Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Diplomky na Dole Michal: Kam zmizela utopie angažovaného mládí, které mění svět?

Diplomky na Dole Michal: Kam zmizela utopie angažovaného mládí, které mění svět?

13.7.2019 Obraz & Slovo

Už jen do 19. července můžete v ostravském Dole Michal navštívit výstavu závěrečných diplomových prací studentů Fakulty umění Ostravské univerzity. U autora následujících řádků sice expozice vzbudila rozporuplné pocity, v každém případě je důležitou sondou do postojů mladé umělecké generace, tedy alespoň zde v Ostravě.

Zvětšit obrázek

Monika Chovancová: Kompost, soubor textilních koláží.
Foto: Jaroslav Michna

Další z řady záznamů přechodu, díky němuž se studenti umění dostávají mimo relativně bezpečnou zónu školy, tedy místa, které minimálně buduje dojem, že umění má smysl a je pro život důležité. Místa, kde je možné diskutovat, růst, ale hlavně volně plynout a soustředit se na možnosti a limity vlastních schopností formálně i obsahově se potýkat se světem a životem v něm.

Opouštění takovéhoto prostoru sebepodněcování a reflexe je rituálně ukončováno závěrečnou prací a taky papírem, na němž je napsáno „Diplom“. Ten papír nic neznamená a většina studentů to ví. Podstatnější je, zdali student využil času stráveného v kreativním prostoru a čase školy k vybudování silné vnitřní pozice, která by okolnímu světu dokázala nastavovat zrcadlo, rozbíjet stereotypy nebo nabízet kritické reflexe či utopické předpoklady lepší budoucnosti.

Myslím, že právě budoucnost je nyní nejožehavějším tématem pro mladé lidi. Stojíme na rozcestí, na němž jsme se jako lidstvo ještě nikdy neocitli, jelikož se týká všech obyvatel planety. Tato environmentální tíseň prostupuje postupně všemi generačními vrstvami, ale pro mladé citlivé lidi se stává vlastně důsledným existenciálním epicentrem. Tedy alespoň dle mé perspektivy. Proto mě fascinuje, že studenti výtvarného, nebo chcete-li vizuálního umění, kteří právě ukončili studium na ostravské univerzitě, tohle téma vůbec nevzrušuje. A pokud ano, je komentováno pouze v obecných bezzubých rovinách, tedy bez zásadnějších osobních pozic a alarmující rétoriky. Jako by vize apokalypsy neexistovala. Možná je již společensky natolik exponovaná a dokonce masmediálně navinutá, že již není motivace jí dále komentovat… Ale dnešní společnost je zmítána i jinými nepříjemnými fenomény, jako je nástup posttotalitní politiky, manipulace pravdivostní etiky či manažerský populismus jakožto postupně převládající mocenské paradigma. Kapitalismus se vylamuje z lidského rozměru a začíná narušovat planetární rovnováhu, invazivně a bezohledně drancuje přírodní i lidské zdroje pro ukojení principu nadbytku. To vše ale studenty nechává očividně chladnými.

Veronika Drastíková (ze souboru Yurty), objekt, ocelové tyče, netkaná textilie. (Foto: J. Michna)

Při procházení výstavy mám spíše pocit jakéhosi úniku. Úniku do světa osobních, intimních pocitů, mělkých formalistních experimentů a naivních meditací. Jako by dusot těžkých naleštěných bot zahnal mladé intelektuály do kouta.

Vlastně je v komplexu závěrečných prací minimum výraznějších poloh, a to jak z hlediska formálního výrazu, tak z hlediska obsahových kvalit. Většina krátkých komentářů k diplomové práci jako takové, které je možno si přečíst v katalogu výstavy, nese spoustu balastních a nekoherentních významů, které znemožňují jejich pochopení.

Horší ale je, že „výzkumné“ projekty studentských prací se nesou ve velice plochých rovinách. Vztah člověka a knihy reprezentovaný jejími variabilními otisky na plátno, zkoumání metamorfóz a struktur, vytváření domnělých geometrických architektur v prostoru nebo třeba archeologie babiččiny půdy nepřinášejí do uměleckého prostoru zajímavé kontexty. Ovšem o co více, ani vzdáleně se nepřibližují silným konceptuálním mechanismům šedesátých a sedmdesátých let.

Problematická je ve vztahu ke konkrétním pracím i samotná instalace. Zdálo by se, že výchozí situace, tedy široké spektrum vystavujících a velké výstavní prostory, jsou ideálním předpokladem dobré výstavy. Bohužel měřítko vystavených prací ve vztahu k prostoru cechovny ale dobře nefunguje a bez jakékoliv vnitřní nosné architektury je potlačen jejich potenciál. To platí například u instalačního souboru Venduly Patkošové, který se v syrovém industriálním prostředí naprosto ztrácí.

Část instalace V. Patkošové Nepaměti, nalezené předměty, malba na plátně. (Foto: J. Michna)

Katalog k výstavě přitom ukazuje na mnohem zajímavější instalační situace, které se odehrály v jiných prostorách. Je samozřejmě náročné dát tak mnoho prací pospolu tak, aby každá z nich měla svůj intimní prostor, ale v celku na mě tato výstava prostě působí jalově.

Kromě laxnosti k tíživým fenoménům dneška jsem ale na výstavě vysledoval i jiný společný jmenovatel, a tím je určitá fascinace ke konfrontačním postupům. Může se jednat o průnik sémiotický, v němž se odehrává dialog vizuálních informací, konkrétně tradičního slovenského folkloru s parafrázi narušeného digitálního obrazu Katariny Harcekové. Častěji se ale jedná o zkoumání hranice civilizace a přírody. Explicitně toto téma ztvárnili oba absolventi sochařského ateliéru-v kararském mramoru Václav Kolářik a v hořickém pískovci Tomáš Arnošt. Zatímco v prvním případě se jedná o nefigurální sochu, v níž se prolíná organický a technicistní, respektive hardwarový tvar v jednom koexistenčním mramorovém bloku, v druhém případě sochař komentuje dialog muže a ženy. Hlavy postav jsou utopeny v kubické struktuře hmot, což může evokovat jak složitost mezilidských a genderových vztahů, tak i (podle slov samotného autora) strukturu města, které vztah zprostředkovává.

Tomáš Arnošt: Rozhovor, hořický pískovec a ocel. (Foto: J. Michna)

Ohledávání hranic člověka a přírody nalezneme také v instalaci Borise Vojtuše. Na třech nízkých stolech jsme svědky reduktivního zásahu člověka do přirozeného vývoje kořenového systému trávy seté.

Asi nejvýraznějším zjevem letošních absolventů je Vojtěch Kovařík z ateliéru kresby. Jeho malby nesou silnou a nekompromisní energii a fungují jako atraktivní vizuální znak. Více se zde o jeho tvorbě rozepisovat nebudu, jelikož jsem to učinil nedávno u jeho výstavy v třinecké galerii (celý článek). Ovšem, dle mého názoru, instalační sousedství s diplomkou Tomáše Koběrského v aktuální výstavě oběma spíše škodí.

Zajímavou sondou pro mě byla anketa v katalogu výstavy, v níž se kurátor výstavy Jiří Ptáček ptal absolventů na jejich perspektivy, tedy jak vidí sami sebe v horizontu dvaceti a čtyřiceti let. Hodnotový systém, který na mě z těchto výpovědí vypadl, mě trochu vyděsil, protože mám pocit, že je z nich zřejmé, jak hypertrofovaný kapitalismus prorůstá i do mentálních perspektiv mladých umělců. Povětšinou se totiž jednalo o představy, v nichž se student ideálně viděl jako finančně dobře zajištěný, úspěšný, známý a obdivovaný. Lakonicky řečeno peníze a kariéra.

Samozřejmě chápu, že živit se uměním je pro každého umělce vysněná meta, která přináší jistou, ale z mnoha ohledů i determinovanou svobodu (uspokojování oceňovaného). Zisk a úspěch by však neměl být vnitřní ideou, prioritou, za níž se tvůrce žene. Jak jsem rozvedl již v úvodu, mám z celé prezentace pocit, že namísto ostré kritiky globálního vývoje stavu společnosti cítím nezájem, rezignaci a paradoxně i jistou sounáležitost se systémem, který má být právem kritizován, obnažován ve své děsivosti nebo cíleně narušován.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.