálené plechové střeše. (Foto: K. Dziadková)

Důležitý pro celou inscenaci je herecký koncert starší generace, který nabízí ostřílený doyen souboru Vítězslav Kryške coby distingovaně hraný otec zbohatlík a Lenka Waclawiecová jako bravurně vystižená nesnesitelně vlezlá matka. Papá, místo toho, aby se odebral na věčnost, vede pozoruhodné řeči s nezdárným synem a nakonec se sám s chutí těší na svou druhou mízu. Vědomí blízké smrti jej však zdaleka tolik nezdrtí jako jeho blízké, zejména pak právě manželku. Díky tomuto sehranému hereckému tandemu se daří z předchozí karikaturní linky vykřesat a cíleně rozvinout generační drama.

V tomto směru těšínská Kočka funguje bezvadně a bezpochyby patří cele zájezdovému publiku, které ji může obdivovat jako řemeslně zdařilý kus dle slavné předlohy a s přijatelnou diváckou náročností v atraktivních mezích.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.