Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Dřív jsem psal básně červenou propiskou, teď už to neřeším, říká básník David Bátor

Dřív jsem psal básně červenou propiskou, teď už to neřeším, říká básník David Bátor

10.6.2019 Obraz & Slovo

Na podzim vydá v ostravském nakladatelství Protimluv sbírku Rozhraní. A ještě v průběhu letošního června se opět ujme funkce moderátora Branského literárního festivalu. S básníkem Davidem Bátorem jsme si povídali nejen o těchto událostech, a to na půdoryse jedné z jeho básní.

Zvětšit obrázek

Básník David Bátor.
Foto: Dominika Ratajová

DAVID BÁTOR: UVNITŘ BÁSNĚ

Někdy se mi zdá o básních.
Je jich asi tisíc a všechny jsou rozepsány
starou skřípající propiskou.
Červený inkoust se podivně leskne.
Není to inkoust. Je to má vlastní krev.
Náhle se ocitnu uvnitř básně.
Jazyk ohýbá prostor v neslyšné
a neviditelné Vně.

„Někdy se mi zdí o básních.“ O jakých básních se vám zdálo v posledních dnech? Ale nezahlťte mě, vyberte dvě nejlepší snové básně.

Těžko to popsat. Často jsou to básně naprosto nepopsatelné, neboť lidské vědomí je strašně omezené. Ty básně leží v oblasti podvědomí. A ta je dosud nezmapovaným územím. Kolikrát právě odtamtud přijdou velmi zvláštní texty. Těžko je zachytit. Poslední dvě básně byly o světle a zvuku. Světlo teklo nočním pokojem skrz mé tělo. Zvuk byl zvláštním nesrozumitelným kvílením nebo pískáním. Jako kdyby někde za zdí mluvili bytosti z jiné galaxie.

„Je jich asi tisíc a všechny jsou rozepsány.“ Kvůli tomuto verši jsem vás prosil jen o dvě snové básně. Blíží se Branský literární festival, který pořádáte v sobotu 22. června v Brance u Opavy. Účastníci festivalu možná dohromady napsaly také alespoň tisíc básní, zřejmě především díky Jakubu Řehákovi. Představte, prosím, jednotlivé hosty.

Festival otevře začínající básník Radek Touš. Následovat ho bude Michal Kozelka z Karviné, s nímž jsem se seznámil docela náhodou v lázních Darkov. Živí se jako překladatel z angličtiny a psát začal teprve nedávno. První část festivalu uzavře básník, rocker a opavský kulturní dramaturg Jan Kunze. Pak bude následovat vystoupení dětí ze Základní školy v Brance u Opavy a jejich pásmo dětské poezie básníka Emanuela Frynty. A nakonec budou číst opavský poeta a cestovatel Mirek Černý a básník Jakub Řehák z Prahy, mimochodem držitel Ceny Magnesia Litera za rok 2013. O hudební část festivalu se podělí můj bratr Milan Bátor se synem Lukášem a folkařem René Součkem z Frýdku-Místku. Vstup na festival je gratis.

To je dobře, za poezii se podle mě nemají nikdy vybírat peníze. Tak další verš: „Starou skřípající propiskou.“ Jak vlastně tvoříte z technického hlediska? Píšete básně opravdu propiskou? Mnozí poetové básně „třískají“ rovnou do počítače.

Většinou opravdu nějakou tou propiskou do různých deníků. Teprve po určitém čase do počítače.

„Červený inkoust se podivně leskne.“ Záleží vám na barvě inkoustu? Nedávno zesnulý básník Jaroslav Erik Frič psal nejraději zelenou propiskou, byla to vlastně oblíbená barva i Vítězslava Nezvala a mnohých dalších autorů.

Někdy ano. Dříve. Psal jsem pořád červenou. Dnes to neřeším.

„Není to inkoust. Je to má vlastní krev.“ To zní hodně naléhavě. Prožíváte hodně své psaní, myslím tím až fyzicky?

No jistě. Fyzicky až na dřeň. Když jsem měl bolesti páteře, tak to ani jinak nešlo. Říkám to záměrně v minulém čase, protože díky letošnímu léčebnému pobytu v Lázních Darkov se můj stav velmi zlepšil. A snad i díky pozitivnímu myšlení, takže se dá říci, že po sedmi letech ustavičných bolestí se teď cítím naprosto skvěle.

To rád slyším. „Náhle se ocitnu uvnitř básně.“ To je asi ta správná chvíle, abych se zeptal, co je uvnitř básně, kterou jsme teď rozkouskovali do rozhovoru?

Světlo, které se nachází pouze na rozhraní mezi snem a realitou. Můj vlastní svět. Zcela svobodný.

„Jazyk ohýbá prostor v neslyšné.“ Ale vy podle mě chcete, aby vaše básně byly hodně slyšet. V ostravském nakladatelství Protimluv chystáte na podzim další sbírku, celkově už osmou.  Čtete rád básně na autorských čteních? Mimochodem, něco od vás zazní také na úvodním večeru MAČ v ostravské Dvanáctce (2. července).

To je složitější, a je to právě naopak. Věřím, že básně nemusí být slyšet, neboť žijí svým vlastním životem. A autor to nijak neovlivní, tedy ani moje maličkost. Od jisté doby to vůbec neřeším. Básně ale čtu velmi rád, a podle některých kolegů nejlépe za posledních patnáct let. Například báseň Přecházení z připravované sbírky Rozhraní pro Protimluv jsem do opavského Poeziomatu zarecitoval na první dobrou. Žádné další záznamy nebyly třeba, dost mě to potěšilo. Ale je to i tím, že jsem kdysi prošel tvrdou recitační a moderátorskou školou docenta Ivánka na Lidové Konzervatoři v Ostravě, a za ty tři roky dřiny mu moc děkuji. Prospělo mi to. Na MAČi budu číst z připravované sbírky Rozhraní a možná přidám i nějakou experimentální báseň z rukopisu Jámy zvuku, který vznikl po koncertě v galerii PLATO v dubnu tohoto roku.

„A neviditelné Vně.“ Tvoříte také proto, aby tu vaše básně byly slyšet, až na tomto světě už nebudete?

Na řečnickou otázku většinou neexistuje odpověď. Čas ukáže.

 

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.