Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Když máš sen a máš co nabídnout, musíš za tím jít, říká Miroslav Mroček, baskytarista HC3

Když máš sen a máš co nabídnout, musíš za tím jít, říká Miroslav Mroček, baskytarista HC3

1.8.2019 Hudba

Už se zdálo, že se o kapele HC3 bude mluvit výhradně v minulém čase, ale naštěstí se tak nestalo. Muzika v jakékoliv formě je mocná čarodějka a pokušení kapelního života bylo natolik silné, že se skupina z Oder opět naplno vrhla do rozbouřených vln hudebního dění a v současné době připravuje nové skladby. S baskytaristou Miroslavem Mročkem jsme hovořili nejen o tom, co se děje v táboře HC3 v současnosti, ale ohlédli jsme se i za řadou událostí, které autory hitů, jako například Story, Immortality, Inside či Michelle, potkaly v minulosti, včetně jejich tříletého pobytu ve Spojených státech.

Zvětšit obrázek

Kapela HC3 v nynějším složení, zleva Adam Majerník, Petr Sadloň, Jan Glos a Miroslav Mroček.
Foto: archiv kapely

Můžeš popsat aktuální situaci v kapele HC3?

Na konci roku 2018 jsme se dostali do situace, buďto kapelu ukončit, nebo pokračovat v tom, jak to bylo od roku 2013, tedy sem tam si zahrát a postupně umírat. Nakonec jsme zvolili jinou variantu, a to takovou, že jsme se pustili do hledání nového zpěváka a kytaristy a po dvou měsících jsme našli jak zpěváka, kterým nyní je Adam Majerník, tak kytaristu, kterým se stal Jan Glos (skupinu doplňuje ještě bubeník Petr Sadloň – pozn. autora).

Každopádně historie skupiny HC3 je plná vzletů a tvrdých dopadů na zem… Pojďme se na některé podívat. V roce 2001 jste vydali čtyřskladbový singl Space Avenues, který vyšel také v Austrálii a na Novém Zélandu.  Videoklip k titulní písni byl uveden také na australské MTV a ABC Rage. Jak k této spolupráci došlo a cítili jste se tehdy na vrcholu?

V té době jsme posílali po celém světě demonahrávky a ozvali se nám tenkrát až ze zmiňované Austrálie. Byl to pro nás spíše hnací motor a znamení, že to asi nějaký smysl má, to naše brnkání. Na vrcholu určitě ne, byli jsme tenkrát v podstatě začínající kapela, která byla ráda, že si někde zahraje.

Mimochodem lze ten videoklip momentálně ještě někde vidět?

Asi ne, máme ho pouze každý doma na disku.

Dalším důležitým momentem pro vaši kariéru byl rok 2004, kdy jste vydali album We´re not like the others, a následně jste tři roky působili ve Spojených státech, kde jste koncertovali na různých místech na jihu USA.  Jak na toto období s odstupem času vzpomínáte a jak tehdy Američané reagovali na českou (pro ně tedy asi neznámou) kapelu?

Ten moment nastal pro nás už dříve, a to v roce 2001, kdy přišel Čegy do naší kapely, ale pouze jako kytarista, a po pár měsících manažer vyhodil  zpěváka Martina Jehlíka. Stáli jsme před problémem najít někoho nového. To se vyřešilo rychle a účelně, a to tak, že na zkoušce začal zpívat Čegy a byli jsme ohromeni. Skvělý kytarista plus skvělý zpěvák, co víc si přát? Potom jsme my vyhodili manažera a začali jsme pracovat  na albu We´re not like the others.

Ty tři roky v USA byly skvělé – koncerty, život, zábava, přátelé. Kupodivu nás přijali vřele a získali jsme i fanoušky a s některými z nich jsme pořad v kontaktu. Poslední koncert ve Spojených státech, který se konal ve Sweetwater Clubu, byl úžasný a byla to krásná tečka za naším tříletým pobytem. Rádi na to vzpomínáme.

Jaké ponaučení jste si z tohoto období vzali, ať už pro hudební, či soukromý život, a co byste v současnosti udělali jinak?

Asi žádné, protože jsem se vrátil zpět do Česka. Kdybych věděl, jak to tady z HC3 bude, asi bych tam zůstal a hledal muzikanty tam. Bohudík HC3 chytlo druhý dech, a to mě těší.

Také jste údajně byli blízko dohody s manažerem ze Sony, který měl spolupracovat s Korn či Limp Bizkit. Proč to nakonec nevyšlo?

To jsme byli. Hned po příjezdu do Spojených států jsem začal hledat vyhledávací soutěže a hned na tu první jsme jeli. Přihlásili jsme se sice po uzávěrce, ale nakonec nás tam vzali. Byla tam spousta lidi z hudebního průmyslu, a tak jsme jednoho, bohužel až po našem vystoupení, odchytili a pustili jsme mu naše CD. Z Inside a Story byl unešený a chtěl nás slyšet naživo. Domluvil se s hlavní pořadatelkou, aby nás slyšel, po vystoupení přišla ředitelka akce a řekla nám, že s námi chce podepsat smlouvu a že do 14 dnů se musíme odstěhovat do Los Angeles. A teď přišel ten moment a my jsme jí řekli, že už jednu smlouvu máme (jednalo se o chicagský label Project of Life Records – pozn. autora) a tím naše velké štěstí skončilo. Řekla ok, otočila se a už jsme ji neviděli.

Neříkáte si s odstupem času, že jste mohli být ve svém úsilí vytrvalejší? Přece jenom, když jste dokázali jednou oslovit zástupce takového hudebního kolosu, tak byste dříve či později mohli zaujmout i někoho dalšího…    

Všechno je tak, jak má byt. Smlouva, kterou jsme v dobré vůli a naději podepsali s „ďáblem“, nám moc možností neposkytovala. Ozvali se nám i z vydavatelství AMC, že musíme s nimi spolupracovat, jinak nás pošlou zpátky do Česka. Bylo to zajímavé období. A tak jsme se více zaměřili na koncertování a skládání nových písniček.

V roce 2007 jste se vrátili zpátky do České republiky. Proč? S jakými pocity?

Náš bubeník se tam už necítil dobře a chtěl se vrátit a zároveň nás v Česku lidi začali více poslouchat, a tak jsme to tam zabalili a vrátili se zpátky za našimi fanoušky domů. Našli jsme schopného člověka, který nám domlouval hraní, bylo jich opravdu dost a bylo to nejlepší období pro HC3.

V roce 2013 jste pak ukončili činnost, abyste se poté opět dali dohromady a občas koncertovali… Proč k tomuto konci došlo, respektive proč jste se na hudební scénu vrátili?

Nechci to moc rozebírat. Jsem takový, že kapela pro mne znamená hodně, a tak jsem se ji snažil udržovat nejdéle, co to šlo.

Zatím poslední počin jste vydali v roce 2012. Je možné, že se objeví ještě nové album HC3?

To uvidíme podle situace. Zatím máme pět rozpracovaných písniček ve studiu, u kterých momentálně dohráváme kytary a zpěv a na některou z nich bychom chtěli natočit klip. Pro fanoušky to možní bude znít úplně jinak, než byli zvyklí, ale za mne je hudba pořad v duchu HC3 s tím, že Adam s Honzou tomu dali nový rozměr. Nové EP by mělo vyjít 1. září.

Když vaši kariéru nějak shrneme, tak jste sice zaznamenali řadu úspěchů, ale na ten pomyslný vrchol jste nevystoupali. Kde hledat příčinu toho, že se ta vaše kariéra zasekla? Anebo máš pocit, že jste dosáhli maxima?

Všechno je to v lidech, taky o štěstí a o píli. V kapele musí vždy všichni táhnout za jeden provaz, jakmile se někdo odtrhne, je zle. Maxima jsme určitě nedosáhli, i když já jsem osobně chtěl.

Jaké ponaučení sis ze své hudební kariéry vzal a co bys poradil začínajícím mladým kapelám, které také sní o koncertování v USA. Na co by se měly soustředit, čeho by se měly vyvarovat?

To je celkem těžká otázka a každá kapela by na ni odpověděla jinak, protože každá kapela má ten osud trošku jiný. Pro mě ponaučení je takové, že když v kapele je člověk, který nejede na sto procent, má problémy například s alkoholem a je v podstatě tvář té kapely, kterou táhne ke dnu, nesmí mít strach z toho, co ztratí, ale věřit, že najde něco nového a lepšího, než má. Pokud někdo sní o tom hrát jako my v USA a má zdravé sebevědomí, že opravdu má co nabídnout, potom si za tím svým snem musí jít a věřit, že toto dosáhne. Já jsem to měl tak, že když jsem byl v roce 2002 podruhé v USA a navštívil jsem největší klub v Atlantě Masquarade, tehdy jsem si řekl, že bych tam chtěl se svou kapelou hrát, tak o dva roky později se mi to povedlo. Důležité je věřit v to, co děláme.

Zastavil bych se ještě u jednoho podstatného faktu, jenž je pro HC3 typický. Ačkoliv vaše písně jsou víceméně rockové s určitou příměsí grunge, tak je třeba říci, že mnohdy je v nich více emocí než u mnoha doommetalových kapel. Vnímáte to stejně? Bylo to vždy vaším záměrem?

Myslím si, že hudba sama o sobě už by měla v sobě nést nějaké emoce a pocity, aby posluchače zaujala a to, že jich tam máme více, mě těší. Vnímáme to stejně. Vždy je to o tom, jaká myšlenka a pocit ti přijdou do hlavy a jak to hlava přenese pod prsty. Aspoň u mě to tak je.

Nyní jsi aktivní také v HC3 studiu. Je to činnost, které se chceš v budoucnu více věnovat? Na jaké kapely se chceš soustředit?

Aktivně jsem se této činnosti věnoval do roku 2011, což mě moc bavilo, ale z časových důvodů a s ohledem na rodinu jsem to omezil. Dělám tak pět kapel za rok, ale díky našemu novému zpěvákovi, kterého to taky dost baví a je moc šikovný na mix, silně přemýšlím, že se k tomu zase vrátím naplno. Měl jsem ve studiu skupiny hrající folk, jazz, dokonce i lidovky, samozřejmě rock až po nějaký šílený metal. Každá z těch kapel má co říct a já mám rád barevnost. Nechci dělat jen jeden styl.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.