Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Muzikant potřebuje publikum, jinak hraní nemá smysl, říká hudebník a pedagog Igor Vašut

Muzikant potřebuje publikum, jinak hraní nemá smysl, říká hudebník a pedagog Igor Vašut

2.8.2019 Hudba

Igor Vašut patří k nejaktivnějším mužům v ostravském kulturním prostředí, ačkoliv mnohdy stojí jen v pozadí úspěšných projektů. Také působil v řadě kapel, které zanechaly výraznou stopu na české hudební scéně. Jedna z nich dokonce po mnoha letech v listopadu pravděpodobně vystoupí na pódiu. Pokud se tak stane, půjde zřejmě o nejzásadnější letošní koncert v Ostravě na klubové úrovni. O jakou formaci se jedná, se dočtete v následujícím rozhovoru. S Igorem Vašutem jsme však zavzpomínali také na dobu nekonečných mejdanů, připomněli jeho hostování na albu nezaměnitelných Už jsme doma a zároveň jsme nahlédli do jeho pedagogické kuchyně.

Zvětšit obrázek

Igor Vašut je známou postavou ostravské klubové scény.
Foto: archiv

Začněme postřehem, který asi nečekáš. I s ohledem na tvé účinkování v Marxově tchýni jsem si tě překřtil na punkáče s nejdelšími vlasy…

Já vlastně žádný „řádný punkáč“ nejsem, ani jsem jím nikdy nebyl, stejně jako Marxovka nebyla nikdy žádný ortodoxní punk. Brali jsme to jako legraci a užívali jsme si na přelomu osmdesátých a devadesátých let tu svobodnou možnost hrát, co nás napadne, bez toho, že bychom se museli někomu zpovídat. Občas nám z toho trochu punk díky určitému neumětelství, energii a chlastu (smích) vyšel, ale spíše bych to nazval psychocrazy rakenról. A vlasy? Ty jsou pro mne pořád určitým znakem svobody a nezávislosti.

Když se ohlédneš za historií Marxovy tchýně, co vidíš? Je možné, že by tato kapela vydala ještě novou desku? 

Vidím hlavně divoké „devadesátky“, večírky po koncertech, před koncerty a někdy i během koncertu. Za všechny aspoň jeden. To, když jsme slavné kapele Garáž, která hrála po nás v po střechu narvaném klubu Žalák, vysáli téměř do dna ledničku s pivem stojící na pódiu, ta byla určena především Garáži. To logicky mělo vliv na náš hudební výkon. Slavnou se potom stala věta Honzy Klicha alias Vlákna, tanečníka Marxovky, která zůstala zaznamenána na nahrávce z koncertu.: „…oni to nějak dupou…“ (smích)

To si pamětníci jistě vybaví…

Zažili jsme i regulérní desetidenní turné po tehdejším Československu, které jsme jeli společně s australsko-anglicko-rakousko-tasmánskou partičkou Not From There. A to byla velká jízda a hrozná prdel, z větší části nepublikovatelná… Obě party za těch deset dnů splynuly v jeden celek. Kdo něco takového nezažil, tak by asi nepochopil a neuvěřil. Mimochodem kapelu Not From There jsme s Ondrou Trčálkem (zpěvák a kytarista Marxovy tchýně – pozn. autora) potkali na našem soukromém „turné“ v létě 1991, když jsme jeli stopem do Anglie, Skotska a zpět. Celá kapela pracovala v jednom zaplivaném hostelu v Londýně. Rok poté jsme jeli společně na šňůru.

Jak vzpomínáš na nahrávání alba Zamiloval jsem se do lesby

Tuším, že v tom roce 1992 nás stejně jako ještě další místní party, včetně Butů, ulovil skaut nahrávací společnosti Monitor Vladimír Kočandrle. Album jsme točili tak, jako se tehdy většinou všechno v Ostravě točilo, v Českém rozhlase Ostrava s osvědčenou technickou osádkou. Kazeta v nákladu 2000 kusů se celkem rychle prodala, ale potom už nás Monitor nekontaktoval. Byli jsme zkrátka pro mainstreamová média přece jen nepoužitelní a nehodlali jsme na tom nic měnit.

Ještě jsi mi trochu utekl z původní otázky ohledně nové desky…

Nová deska v současné době? Člověče, tak ti nevím, ale asi ne. Není na to čas, ale baví nás jednou, dvakrát za rok si zahrát, když se někdo ozve. Nebo si zkrátka udělat radost sami, třeba 15. listopadu v klubu Barrák, kde oslavíme kapelové třicátiny.

Působil jsi také v kapele Klamy reklamy. Co se ti vybaví jako první, když se vysloví jméno této skupiny? Je možné, že byste se dali ještě dohromady? Třeba jen na jedno vystoupení?

Klamy reklamy vznikly paradoxně ještě dříve než Marxova tchýně. Byl to dlouhých, téměř pět let pouze studiový projekt, o kterém jsme s Ondrou hodně debatovali a se kterým jsme experimentovali daleko více než s prvoplánovou Marxovkou. Po čase se k nám přidal a začal s námi zpívat můj brácha Daniel Vašut, který v tu dobu končil studium herectví na pražské konzervatoři. Danovi, který získal angažmá v divadle na Kladně, se začala otevírat i vrátka pražských muzikálových produkcí. Zazpíval si hlavní role v Hair, Jesus Christ Superstar, Rusalce a v dalších.

Co to pro vás znamenalo?

Pro nás to znamenalo jezdit častěji s kapelou na koncerty do Prahy a získávat kontakty. Pro Dana to byly úmorné jízdy vlakem do Ostravy na zkoušky mezi jednotlivými představeními a mezi koncerty Klamů reklam, fyzicky náročná doba. Zůstalo z ní několik studiových nahrávek, celkem slavný videoklip Byteček jako klícka, videonahrávka koncertu z klubu Hudební bazar a několik záznamů z účinkování v ranních pořadech televize Nova a České televize, většina z nich je k dohledání na YouTube. Když už to začalo vypadat, že by se eventuálně mohl podařit nějaký zásadní průlom, tak nás všechny Dan definitivně 26. října roku 1999 opustil. Stačil ještě uvést v život představení rockové opery Juno a Avos a to byla jeho životní i umělecká tečka.

I navzdory této velmi smutné události skupina Klamy reklamy pokračovala…

Se zbytkem kapely Klamy reklamy, který se rozšířil o živou rytmiku, basu a bicí, jsme stáli před výzvou ještě tentýž rok na konci listopadu odehrát vzpomínkový koncert v pražském Lucerna Music Baru. Naučil jsem se tedy narychlo zpívat po Danovi asi osm písniček a vyrazili jsme. Nedopadlo to špatně, a tak jsem u mikrofonu zůstal ještě asi další tři roky, během kterých jsme odehráli více než stovku koncertů a natočili tři maxisingly. V lednu 2003 jsme si všichni vzali umělecké volno a od té doby jsme si ale párkrát zahráli. Šlo většinou o vzpomínkové akce na Dana. No a vzhledem k tomu, že je to letos 20 let, co se stal neviditelným, tak mám takové tajné přání si několik písniček s Klamama zase zahrát a zazpívat. Mohlo by to klapnout třeba na oslavě Marxovky v Barráku…

Tohle je rozhodně příjemná zpráva. Každopádně máš také za sebou pěvecké účinkování v koncertně-divadelní verzi muzikálu Vlasy ve skupině Hair Company Prague, kde mimo jiné figurovala i Pavla Kapitánová. Proč ses zapojil zrovna do tohoto projektu?

Po ukončení činnosti Klamů reklamy jsem se záhy coby bubeník přimotal do jazzrockového tria Herro-in, ve kterém hráli ještě Jan Klajný a Petr Kutáč. Hlavně jsme ale v tu dobu s Láďou Galuskem a Pavlem Balonem vytvořili doprovodnou kapelu zpěvačky Nikol Kantorové Smetana života. To byla také kapitola nebo spíše kniha sama pro sebe a Nikol, neuvěřitelná osobnost, se už na nás taky směje odněkud shora… Stejně tak jako Pavla Kapitánová, se kterou jsem měl tu čest téměř deset let jezdit s Hair Company Prague.

Jak k této spolupráci došlo?

Byla to výzva po jednom z koncertů Pavly Kapitánové coby Janis Joplin v ostravském klubu Boomerang. Bubeník kapely „Kusovka“ Petr Kůsa, který dělal produkci a zvukaře pro koncertní verzi Hair, potřeboval doplnit mužský hlas do souboru na podzimní čtrnáctidenní tour po Čechách, Moravě a Slovensku a oslovil mě s nabídkou. Já částečně z nostalgie, že v Hair zpíval brácha, a částečně pod vlivem alkoholu souhlasil netuše, co mne čeká. Hned za týden mi poštou došel klavírní výtah s jednotlivými hlasy a s poznámkami, kde, co, kdy a jak právě od Pavly Kapitánové. K tomu hudební podklad a ještě špatně natočené video z nějakého koncertu, ze kterého jsem měl odkoukat pohyb po pódiu, některé choreografie a mluvené slovo.

Nicméně poradil sis s tím…

Na nastudování všech 25 písniček jsem měl zhruba dva měsíce. Pak bez jediné zkoušky kromě té zvukové jsem vyrazil se staženými půlkami na první koncert šňůry… Po prvním odezpívaném sólu v písni Dona ze mě definitivně spadla tréma a už jsem si jen užíval nekonečný mejdan na podiu i po koncertu ve společnosti skvělých zpěváků a lidiček u mikrofonů, jako například Dušan Kollár, Michal Cerman, bratři Urbánci, Pavla Kapitánová, Ina Urbanová a další… A samozřejmě s úžasnou muzikou muzikálu Vlasy

Z minulosti se přesuňme do současnosti. Jednou z tvých aktuálních hudebních aktivit je kapela Zpocený voko. V čem je ti tato skupina blízká?

Jirka Neduha (zpěvák a kytarista skupiny Zpocený voko – pozn. red.) je písničkář, a to je pro mě vždycky výzva. Když navíc někdo píše o tom, co mu život postaví do cesty, tak mě to inspiruje a baví. Jsou to úplně jiné písně než ty, se kterými jsem se potkal při spolupráci s Ondrou Trčálkem. Ondra má více rovin, významů, alegorií, úvah a hloubek, je těžší se jím prokousat, když to ale dáš, tak to pak stojí za to. Jirka je přímočařejší a čitelnější, tím pádem i pro posluchače na první poslech rychleji konzumovatelný. Čímž rozhodně nesnižuji jeho kvality, spíše naopak. Navíc jsme se ve Zpoceným voku sešli dlouholetí kamarádi a spoluhráči z jiných kapel a nemusíme si nic sáhodlouze vysvětlovat, zkrátka hrajeme tak, jak to cítíme, a ono to sedí a nás to baví. Proto jsou naše koncerty veselé, taneční a mnohdy jdou až na dřeň… Zkrátka rakenról bez kompromisů…

Jaký je obecně tvůj vztah k hudbě či k samotné kultuře? 

Hudba je pro mě bez obalu a bez příkras úplně všechno, celý můj život a jeho dennodenní náplň, ať už se jedná o mé osobní muzicírování, nebo o aktivní či pasivní poslech…

Až na jednu výjimku a tou je můj úlet v podobě mého častého výskytu na svazích Lysé hory bez sluchátek, protože to ticho a zvuky lesa nejsou taky vůbec k zahození…

Do tvého hudebního portfolia patří rovněž pedagogické aktivity, protože vyučuješ hru na bicí a klávesy. Co ti tato činnost přináší?

Tohle je pro mě hlavně zdroj obživy. To především, protože i muzikant musí být z něčeho živ… (smích) Prána a umělecké zážitky tak úplně žaludek nenasytí… Ale vážně, vytesat z hudebního začátečníka skutečného muzikanta, nebo ho alespoň nasměrovat a infikovat hudbou, je výzva, která mě taky zajímá. Leč je to čím dál tím těžší, protože do cesty se staví překážky všeliké. Jsou to jak novinky výpočetní techniky, přehršel informací z různých zdrojů, nedostatek času a přetěžování studentů rodiči a potažmo školou, málo trpělivosti, honička za Pokémony s telefonem v ruce a další a další.

Naštěstí pořád lze natrefit na výjimky…

Vždy se najde nějaký student, se kterým se navlníte na stejnou frekvenci a můžete mu nejen vy předávat, ale i od něj brát, učit se vy od studenta… Obecně to mají současní studenti usnadněno témě okamžitým a bezplatným k informacím a k hudbě na internetu. My, co jsme si za hlubokého normalizačního pravěku nevyběhali na burze, nepůjčili od kamarádů, nepřivezli ze zahraničí, tedy ti šťastnější, to jsme neměli a neslyšeli. A možná ten aktivnější přístup mi připadá jako hlavní rozdíl. Cvičit se nechtělo nám ani těm současným studentům, tedy až na světlé výjimky.

Ty jsi na ostravské konzervatoři studoval hru na lesní roh. Proč sis vybral zrovna tento nástroj?

Původně jsem chtěl jít studovat na konzervatoř hru na klavír, ale asi jsem málo cvičil… (smích) A šance tak byly nejisté. Můj otec Svatopluk Vašut, divadelní režisér, bývalý hráč na lesní roh, mě zhruba dva roky před talentovkami pobídl, abych zkusil do té zakroucené roury fouknout. Po konzultacích u profesora Karla Doležila, budiž mu země lehká, a po dvou letech usilovného cvičení vydržovaných tónů, to nakonec klaplo a já se na konzervatoř dostal a úspěšně studium dokončil. To jsem ale samozřejmě ještě nemohl tušit, že hlavní uplatnění v mém muzikantském životě najde lesní roh právě v Marxově tchýni, pokud nepočítám angažmá ve velkém dechovém orchestru Vítkovák, se kterým jsem se několikrát mohl kouknout za západní hranici naší země. Taky mi lesní roh usnadnil dva roky základní vojenské služby u Posádkové hudby Olomouc, kde jsem byl díky dovednosti hry na něj vedený jako muzikant. Stopa mé hry na lesní roh zůstala vepsána a nahrána na legendárním albu Nemilovaný svět kapely Už jsme doma, na což jsem dost pyšný…

Několik let jsi organizoval také hudební soutěž Boom Cup. Proč už skončil a co ti tato soutěž ukázala o tuzemských kapelách? V čem vidíš největší přínos této soutěže?  

Boom Cup byl další výzvou v mém hudebním životě, kterou přede mne postavila Zlata Holušová, která po prvním ročníku Colours vyhodnotila, že potřebuje nějakou vyhledávací aktivitu nových kapel pro následující ročníky festivalu, nejlépe soutěž. Boom Cup jsme realizovali v klubech Boomerang, Templ, Parník a Hudební bazar, ale postupně se nabídky na Colours začaly hrnout z celého světa, a tak byť i určitý výkvět klubové scény nebyl už tak žádoucí. Soutěž jsem realizoval 15 let a byly to stovky a stovky hodin práce de facto zadarmo, a nakonec jsem se rozhodl soutěž ukončit s tím, že jsem toho pro amatérské kapely udělal už docela dost.

O tom samozřejmě nikdo nepochybuje…

Navíc mi zůstal pořad Harenda na Českém rozhlase Ostrava, který tvořím a moderuji, a který mapuje moravskoslezské hudební podhoubí. A to je aktivita, která mě taky dost baví a částečně supluje Boom Cup. Na Boom Cupu si zahrálo zhruba 700 kapel, lepších i horších, s nápady i bez nich, marných i nadějných. Kdybych si měl rychle vzpomenout, kdo mi utkvěl v paměti, tak zřejmě frýdeckomístecké partičky Downbelow, David Stypka s Bandjeez a Mirai, ostravští Café Industrial, Degradace a hlavně vítězové prvního ročníku Glayzy…

Na české hudební scéně se pohybuješ už řadu let. Co podle tebe chybí českým muzikantům, aby se výrazně a dlouhodobě prosazovali v zahraničí? I když samozřejmě najdeme několik výjimek, jako například pár operních zpěváků, orchestrů i metalových kapel či jednotlivců z tohoto žánru…

Jak už jsi říkal, pár výjimek se najde. Je to asi tvrdý boj o „chleba“. Jen ten, kdo má v portfoliu obří talent, novátorský přístup, skvělý produkt, kontakty, pracovitost nadpozemskou, zabýčilost a oddanost své věci by mohl, pokud k tomu přidá sloní dávku štěstí… Řady takovýchto muzikantů jsou po celém světě nekonečné… Navíc stojí v té řadě mnohem výhodněji na přednějších místech.

Myslíš si, že ostravská scéna má nějaké shodné rysy či spojitosti, které platí jak pro jazzovou, popovou, tak i metalovou kapelu?

Určitý ostravský škleb je přítomen, ale naplno z něj vytěžit uměly zatím tuším pouze Buty.

V čem hlavně se ostravská scéna změnila za posledních deset dvacet let? Máš pocit, že se ostravská scéna vyvíjí?

Nevím, jestli došlo k nějakým zásadním změnám. Teď samozřejmě nemluvím o mladých zajímavých kapelách, ty vznikají pořád, i když možná s menší intenzitou. Za všechny snad jmenuji Places a February. Posunulo se to všechno generačně, nejlépe je to vidět například v Hudebním bazaru, kam chodí už i děti a mnohdy i vnoučata prvních kluberů. A to je dobře, protože muzikant potřebuje publikum, jinak to hraní nemá úplně význam.

Jedno přání, které by sis rád splnil v listopadu, jsi už prozradil. Nicméně máš ještě nějaký hudební sen, který se ti nepodařilo splnit a za kterým neustále jdeš?

Já mám pocit, že ty sny chodí za mnou v podobě nějaké výzvy. Tak se budu těšit, až zase nějakou potkám. No a potom samozřejmě existují nějaké zasunuté šuplíky… Tak uvidíme.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.