Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Nová nahrávka kapely Heimat: Dráždivé napětí mezi tím, co může být, a tím, co je

Nová nahrávka kapely Heimat: Dráždivé napětí mezi tím, co může být, a tím, co je

15.8.2019 Hudba

Troppau, Opawa, Opavia, Uopawa. Tolik jmen může v proměnách minulého i budoucího času nosit jedno jediné město. V současnosti je Opava domovskou adresou instrumentální kapely Heimat, která ve svém názvu otázku domoviny implicitně řeší. Stejně to je zajímavá složenina: domo – vina. Nové EP kapely Heimat obsahuje pět instrumentálních kompozic. Vedle nahrávky znamenitého fusion tria Ploy je patrně nejzajímavějším ryze instrumentálním počinem, který se v letošním roce na tuzemské hudební scéně objevil.

Zvětšit obrázek

Opavské kapela Heimat během koncertu.
Foto: Petra Vavrečková

„Heimat znamená německy domov nebo vlast. A já se tak nějak snažím představit, jak kontroverzně ten název na někoho může působit. Význam slova v kombinaci s němčinou a místem vzniku kapely v pásmu bývalých Sudet zřejmě může evokovat zastydlé německé národovectví nebo šovinismus. Jednak mě ale dráždí spojování německého slova domov, domovina, otčina s nacionalismem, potažmo nacistickými hrůzami sedmdesát pět let po válce, a jednak mě nakonec trochu škodolibě baví to napětí mezi tím, co název může některým evokovat, a tím, co kapela hraje. Nevím, nedovedu si nějak představit nácíčky obdivující afrobeat, africké blues, jazz a vůbec tenhle druh energie“, sděluje mi kytarista Petr Uvira, když přemýšlíme o významu názvu stejnojmenné kapely.

Nahrávka má jednoduchý obal z recyklovaného papíru, uprostřed je umístěna samolepka s ulitou, do níž se zabodává hrot – evokace něčeho křehkého a vzácného. Čeho, to už si dosadí po poslechu každý sám. Když vyjmete cédéčko z jeho papírové schránky, najdete na něm podobné červené závity nebo spirály. Labyrint, nebo cesta?

Úvodní skladba Kassa Djibo od svého počátku ukazuje, že Heimat překračuje pomyslné hranice, a to nejen lokální či hudební, ale i ty, které si jako ostnaté dráty řetězíme ve vlastní mysli. Kostru písničky tvoří ostinátní harmonické jádro syntezátorů a vrstevnatá rytmika perkusí a afrických bubnů, nad nimiž se odehrává improvizační pásmo sopránsaxofonu. Kompozice se rozebíhá do několika uzlových bodů, které jsou dány gradacemi, vystupňováním hypnoticky rituální rytmiky i nalezením erbovního hudebního motivu.

Jestliže první skladba stojí především na rytmu a improvizaci, pak následující Gidamba čerpá svoji sílu z úchvatné trip hopové melodie, která stoupá z temnoty ke světlu. Tohle několikrát opakované intro střídá africká rytmika, uprostřed jejíhož šamanského zaklínání vyklíčí na novém harmonickém podloží kmenový melodický motiv v saxofonu. Napětí zvyšuje také oblíbený postup kapely, který spočívá v basové prodlevě, nad níž se vrství, překrývají či alternují pestré akordické obraty. Jestliže první song měl iniciační příchuť, dvojka je už jasným svědectvím o aktivním uchopení různých hudebních stylů (afrických rytmů, trip hopové temnoty, acid jazzové ostrosti i ambientní prostornosti).

Záblesky elektroniky se postupně vynořují i z následující Nebejrej, která duní propastnými hloubkami, má nejprogresivnější harmonii a nebojí se šlehnout také občasnými disonancemi, ale současně neslevuje ze své strhující, orgastické rytmiky, kterou přeruší jen arpeggiové sekvence kytary, než se vše prolne v působivém finále, jež má sílu se nadechnout k poslední citaci hlavního tématu, zahaleného oparem rozrušení a nejistoty.

Čtvrtá skladba s názvem SCO pokračuje v nastolené drsně živočišné poetice. Opět slyšíme majestátní hradby perkusí, které jsou tentokrát krájeny éterickými vokálními souzvuky, neúprosné tempo diktuje všemu svůj vliv.

Závěr EP pak signalizuje asociace závor na přejezdu, kterými projíždí minimalistický riff kytary songu Tomanka. Jeho čtyři kmenové tóny se stávají hnacím motorem ostatním nástrojům. Jsme u cíle, ale kam jsme došli?

Z minialba Heimat je zřejmé, že vyrůstalo na velmi různorodém hudebním podloží. Spojovat heterogenní hudební entity má smysl a opodstatnění v případě, že jsou precizně organizovány, stmeleny, uchopeny a stojí na životaschopných základech. Když se to ovšem podaří, je intenzita poselství mnohonásobná. A to je případ Heimat, o kterém můžu jako o jedné z mála současných, ryze instrumentálních českých kapel zodpovědně říci, že ani jeden tón jejich alba není zbytečný. Naopak se domnívám, že jejich hudba dokáže strhnout, omámit a rozvířit i nejzatuchlejší domácnosti, protože vyrůstá z toho nejpřirozenějšího, co v hudbě klíčí: z rytmických manter, silných hudebních motivů a ohromné společné energie.

Na první poslech možná tato nahrávka vyvolá otazníky v očích, vyžaduje totiž určitou zkušenost.  Nicméně věřím, že svým strhujícím vitálním a tanečním podtextem dokáže získat třeba ty, kterým jsou free jazzové improvizace a složitější harmonické alterace řečí neznámou.

V Heimatu se sešly výrazné autorské a hráčské osobnosti. Kytaristu Petra Uviru doplňují perkuse Víta Halšky, klávesy Václava Kramáře, dechové nástroje Jana Tenglera, africké perkuse Jana Krasla a v jednom případě je slyšet vokál Markéty Komarové.

Abych ovšem nezapomněl na svou nastolenou otázku, která zněla: Kam jsme s temně oděnou hudbou Heimat a jejich afro-postjazzovým-elektronickým improvizačním koktejlem došli? Nejsme na začátku, nejsme však ani u cíle. Inkorporací různorodého hudebního a zvukového materiálu a jeho brilantní a propracovanou hudební komunikací Heimat přeneseně řečeno hledá, propojuje a razí cesty. Sděluje, že i zdánlivě vzdálené si může být bližší, než se zdá. A to je nejen velká výzva, ale i nesporná přednost, které si na hudbě a filozofii této kapely nesmírně cením.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.