Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Lukáš Sedláček z kapely Drutty: Největší strach mám z toho, že naše nová deska bude kasovní trhák

Lukáš Sedláček z kapely Drutty: Největší strach mám z toho, že naše nová deska bude kasovní trhák

31.7.2019 Hudba

Kruh se uzavírá, budoucnost může být jen zářivá a krásná. S tímto konstatováním zakončuje Lukáš Sedláček z kapely Drutty rozhovor pro kulturní deník Ostravan. V prvé řadě jsme však se zpěvákem a s baskytaristou této kopřivnické skvadry diskutovali o tom, co lze ovlivnit, tedy o přítomnosti. To znamená hlavně o jejich připravovaném albu a aktuálním videoklipu Kolotočař Eda. Nechybějí však ani informace o tom, proč skupina Drutty vydala předchozí počin na kazetě nebo proč v názvech skladeb této formace najdeme i žánrově odlišné interprety Petra Rezka a Karla Vágnera.

Zvětšit obrázek

Kopřivnická kapela Drutty, Lukáš Sedláček v popředí.
Foto: Petr Dolas

Na serveru Bandzone si u vašeho profilu můžeme přečíst, že hrajete „industrial, noise, gastro, disco… metal, blues“. Opravdu najdeme prvky všech těchto žánrů ve vašich písních, nebo toto oznámení odkazuje spíše na váš přístup k životu, to znamená „nebrat se příliš vážně“?

Řekl bych, že jde o kombinaci obojího. Nebrat se příliš vážně, to je myslím si zásadní přístup potřebný k tomu, aby se člověk v prostředí českého „šoubyznysu“, obzvláště toho undergroundového, udržel psychicky zdravý. Zmíněné hudební styly se v naší hudbě v průběhu let snad opravdu objevily, takže míra serióznosti je reprezentována hlavně těmito přídomky. A to, že nás v nemalém množství kvalitně inspiruje dobré jídlo, je z našich fyzických proporcí myslím docela zjevné.

Díky za všeříkající vysvětlení a pojďme k zásadní věci, která se týká vaší kapely, a to ke skutečnosti, že v současné době připravujete nové album. Co bys o něm mohl prozradit?

Album by mohlo vyjít v průběhu září či října letošního roku. Jmenovat se bude Doba kameňa a bude na něm celkem sedm písní. Šest našich vlastních a jedna coververze od spřízněné kopřivnické kapely Přítel Belial. Bude to první nahrávka s naším novým bubeníkem Milanem Markem, kterého mohou fanoušci znát z Virtual Void. Hostovat nám na albu bude několik kamarádů, například i bývalý člen Drutty Michal Burget, který nyní hraje v Nekole. Hostů bude možná i více, ale ne zase nějaká armáda, asi dva, možná tři. Uvidíme. Asi na nahrávce nebude vůbec nic netradičního, vyjde na LP v počtu asi 100 kusů, na magnetofonových kazetách v počtu asi 50 kusů a jako digitální download na Bandcampu. Budou tam obyčejné hezké písničky, bude to mít i nějaký standardní obal s logem a fotkami, texty a podobně.

Patříš k těm, kteří si tento tvořivý proces užívají, nebo spíše u tebe převládají pocity očekávání, stresu či určité zodpovědnosti, jak bude nahrávka přijata?

Tvoření nových skladeb si osobně užívám, a to u mě asi převládá. Očekávání mívám spíše menší, skoro až žádná. Reakce posluchačů a kritiků mi nejsou lhostejné, ale zároveň k nim nepřihlížím v tom smyslu, že bych snad poté, co mi někdo řekne, že se mu na Drutty něco nelíbí, začal něco dělat jinak. Svých hráčských nedostatků jsme si všichni plně vědomi, a pokud se kritika týká přímo hudby, nebo obalů, či textů, prostě pokrčím rameny a řeknu ok. Stejně tak pochvala. Ta potěší a jsme rádi, když se naše hudba někomu líbí, ale nepřeceňujeme to a víme, že k dokonalosti máme daleko.

V jakém smyslu?

Při tvorbě mi jde primárně o to, aby ty skladby dávaly hudebně nějaký smysl, aby každá z nich byla souvislým příběhem. Abych tam dostal nějaké hezké harmonie, třeba i nezvyklé, tu a tam nějaké pokroucené melodie… A pochopitelně nasazení a energie, to je základ. Když se to pak jenom tak šmrdolí, aby se neřeklo, je to ukrutně slyšet. Vždy chceme udělat tu nejlepší nahrávku, na kterou momentálně máme, ale necháváme si i rezervu k tomu, abychom byli s těmi písněmi tak říkajíc „v pohodě“. Abychom nehráli pořád na doraz, ať to není moc na sílu. Z toho se pak člověk na koncertě zbytečně stresuje, že něco nezahraje dobře a podobně. Raději tedy méně tónů, ale intenzivněji, agresivněji a procítěněji.

Ve druhé polovině května jste uveřejnili první singl z chystaného alba, a to Kolotočář Eda. Jedná se přitom o skladbu, která nabízí poněkud nevšední spojení industrialu, tak trochu ve stylu Strapping Young Lad či Devina Townsenda, a svým způsobem bigbítového zpěvu. Jaké jste se k této kombinaci dopracovali?  

Nijak zvlášť pracně jsme se k tomu prokousávat nemuseli, je to přirozený stav. Vokálně nejsem čertvíjaký growler nebo křikloun. Na nové desce sice bude několik agresivnějších pasáží, ale obecně jsou mi bližší spíše melodické, monotónní a zádumčivé polohy zpěvu. Zrovna v songu Kolotočář Eda žádná z těch agresivnějších podob zpěvu zastoupena není, zároveň tato píseň neoplývá žádnou klopotnější rytmickou změnou a základní riff je taky docela jednoduchý, proto bylo snadné zrovna tuhle skladbu dokončit jako první a poskytnout ji k poslechu s předstihem.

Jedním z témat, se kterými v této písni pracujete, je strach. Z čeho máš tedy největší strach ty osobně?

Strach je v té písni zpracován jako element, který zásadním způsobem ovlivňuje naše konání. Je přirozenou součástí života. Někdy je potřebný a pomáhá nám přežít, někdy je zbytečný a svazující a je potřeba se mu postavit. Já osobně mám největší strach z toho, že nová deska bude naprostý kasovní trhák, prodáme jí statisíce kusů, pojedeme na světové turné, předskakovat nám budou Voivod a Godlfesh a tím pádem budu mít tolik peněz, že si budu moci dovolit všechny drogy na světě a po dvou měsících se předávkuju někde uprostřed Iowy v tourbusu. Toho se fakt děsím a doufám, že se toho nikdy nedožiju.

V čem se tedy nejvíce kapela změnila od vydání předchozí nahrávky do současnosti? Když se zaposloucháme do novinky a porovnáme ji s dřívějšími skladbami, tak nová skladba je taková přístupnější a posluchačsky vstřícnější… Je to cesta, kterou se nyní chcete ubírat?

Ano, je to cesta, kterou se nyní chceme ubírat. Ponouklo nás k tomu hlavně technicky a časově náročné zapojování zbytečností, které jsme v minulosti potřebovali k tomu, abychom vytvářeli ony na starších nahrávkách slyšitelné hlukové hladiny a elektronické podkresy pod naše kytarové vrzaní. Většina našich koncertů probíhá v hospodách, malých prostorách bez zázemí, v malých klubech. Raději hrajeme kratší, zato intenzivnější sety, maximálně 30 až 35 minut.

Co z toho vyplývá?

V dobách našich elektronických experimentů a následném období přechodu k normálnějším písničkám, kdy nás v kapele bylo pět, dvě kytary, basa, bicí, klávesy, synťáky, to už bylo fakt na hlavu. Strašně moc starostí, krámů a drutů tolik, že i Istanbul bazar by se mohl jít zahrabat, pak půlhodiny intenzivní hraní a zase to celé balit… Na to jsme už neměli nervy. Teď si jezdíme jen s kytárkama a kombíčkama jako králové a z toho celkového pohodového a vyklidněného rozpoložení pak vznikají i písně, jaké budou ke slyšení na nové desce.

Každopádně zmíněný videoklip je černobílý, do temných barev jsou laděny i obaly vašich alb. Je to náhoda, nebo je v tom nějaký význam a černobílá image je pro vás důležitá?

Nemyslím, že by pro nás byla černobílá image nějak zásadní nebo důležitá. Samozřejmě že hledat za temných zimních večerů v opadaných korunách stromů vykreslená blackmetalová loga patří mezi naše oblíbené kratochvíle, ale pokud někdy natočíme hudbu, ke které se bude hodit oranžové logo na zeleném podkladu a na obal nám bude jako nejlepší možný motiv připadat rozkvetlá louka, klidně to uděláme.

Což u klipu Kolotočář Eda asi nefungovalo…

Co se týká konkrétně Kolotočáře Edy, v barvách ten klip prostě nevypadal tak dobře. Obaly našich desek také nehýří výraznými barvami, to je fakt, ale je to spíše důsledek hudby samotné. Celý proces tvorby je vlastně neustálý souboj mezi tím, jaké si to člověk na začátku představuje, a tím, jak to nakonec dopadne. Pak je na nás, abychom ten výsledek buď přijali, nebo na písničce dále pracovali tak, aby se buď přerodila v něco jiného, nebo aby se přiblížila co nejvíce původnímu záměru. Já osobně třeba vždycky chci, aby ty naše songy zněly co nejvíce zlověstně. Takový ten efekt „veverčák Pizizubka“, prostě strašidelná hudba z dětských pohádek. Když se blíží zlý výrostek Hugo a všichni vědí, že končí sranda a bude zle. Zároveň si vždycky představuju, že to bude nejdrtivější ze všech drtivých rifů a zvuků, že to bude mlít kosti na prach… No a nakonec je z toho Kolotočář Eda. Takže ten záměr se ne vždy potká s výsledkem.

V klipu si také můžeme všimnout, že využíváte bicí s logem kapely Insania. Má to nějaký hlubší či specifický důvod? 

Ne, to vůbec. Má to docela zjevnou souvislost s tím, co už jsem popisoval před chvíli. Pokud nám to okolnosti umožňují, vozíme s sebou na koncerty jen kytarové aparáty a basový zesilovač. Kytaristé jsou zvyklí na svůj zvuk, tady přes to vlak nejede, ti si berou vždy vše svoje. Ale pokud máme možnost vypůjčit si základ bicích a třeba i basový box od kapel, se kterými sdílíme pódium, často toho využíváme. Stejně tak my občas poskytneme nějakou část vybavení jiným kapelám. Myslím, že to je docela běžná praxe, vždy záleží na domluvě. V tomto případě jsme předskakovali Insanii v ostravském klubu Barrák, Milan se domluvil s jejich bubeníkem, že může jeho bicí využít, tím pádem vše proběhlo rychleji a snad byli všichni spokojeni. Odstraňovat to logo Insanie z klipu nám pak přišlo neadekvátně pracné a v konečném výsledku vlastně i úplně zbytečné.

Váš předchozí počin Nečetla? To by sis ale měla přečíst! vyšel také na kazetě… Přesněji z kompletu sedmi skladeb se jich pět objevilo na LP a další dvě na kazetě. Co vás k tomuto kroku vedlo? Jaké jste zaznamenali reakce? Mnozí by řekli, že kazety už v současnosti nikdo neposlouchá…

K tomuto řešení jsme přistoupili proto, že nám přišlo trošku líto neuveřejnit kompletní nahraný materiál ve fyzické podobě. Za normálních okolností by to ovšem znamenalo lisovat dvojalbum, tedy double-LP a to už by pak náklady na vydání přesahovaly naše možnosti.

Proto tedy také kazeta…

Proto je první část alba na desce a druhá na kazetě. Kazety jsou totiž v porovnání s lisem LP mnohem levnější. Zároveň nám to poskytlo možnost více se vyřádit s grafikou a vyzkoušet si i práci s jiným nosičem. Reakce jsme zaznamenali spíše pozitivní. Ano. Lidé se tomu podivují, mnoho z nich argumentuje tak, jak už jsi naznačil v otázce, ale nenašel se nikdo, kdo by si tu kazetu k desce nevzal. Takže nějaký „fetišistický“ význam asi kazety pořád mají. Já osobně jsem na nich vyrostl a nedám na ně dopustit.

Právě těmi dvěma písněmi jsou rozsáhlé kompozice Nikdo nevypadá jako Vágner… a …ani Petr Rezek! Co by měl fanoušek o těchto skladbách vědět dříve, než si je poslechne? Jak jste vymýšleli název těchto písní?

Obě skladby vznikly jako jam-sessions. Nahrávalo se na horské chatě na Soláni, měli jsme se moc krásně a vůbec jsme neměli náladu sekat tam na kytarách nějaký ťomný hejvy metál. Jak to přišlo, tak se hrálo, a tyhle dvě skladby jsou jedinými pozůstatky z asi tří až čtyř hodin nahraného materiálu. Jsou pochopitelně sestříhány a smíchány tak, aby plynuly pozvolna a bez větších zádrhelů. Je tam mnoho nepřesností, hluků, brumů, vazeb, ale pro nás osobně mají velký význam v tom, že nás ukotvují do rodného kraje, a zároveň mají pro nás i význam, řekněme, „spirituálně-esoterický.“

A pokud jde o ty názvy?

Jejich názvy jsme vymysleli během těchto jam-sessions, ale opravdu nevím, jak přesně k tomu došlo. Jisté je to, že Karel Vágner je baskytarovou ikonou a velmistrem basového řádu již mnoho let, Petr Rezek mu z pomyslného piedestalu českého středního proudu sekunduje neméně zdatně a oba si udržují vysokou míru virtuozity i v pokročilém věku. Proto není pochyb o tom, že pojmenování těchto dvou písní právě po nich je zcela adekvátní.

Máš pocit, že tvůj osobní život nějak výrazně ovlivňuje působení v kapele, nebo spíše působení v kapele ovlivňuje tvůj osobní život?

Jsou to spíše spojené nádoby. Celý můj osobní život se nějakým způsobem dotýká hudby. Hudba je mým největším koníčkem. V kapelách hraju od svých šestnácti let, nikdy jsem ani na okamžik neuvažoval o tom, že by to někdy mohlo být jinak. Pokud se někdy stane, že kolem sebe nebudu mít dost podobných pitomců, kteří by to dělali se mnou, budu si brnkat sám na kytaru nebo basu někde po hospodách nebo undergroundových večírcích. I kdyby mi ruce a nohy odpadly, nějaký způsob, jak u hudby zůstat, bych si určitě našel. S mojí ženou máme mnoho společných oblíbených kapel a interpretů, na spoustu věcí nahlížíme stejně, vždy mě podporovala a já jsem jí za to nemírně vděčný.

To je chvályhodné…

Moje hraní v kapelách je nedílnou součástí našeho společného života. Podle toho, jak máme koncerty, plánujeme dovolenou. Když potřebuju koupit nové struny, děcka holt nemají zmrzlinu každý den, ale jen jednou týdně. „Miláčku, jdeme na návštěvu k mojí mamce.“ „Lásko, my ale hrajeme v Rýmařově, nejde to…“ „Jasně, v pohodě, já tam zajdu sama s dětma. Užij si to!“ Tak život chode. (smích)

Co všechno má kapela Drutty v plánu v nejbližší době?

Dokončování nové desky nám v současné době zabírá veškerý čas a energii, z toho důvodu zatím ještě nemáme rozjednáno tolik koncertů, ale jakmile bude vše smícháno a zmasterováno, vrhneme se na domlouvání akcí pro termíny na podzim 2019 a dále. Pokud se podaří stihnout vydání v říjnu, dodací lhůta lisu LP je totiž nyní asi dvanáct týdnů, chtěli bychom po domácím křtu v Kopřivnici odehrát co nevíce vystoupení kdekoliv to jen bude možné a desku tím řádně podpořit.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.