Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Klavíristka Magdaléna Hrudová triumfovala ve Finsku a říká: Soutěže jsou pro mě více cestou než cílem

Klavíristka Magdaléna Hrudová triumfovala ve Finsku a říká: Soutěže jsou pro mě více cestou než cílem

4.7.2019 Hudba

Její hudební cesta je jako z pohádky. Přímočará, čistá a vydlážděná harmonií rozumu a štěstí. Magdaléna Hrudová má vzácný dar. Dokáže svou inteligentní interpretací sugestivně vyprávět příběhy. Je vybavena vynikající technikou a zejména její transparentní smysl pro vykreslení hudební psychologie a barvy se slýchá velmi zřídka. S mladou pianistkou jsem si povídal krátce po jejím návratu z Finska, kde získala na soutěži International Forum Musical Performance And Pedagogics nádherné 1. místo.

Zvětšit obrázek

Klavíristika Magdalena Hrudová.
Foto: Jiří Jelínek

Můžeš nám, prosím, přiblížit tvou osobní cestu k hudbě? Podle vyprávění tvé maminky jsi totiž byla o tom, že hudba je pro tebe životní poslání, přesvědčena už jako malá holčička…

Myslím si, že moji cestu k hudbě má na svědomí moje rodina. Hudbě se sice profesionálně věnuje jen maminka (učí příčné flétny na ZUŠ v Hradci nad Moravicí), ale odmalička byla hudba v mé rodině součástí každodenních i slavnostních událostí. Táta hrával často na kytaru, hráli a zpívali jsme si doma pro radost. Na každé rodinné oslavě bylo zvykem vytáhnout nástroje a hrát. Pamatuji si svůj obdiv nad houslemi mého strýce nebo trumpetou dědečka. Jejich hra mě vždy okouzlila. V předškolním věku jsem pak sice dostala zobcovou flétnu, ale rodiče mi dnes říkají, že jsem si tvrdohlavě s pláčem prosadila klavír. A tak to asi začalo (úsměv).

Pokud mě paměť nešálí, začala jsi v ZUŠ Hradec nad Moravicí pod vedením paní učitelky Dany Peškové. Jaké byly tvé začátky?

Na začátky si dost barvitě vzpomínám. Na hodiny jsem se těšila, často jsem na chodbě před třídou čekala o dost dřív, než bych měla. Paní učitelka Pešková mě pro klavír dokázala nadchnout a vytvářela mi pro hraní krásné podmínky. Byla nápaditá, vtipná, také samozřejmě precizní a náročná. ZUŠ byla tehdy situována do rodinného domku blízko hradeckého nádraží, takže tam panovala rodinná atmosféra, ale větší koncerty se konaly buď v kině, nebo v zámeckých prostorách. Tyto koncerty ve mně vždy vzbuzovaly sváteční pocit a zámecká vystoupení s koncertním křídlem jsem vnímala jako velké události.

V neuvěřitelných sedmi letech jsi získala 1. cenu na soutěži Prague Junior Note. Vzpomeneš si ještě, jak jsi vnímala svůj první velký úspěch?

Samozřejmě, že vzpomínám (úsměv). Pro mě to tehdy totiž bylo něco opravdu velkého. Byla jsem malé dítě z vesnice, které vidělo koncertní křídlo třikrát ročně. Najednou jsem přijela do Prahy na velkou soutěž a měla jsem hrát v Lichtenštejnském paláci v sále Bohuslava Martinů. Díky tomu, že mi rodiče i paní učitelka předložili soutěž spíš jako výlet a zážitek, na který bych se měla těšit, se mi hrálo dobře. Takový výsledek ale nikdo nečekal a mě celá zkušenost velmi nadchla. Rodiče i paní učitelka později se smíchem vzpomínali, že jsem už po cestě domů plánovala cvičení na další ročník soutěže.

Do svých 15 let jsi stihla výsledek na Prague Junior Note ještě jednou zopakovat, k tomu přibyly i další soutěžní úspěchy. To vypadá (ač na to nevypadáš!), že jsi rozený soutěžní typ!

Já myslím, že vlastně nejsem. Každý, kdo mě zná, ví, že jsem citlivá povaha. Velkou roli podle mě hrál fakt, že na mě nikdo z blízkých nevyvíjel nátlak a nikdo neprožíval moje soutěže jako otázku života a smrti. Cítím velkou vděčnost k paní učitelce i rodičům, že k tomu takto přistupovali. Musela jsem se vždy samozřejmě velmi dobře připravit a věnovat hraní nemálo času, ale těsně před soutěží už jsem se měla soustředit jen na to, co chci svými skladbami říct, a vlastně se na výkon těšit. Když už jsem pak měla nějaká větší pódiová vystoupení za sebou, bylo vše čím dál jednodušší.

Tvé kroky vedly na Janáčkovu konzervatoř do klavírní třídy paní Hany Kundrátové. Jak vzpomínáš na celou šestiletou éru středoškolského hudebního vzdělávání?

Vzpomínám jen v tom nejlepším. Paní profesorka Kundrátová pro mě byla skvělým, inspirativním a energickým pedagogem s výborným porozuměním a uchopením výuky dle mé osobnosti. Opravdu si vážím všeho, co pro mě za celé roky studia konzervatoře udělala. Hodiny byly vždy motivující, připravila mě úspěšně na řadu zahraničních soutěží, recitálů a masterclass. Velmi oceňuji také její lidský přístup. Janáčkovu konzervatoř jako celek hodnotím jako instituci, která dokáže dobře formovat a připravit mladého umělce pro další tvůrčí život, celkové prostředí konzervatoře je nesporně inspirující.

Teď jsi na Janáčkově akademii múzických umění, kde studuješ klavír pod vedením legendární profesorky Aleny Vlasákové. Jak vnímáš tuto cestu?

Tuto cestu vnímám jako tu pravou pro sebe. Teď už studuji v magisterském programu obor Hra na klavír a klavírní pedagogika. Pianista, který se rozhodne jít po konzervatoři na akademii, už disponuje určitými hudebními schopnostmi, na akademii se však učí hlubšímu a komplexnějšímu pochopení hudby. Paní profesorka Vlasáková mi pomohla najít svůj individuální způsob hudebního vyjádření a dokázala citlivě rozvinout oblasti, ve kterých jsem si sama tolik nevěřila. Dříve jsem v mnoha ohledech přistupovala ke hře na klavír spíše intuitivně, paní profesorka mi ukázala cestu k přesnému vyjadřování toho, co chci. Díky tomu jsem nabyla větší sebejistoty a mohla docílit úspěchů nejen na soutěžích. Letos jsem byla zařazena na Listinu mladých umělců Nadace Český hudební fond, což je pro mě velká šance a výzva, abych mohla sólově koncertovat. Za to a za mnoho dalšího vděčím právě této skvělé paní profesorce, která mi navíc vždy, když to bylo potřeba, nabídla pomocnou ruku nebo porozumění.

Všiml jsem si, že máš velice zajímavé a originální hudební aktivity. Alespoň neznám žádného dalšího klavíristu, který by hrál v duu s kontrabasem a pak se zobcovou flétnou. Pověz nám něco o těchto projektech. Co tě k nim přivedlo a co od vás může vlastně člověk na koncertě čekat?

Přivedla mě k nim vlastně náhoda. S kontrabasistou Einarsem Everssem jsme nejprve spolupracovali v širším komorním projektu, postupem času jsme při poslechu jeden druhého zjistili, že si jsme hudebně velmi blízcí. Oslovil mě, abych si s ním zahrála Bachovu Sonátu pro violu da gamba D dur BWV 1028. Opravdové hudební porozumění jsme ale nalezli v Einarsově originální transkripci Houslové sonáty A dur Césara Francka, kterou jsme měli tu čest zahrát také v Dánsku. Protože je Einars z Lotyšska, hráli jsme také skladby severských skladatelů.

V projektu Musica Aldeana spolupracuji s Michaelou Ambrosi. Michaela je čerstvě odpromovaná doktorka umění na HF JAMU, kde zároveň učí historické příčné flétny. Kromě příčných fléten vystudovala také hru na zobcovou flétnu. Oba nástroje jsou většinou spojeny s historickým repertoárem, existuje pro ně však také zajímavá a v České republice dosud neobjevená literatura z období 20. století a současnosti, kterou spolu s Michaelou přibližujeme obecenstvu.

Letos jsi zaregistrovala ve Finsku další skvělý úspěch. International Forum Musical Performance And Pedagogics je hudební soutěž, která u nás není příliš známá. Můžeš nám ji, prosím, stručně představit? Jak ses o ní dozvěděla a jak je koncipována?

Tuto soutěž mi doporučila právě paní profesorka Vlasáková. Pořádá ji The International Association „Art and Education in the XXI Century“. Pořádají tyto soutěže v různých destinacích a bývají často spojeny také s pedagogickou konferencí, masterclassy a koncerty. Stejně tomu bylo ve Finsku, mimo soutěžení jsem si poslechla také např. přednášky na téma transkripce v klavírní literatuře nebo úžasné koncerty členů poroty. Samotná soutěž probíhala klasicky, rozdělení do kategorií bylo pro mě tentokrát příznivé, protože jsem se vešla do věkové kategorie do 26 let. V mém věku už se většinou kategorie nerozlišují, hranice bývá až např. na 32 letech. Soutěž byla příjemná, jezera v blízkosti dodávaly inspiraci ve chvílích, kdy jsem pociťovala nervozitu před soutěžním výkonem. Koncert vítězů se konal v krásném prostředí kostela s výborným klavírem, byla pro mě čest zahrát si tam právě cyklus V mlhách Leoše Janáčka a reprezentovat tak českého skladatele. Celkově tento úspěšný výlet do Finska pokládám za krásnou tečku za celým náročným akademickým rokem.

To ti moc rád věřím. Musí to být krásný pocit. Je pro tebe finský zážitek motivací hledat svou hudební emancipaci na soutěžích i v dalších letech?

Soutěže jsou pro mě více cestou než cílem. Motivují mě například k dotažení skladeb na vyšší úroveň, učím se tak schopnosti hrát přesvědčivě pod tlakem. Setkávám se na soutěžích s lidmi z branže z celého světa a inspiruji se různými přístupy ke hře na klavír. Určitě se tedy ještě na nějakou soutěž připravím.

 A jak hodláš prožít prázdniny? Jak dlouho se dokážeš obejít bez klavíru?

Naplánovala jsem si spoustu výletů a setkání s přáteli, na které během akademického roku nebylo tolik času. Říkala jsem si, že si dám po návratu z Finska vydatnou pauzu, ale po dvou dnech bez klavíru mě to stejně táhne zpět a už jsem si vyzvedla noty klavírních skladeb Bohuslava Martinů, abych se na ně zítra podívala (úsměv).

Myslel jsem si to. Co připravuješ, plánuješ a co tě čeká v nové sezoně?

Nová sezona pro mě bude další výzvou. Hned v srpnu se totiž na půl roku přestěhuju do Kodaně, kde budu v rámci programu Erasmus studovat na Royal Danish Academy of Music. Po návratu do ČR mě pak čekají sólové recitály díky Listině mladých umělců Nadace ČHF, např. ve Vyškově, Třebíči, Velkém Meziříčí, Rájci-Jestřebí, Rokycanech nebo Poděbradech, na které se moc těším. Samozřejmě se budu také opět věnovat komorní hře a uvidím, co dalšího mi ještě následující sezona přinese.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.