Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Atd. Duchovní život a kultura patří k sobě, říká šenovský farář, jenž hostil J. Štreita, K. Šedou i workshop studentů architektury

Duchovní život a kultura patří k sobě, říká šenovský farář, jenž hostil J. Štreita, K. Šedou i workshop studentů architektury

23.6.2019 Atd.

Studentský workshop Artefakt založili před několika lety Natalie Chalcarzová a Václav Kočí z brněnského Ústavu architektury Fakulty stavební Vysokého učení technického v Brně. Jeho cílem je programově propojovat studenty architektury a výtvarného umění. Tentokrát workshop zavítal do farnosti v Šenově u Ostravy. Nejen o něm, ale především o dalším propojování zdejší farnosti s umělci a architekty jsme si povídali se zdejším farářem Petrem Okapalem.  

Zvětšit obrázek

Šenovský farář Petr Okapal (vlevo) s Jindřichem Štreitem.
Foto: Vladimír Melecký

Vaše aktivity v šenovské farnosti jsou nepřehlédnutelné, kromě toho, že se věnujete svým církevním povinnostem, zaujalo mě, že do farní dramaturgie aktivně zapojujete současné vizuální umělce a architekty, co vás k tomu motivuje?

Podle mého názoru duchovní život a kultura patří k sobě a umění je odnepaměti přirozeným partnerem evangelizace a křesťanství.

Je vaší programovou ambicí propojovat církev s uměním, nebo to k vám přišlo spíše náhodou?

Nemyslím si, že je to ambice a dokonce ani ne náhoda. Umění mi připadá jako logický nosič, médium naší činnosti, ať už je to přímo evangelizace nebo pastorace, tzn. péče o věřící, a i když umělci neradi slyší, že umění má sloužit, protože se časem a historicky postupně emancipovalo, tak já osobně na takové službě nevidím nic špatného. Může být zprostředkovatelem idejí.

Socha Pokání od místního sochaře Oldřicha Haroka. (Foto: P. Okapal)

V roce 2018 proběhla v šenovském kostele beseda s Kateřinou Šedou. Jaký máte postoj k její práci? Inspiruje vás například k aktivnějšímu přístupu k místní komunitě lidí?

Kateřina je sama o sobě skvělá žena. Je přirozená, skromná, pracovitá, a okamžitě se tady adaptovala. Viděli jsme se vlastně jen krátce, předtím jsme komunikovali mailem a vlastně intenzivnější společný čas byl jen v autě, když jsem jí do Šenova vezl. Obecně, aktivity, které tady ve farnosti máme, nejsou nějak hromadně navštěvované, takže jde spíše o jedince, které to zajímá. Pro mě osobně to ale mělo velký přínos. Kateřina nakládá s podstatou věcí velice lidsky a přirozeně. Mohla by nám přednášet pastorální neboli praktickou teologii. To, co my často v církvi neumíme (aktivovat lidi), ona zvládá zcela bravurně. Podnětné bylo i téma jejího osobního vypořádávání se s kritikou, která na její adresu často dopadá.

Jak se zde v Šenově vlastně Kateřina Šedá objevila?

Vždy na konci srpna, kdy slavíme pouť Prozřetelnosti Boží, jsme se rozhodli zvát zajímavé hosty. Začalo to Jindřichem Štreitem a po nějaké odmlce se navázalo dalšími osobnostmi. Zprostředkovatelem a moderátorem rozhovorů byl Jiří Siostrzonek ze Slezské univerzity. Byla zde třeba Olga Sommerová, Jiří Grygar, Zdeněk Stuchlík, který zde i vystavoval. Co se týká Kateřiny Šedé, osobně sleduji její práci a kontakt mi zprostředkoval pan Štreit. Kateřina zareagovala bezprostředně kladně a udělala si na nás čas. Zaujalo mě, že se díky ní vymyslel nový termín „sociální architektura“ a že byla oceněna jako architekt roku, i když architektkou není. To je pro mě taky podnětné, jelikož i my faráři máme na starosti různé stavby a úpravy a často se vůbec neptáme po tom, co lidé vlastně chtějí a potřebují, kde chodí a jak žijí. Jak Kateřina sama říká, nemělo by to být tak, že se nejprve upraví a vydláždí náměstí a pak se očekává, že tam lidé přijdou. Má to být naopak. Nejprve by se s těmi lidmi mělo něco dělat, zjistit co potřebují a pak jim dát pod zadek lavičku nebo vydláždit chodník tam kde chodí.

Jiří Siostrzonek a Kateřina Šedá v Šenově. (Foto: Petr Okapal)

Už v roce 2014 jste pozval fotografa Jindřicha Štreita, který fotografoval život ve farnosti. Byl pro vás, potažmo pro farníky tento konvolut fotek něčím překvapivý nebo dokonce převratný v sebereflexi? Štreitovy záznamy často obnažují společnost až na dřeň.

S Jindřichem to začalo u diecézního kalendáře, pak se to posunulo k výstavě a nakonec vznikla kniha jeho fotografií. Zajímavé bylo, že jsem obecně u lidí nezaregistroval přílišné nadšení. U profesora Štreita jsme totiž zvyklí na mnohem výraznější, silnější fotografie, které se podaří zachytit málokomu. V tomto případě se ale vlastně jedná v uvozovkách jen o záznam běžných aktivit lidí v naší farnosti. Pro zdejší farníky budou tyto fotografie nabývat hodnoty s odstupem času, kdy se jim vybaví například lidi, kteří již nejsou mezi námi, jsou tam děti, které vyrostly a jsou tam situace a aktivity, které se nebudou nikdy opakovat. Pro místní komunitu to má velký význam. A je důležité zmínit, že aktivity, o kterých se teď spolu bavíme, nejsou vedeny myšlenkou se proslavit a zviditelnit, ale proto, aby se zdejší farní komunitě dobře žilo. Jestli to osloví někoho navenek, tak je to samozřejmě super. Pobývání Jindřicha Štreita tady u nás mělo i další rozměr, a to lidského sblížení, působil na místní lidi velice příjemně, lidsky a srdečně, a jeho fotografování zde bylo vedeno nenásilným a laskavým přístupem.

Často se setkávám s tím, že v kostelech, na farách nebo v jiných církevních institucích nacházím podprůměrné příklady současného umění. Nemyslím tím jen jeho formu, ale spíše obsahovou plochost, sémantickou vyprázdněnost, která vizuálně opakuje klišé např. „spirituálního světla“, andělské tematiky, nebo se naopak drží narativní biblické popisnosti. Nemyslíte si, že by se mělo v sakrálních prostorách vizuálně nakládat s náboženským poselstvím trochu jinak, více kriticky, sofistikovaněji, nebo třeba i s nadsázkou?

Určitě to tak je, souhlasím a je to do očí bijící. S tou nadsázkou bych možná byl ale opatrnější, hned se mi vyjeví rakouská kniha z roku 2002 o Ježíšově životě, která ho interpretuje jako kuřáka marihuany, tohle už považuji za nepatřičnou nadsázku. Nejsem proti nadsázce, ale ne v kostelech. Obecně ale platí a stejně tak i v oblasti umění, že kvalitních věcí je prostě strašně málo. Na druhou stranu se ale děje to, že když už se někdo vyprofiluje jako kvalitní umělec, je potom uplatňován až nadmíru. Jako bychom neuměli hledat další talentované umělce. Obecně je to o tom, abychom se nebáli oslovovat různé současné umělce a dávat jim prostor. Často se také ucházíme o zdánlivě levná řešení, ale v praxi to tak vůbec nemusí být.  Příkladem může být nedaleký václavovický kostel z roku 2001, který spadá do naší farnosti. Jsou zde z bronzu originální ozdoby, jako jsou kliky, svícny, zvonky, ale tak významná věc jako je svatostánek s eucharistií byl paradoxně zakoupen v obchodě. V roce 2006 jsem inicioval, aby autor bronzových ozdob kostela svatostánek dodělal, a ukázalo se, že cena komerčního produktu z roku z 2001 a autorského díla z roku 2006 je stejná. Je to také o tom nebát se oslovovat umělce, architekty, soutěžit projekty, protože to nemusí být tak drahé a složité, jak se na první pohled zdá. I když umělci dokážou být nekompromisní a spousta z mých kolegů na to prostě nemá žaludek. Ale i s umělci se dá vstoupit do dialogu a rozvíjet navzájem myšlenky, nápady a vize jak investora, tak tvůrce. Někdy také hrají významnou roli dotace – musí se to udělat rychle a levně.

Podle mě skvělým projektem byl workshop brněnských studentů Fakulty stavební, Fakulty architektury a Fakulty výtvarných umění VUT, který jste zde hostil letos v dubnu. Můžete nám sdělit, kde se vzala tato motivace a jaký byl rozsah témat, který zde měli studenti prověřovat?

Za organizací workshopu stál architekt Marek Jan Štěpán, který se zabývá sakrální architekturou. Byla to tak trochu izolovaná akce, protože nemůžete pustit dav na mladé umělce, kteří mají vlastně neomezené možnosti, jak o daném prostoru přemýšlet. A oni se opravdu nebojí otevřeně vstupovat nejen do konkrétních prostor, ale obecně i do řešení situací uzavřených komunit. Studenti pracovali ve skupinách, v nichž byl vždy přítomný jak zástupce stavařiny a architektury, tak i umění. Umělecké dílo bylo vždy součástí řešeného prostoru nebo území. Jednalo se o tři zadaná témata – rekonstrukce interiéru kostela, nové pojetí veřejného prostranství kolem kostela fary a farního pole. Třetím důležitým bodem workshopu byla myšlenka prověření vzniku nového volnočasového komunitního centra u fary. Chtěli bychom totiž faru více otevřít širší veřejnosti, například ve formě kavárny nebo zimní zahrady, což by mělo zároveň uspokojit poptávku i po propůjčování prostor pro malé oslavy, pohřby, křty a nejrůznější jiné soukromé akce a farní aktivity.  Studenti přidali čtvrté téma, a to napojení areálu kostela na širší situaci v návaznosti na přilehlý zámecký park, potažmo centrum města.

Jak vnímáte jednotlivé výstupy, myslíte, že se podařilo zadání naplnit?

My jsme výstupy studentů nehodnotili stylem splnil/nesplnil nebo realizovatelné/utopické. Bylo prostě inspirativní pro všechny strany nechat mladé lidi nezatížené provozem a vůbec místním kontextem vstoupit do našeho relativně izolovaného prostoru a nechat je svobodně pracovat. Výstupy je možné zhlédnout na našich farních stránkách.

Jeden z výstupů workshopu – socha anděla se sluchátky upozorňuje na nedaleký hluk ze silnice. Umístěna by byla na novém farním klubu (autoři: Tomáš Zdvořáček, Lucia Likavčanová, Kateřina Novotná, Klarisa Kyselková)

Na workshopu jste spolupracoval i s vynikajícím architektem Markem Janem Štěpánem, který je jako rodák v našem kraji hodně angažován, např. realizací kostela sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu nebo jiným úpravami sakrálních prostor ve Frýdku či v Moravské Ostravě. Plánujete s ním nějakou konkrétní rekonstrukci i zde v šenovském kostele?

Ano, promýšlíme společně návrh nového interiéru kostela. Nejde nám ale o běžnou údržbu, jako jsou opravy, nátěry nebo potřebné výměny, ale vlastně se jedná o promýšlení zásadní změny koncepce tohoto sakrálního prostoru. A ta změna je tak složitá a komplexní, že potřebujeme zkušeného architekta. Pracujeme totiž s myšlenkou nového centrálního liturgického uspořádání, tzn. zjednodušeně řečeno situování společenství věřících do kruhu, respektive oválného uspořádání. V rámci České republiky by to byl úplně první případ, kdy by byl starý kostel upraven do centrální dispozice. Nejde nám o to, abychom tady zase něčím vyčnívali, ale rekonstrukce interiéru nás motivuje k promýšlení, zdali to nemůže být jinak. Celý rok už máme toto rozmístění lavic, abychom situaci simulovali, a zkoušíme, co to konkrétně znamená. Na konci léta se máme jako komunita rozhodnout. Jde nám o to, věřící sbližovat a v rámci mší svatých propojovat společnou modlitbou a prožitkem společenství. Dnes jsme zvyklí vnímat kněze jako představeného moderátora, ale měli bychom to promýšlet dále a vnímat ho spíše jako mediátora cesty k lidem navzájem. Po vzoru Krista by kněz neměl vyčnívat a neměl by být středobodem v prostoru, nebo potažmo mentorem, tak jak to někdy bývá. Stačí, že už je jinak oblečený a je postaven do role onoho moderátora, ale jakékoliv další vymezování nebo vyzvedávání je zbytečné. Vůbec nevím, jak celý tento projekt dopadne, záleží výsostně na komunitě a nechci, aby nás to zbytečně rozpoltilo. Záleží, co od tohoto prostoru očekáváme, jestli z něho chceme mít jen obřadní síň, nebo opravdu otevřený komunitní prostor pro sdílenou zbožnost.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Atd.", nebo přejděte na úvodní stranu.