Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba DJ a člen týmu Beats for Love Matyáš Ožana: Hrát jsem začal kvůli holkám, teď mám práci snů

DJ a člen týmu Beats for Love Matyáš Ožana: Hrát jsem začal kvůli holkám, teď mám práci snů

29.6.2019 Hudba

Po nedávném rozhovoru s ředitelem festivalu Beats for Love Kamilem Rudolfem přinášíme povídání s další důležitou osobou organizačního týmu tohoto festivalu taneční hudby. Festival startuje již ve středu a tím že je předprodej vstupenek výrazně lepší než dříve, se může chlubit i šéf festivalového marketingu Matyáš Ožana alias Mathiass O'zana. Ten jako samotný DJ, ačkoli ne stoprocentní kreativec, jak sám tvrdí, je hybatelem propagace a jakési veřejné tváře Beats for Love. Povídali jsme si ale také o jeho zájmech nebo o tom, jak učinit návštěvníky spokojené. A jak sám tvrdí, i přes veškeré starosti a nervy jsou pro něj Beats for Love srdeční záležitostí.

Zvětšit obrázek

Matyáš Ožana (alias Mathias O'zana) je DJ a zároveň významný člen týmu Beats for Love.
Foto: Jakub Zatloukal

Začněme u žánru, kterému se věnujete nejvíce a nejraději. Ačkoli vaše zaměření je house music, i tento žánr obsahuje nejrůznější podžánry jako deep house a podobně. Jak byste sám sebe specifikoval jako Dje?

Ano, na housu jsem se vyprofiloval. Specifikovat bych se ale asi zcela nedokázal. Když hraji, přizpůsobuji ten set aktuálním podmínkám a také tomu, před kým nebo po kom hraji.  Pokud bych měl říct, kdy hraji nejraději, tak spíše vždy v první půlce večera, protože mám často funky zaměření a od toho se poté odvíjí i další kontinuita večera. Nikdy bych nenastoupil jako první a začal hned hrát nějaké „zabijárny“. Obecně hraji spíše měkčí varianty house music, ale občas se nebojím ani přitvrdit. Dochází tedy výjimečně i na techno, ale že bych ho vyhledával, to úplně ne.

Jak jste se vlastně k DJingu dostal a co bylo spouštěčem pro lásku k taneční a elektronické muzice?

To je taková vtipná historka. Dostal jsem se k tomu skrze mé návštěvy na Stodolní někdy od mých patnácti let, to oficiálně, jinak od čtrnácti (úsměv)… A někdy na přelomu sedmnáctého a osmnáctého roku jsem navštěvoval konkrétní klub, kde hrál DJ, a všiml jsem si, že se kolem něj pohybuje spousta ženských. Takže kvůli ženským jsem vlastně začal s DJingem (smích)… A přerostlo to samozřejmě v to, co dělám teď, nicméně už se to vyfiltrovalo dávno a kvůli ženským už opravdu nehraji, to jsem si přece jen vybral špatný obor. Musel bych být třeba fotograf… (smích) Nyní už vnímám spíše jen reakce lidí, ne to, jestli je to ženská, nebo chlap.

První tři až čtyři roky jsem hrával hlavně diskotéky. Hodina r‘n‘b, hodina českých věci, další hodina třeba pop. Od roku 2009 se to začalo lámat do vyloženě klubové hudby. Čím dál více jsem k ní tíhl a nakonec jsem skončil pouze u ní. Teď občas hraji i v komerčních klubech, ale hraji tam jen věci, které se mně líbí. A rozhodně to není tak, že bych hrál písničky na přání. (úsměv) Naštěstí už ve většině případů hrávám v takových klubech, kde chodí natolik „sečtělí“ návštěvníci, kteří ani písničky na přání nevyžadují a naopak čekají, jak DJ svůj set vyvine.

A jak se rozvíjely vaše organizační aktivity? Podílel jste se na aktivitách klubů i festivalů, máte za sebou poměrně pestrou minulost, co se týče eventů a dramaturgie. Musíte být pro tyto věci opravdu zapálený…

To asi jsem a hodně. Mé úplné začátky tkví v normální práci ve strojírenství, kdy člověk řešil věci od nákupu materiálu až po komunikaci s klientem. Postupně jsem  prošel odvětvími od konstruktéra, přes BOZP až po logistiku. Toto mě naučilo mít nějaký systém, jakým pracuju. Co se DJingu týče, tak ze začátku jsem musel umět zapojit veškerou techniku, zároveň jsem se naučil základům promo záležitostí. Později jsem vstoupil do ostravsko-opavsko-havířovské DJ crew, která pořádala vlastní eventy. Mimo jiné měla domluvenou stage na jednom z tehdejších největších festivalů taneční hudby v ČR Pleasure Island. Organizoval jsem tam party bus pro návštěvníky ze severní Moravy, což byl tak trochu „podnikatelský“ záměr. V roce 2011 pak naše crew měla společně s  rádiem Helax svou stage na Colours. To byla má první stage-manažerská práce. V roce 2013 pak přišlo Beats for Love, seznámení s Kamilem Rudolfem (ředitel festivalu Beats for Love, pozn. red.), organizačním týmem a tak dále. Od roku 2014 jsme s kolegou Martinem Klimánkem začali dělat pro tento festival marketing a PR na úrovni, na kterou jsme se chtěli dostat. A nakonec jsem tuto úlohu z většinové části převzal já. Mezitím ještě přišla pozvánka do nového týmu ostravského Fabriku pod vedením Jirky Ramíka a Martina Pluhaře, kde jsem od roku 2015 a toto je vlastně souhrn činností do současnosti. Uvidíme, co bude dál.

Máte pocit, že v dnešní době udělá marketing velkou část úspěchu akce, na kterou je nějakým způsobem aplikován? V době Facebooku a sociálních sítí…

Hraje v tom roli mnoho faktorů. Můžete mít super marketing, ale když je na prd produkce, lidé stejně ve výsledku vyhejtí každý detail od záchodů až po vstupy. Potom můžete mít také super marketing i produkci, ale na prd line-up a vysokou cenu vstupenky, takže to dopadne ve výsledku zase úplně stejně. Nemyslím si, že ten marketing je vše, ačkoli si myslím, že náš marketing patří k těm lepším v rámci scény, protože to děláme tak trochu jinak, jako asi všechny věci tady v Ostravě. Nefungoval by ale bez těch ostatních složek.

Zkusil jsem si v tomto ohledu hodně, když jsem například po nástupu do týmu B4L řešil „kauzu kelímek“, kterou určitě hodně lidí pamatuje – ta se týkala toho, že první ročník byl uveden jako akce bez vstupného, ačkoli podmínkou bylo zakoupení vratného kelímku za padesát korun, které mohli lidé ve finále získat zpět. Lidé ale neustále řešili i těch padesát korun a já jsem během půl roku, co se řešil druhý ročník festivalu, souběžně řešil „kauzu kelímek“, která tímto svým charakterem nebyla jediná. Veskrze chci vždy podat odpověď na všechno tak, aby byli lidé uspokojeni. Mít více peněz, možná by byl ze mě druhý Marek Prchal (významný český marketér, pozn. red.). Veskrze je tato nespokojenost lidí ale věčný problém každého festivalu a dokud nebude mít na festivalu každý návštěvník svou vlastní toi-toiku, bude se vše vesele řešit dál. (úsměv)

Co považujete kromě DJingu za pomyslné gró vaší práce, které se věnujete? Lze něco z vašich aktivit označit za natolik potenciální, že byste s touto činností například strávil zbytek života?

Těžko říct. Ohledně Djingu jsem měl už více rozhovorů a vždy jsem říkal, že Djing budu dělat, dokud mě bude bavit. Někdy sice tato činnost vydělá na kávičku, ale není to nic, co by mě živilo. Co se týče práce, kterou bych mohl dělat do nekonečna, je to diskutabilní. Když jsem po střední nastupoval do rodinné firmy, tak jsem si říkal, že to je má budoucnost a třeba to jednou po otci převezmu. Ale teď jsem rád, že se tak nestalo, protože mě ve výsledku ta práce a to odvětví nebavilo. Člověk míní, život mění. Teď mě baví to, co dělám, a nehodlám na tom zatím nic měnit.  Podílím se na pestré škále aktivit včetně různých natáčení videopozvánek a podobně. Produkční věci okolo toho mě baví dokonce tak, že bych si dokázal představit i budoucnost v tomto oboru, ale na podobné plánování do budoucna nemám čas ani důvod.

Produkční věci vás baví z jakého důvodu?

Baví mě produkce ve smyslu, že nejsem úplný kreativec, který by psal scénář, ale jsem u jeho vzniku. Letos jsme takto spolu s Lukášem Ščurkem (DJ Lowa) produkčně dávali dohromady videoupoutávku k Beats for Love, při které jsem sice nebyl hlavním tvůrcem myšlenky, to on, ale vnášel jsem své poznatky a tato takzvaná „práce v presu“ mě zkrátka bavila. Z těchto „low cost“ věcí za pár tisícovek se snažíme ve výsledku vytřískat co nejvíc a v podstatě se nám to i daří. U videí mě pak konkrétně baví například shánění prostorů, rekvizit i lidí, což je pro mě atraktivní záležitost, která mě chytla.

Nyní k taneční hudbě. Myslíte si, že se žánr taneční a elektronické hudby neustále vyvíjí dobrým směrem, nebo naopak stagnuje, či je její vývoj poněkud rovnoměrný? A snažíte se vy sám objevovat neustále něco nového?

Každá hudba se asi neustále nějakým směrem vyvíjí. Co se týče taneční hudby, jsou tu určité vlny. V devadesátých letech tady byli všichni vyhajpovaní z faktu, že je tady taneční hudba, což byl absolutní strop, který je asi neopakovatelný, protože nastala doba YouTube, Spotify a dalších sociálních sítí. Ty sice hodně věcí ulehčují, ale mnohé z nich i ztěžují. Myslím si, že díky nim už nikdy nebude takový hlad po nové a nepoznané hudbě a to já to vzhledem k datu narození znám spíše ze zasněných vyprávění svých kolegů (smích)… Je to ale otázka spíše na producenty. Já jakožto člověk, který více než v hudbě tvoří v marketingu, se stylizuji spíše jako organizátor. Mě osobně by asi ani nebavilo sedět ve studiu a poslouchat jeden track milionkrát… Možná, že právě kvůli mému nedostatku v kreativitě a trpělivosti mě baví mixování a samotný výkon před lidmi více než studiová práce, což souvisí i s oblastí marketingu, kde obvykle člověk vidí výsledek opravdu hned.

Ačkoli existuje mnoho odpůrců taneční hudby, kteří tvrdí, že monotónnost a repetitivní opakování zvuků spíše škodí než prospívá, oba víme, že i v ní lze najít originalitu, což například potvrzuje festival Beats for Love, na kterém se podílíte. Šel jste zde s myšlenkou inovovat nebo nějakým způsobem dokázat to, že i zmíněný žánr má co nabídnout?

Je jasné, že děláme i tak trochu osvětu. Dva, tři ročníky zpět jsem lidem vysvětloval, co to znamená DJ set a live set, protože to nevěděli. Takový názor na taneční hudbu, že je monotónní a škodí, mají lidé  spíše v České republice. Na Západě a kolikrát i na Východě je náhled na tuto kulturu jiný, což je podle mě způsobeno i železnou oponou. Kdysi jsme u nás měli několik kapel a interpretů, a co je Djing, nevěděl víceméně nikdo. Tento fenomén se k nám dostal až po převratu. Jde to krásně vidět třaba na tom, že když má narozeninovou oslavu nizozemský král a královská rodina, hraje jim k tomu Armin van Buuren a oni  jsou s ním za DJ pultem. Představa, že si v Česku Miloš takto stoupne za mix například s Chrisem Sadlerem je už však poněkud nereálná… (úsměv)

Takže máte pocit, že jsme v tomto stále trochu konzervativní?

Určitě, už proto, že Česko je rocková země. Největší gró, které tu jede, jsou opravdu rockové a metalové kapely. Čím více je však mladších ročníků, tím více je příznivců taneční hudby a elektroniky, čímž se i daný žánr rozšiřuje. Je jen otázka času, kdy to bude minimálně na stejné úrovni a lidé se zbaví předsudků.  Moji celoživotní kamarádi vlastně také příliš nechápali, někteří pořád nechápou, čemu se to věnuji nebo co to poslouchám…

Teď mě tak ale napadá, myslíte si, že i mezi běžnými návštěvníky vašich akcí se najdou odborníci na daný žánr či subžánr?

Rozhodně. Takoví ti, nazval bych to „clubbeři“, mají často naposloucháno tak, že o daném subžánru vědí více než já. Já mám zase ale výhodu v tom, že mám obecný vhled do těchto žánrů díky tomu, co dělám. Sice hraji house, ale protože dělám pro multižánrový festival a klub, mám povědomí o drum’n‘bassu, psytrance, reggae, techno a tak dále.

Co považujete za svůj největší úspěch v oblasti DJingu i organizace?

Pravděpodobně to, že jsem rezidentem festivalu Beats for Love a klubu Fabric v Ostravě a že  se pravidelně vracím zahrát do Roxy v Praze, což je pro českého nejen house DJ  jednou z největších poct.  Dva roky dozadu, když jsem hrál na B4L asi v deset večer a na place přede mnou mohlo být zhruba 6000 lidí, jsem měl zase nejlepší pocit z hraní. Asi jsem ještě nehrál pro více lidí než tehdy. A co se týče organizace, tak asi dvakrát vyprodané B4L a znovu oživující se Fabric.

A co plánujete v blízké budoucnosti, když vynecháme práci na festivalu a v klubu?

Snad letos konečně po pěti letech vyjedu někam na dovolenou. Chystáme se také s B4L týmem na festivaly, takže to bude tak trochu napůl práce a napůl zábava. A jinak v plánu nic velkého nemám, kromě zvažování pořízení psa, ale nevím, jestli by zrovna ten kvůli mé vytíženosti netrpěl. Uvidíme.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.