Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Velká čtenářská anketa: Přes třicet umělců nabízí Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

Velká čtenářská anketa: Přes třicet umělců nabízí Ostravanu knižní tipy. Čtěte s nimi!

23.8.2019 Obraz & Slovo

Jaké knihy jste přečetli v průběhu léta? A proč byste je doporučili čtenářům Ostravanu pro poslední týden prázdnin?  Ankety kulturního deníku se zúčastnil třeba ředitel PLATO Marek Pokorný, který čte Africké povídky, či mladý poeta Dominik Bárt, který si oblíbil básnířku Janu Orlovou. Aktuální držitelka Ceny Jantar za literaturu Irena Šťastná o prázdninách hltala třeba Komturovu smrt, nejnovější český překlad z díla japonského spisovatele Harukiho Murakamiho.

Zvětšit obrázek

Elli Tiliu: Knihovna. Z aktuální výstavy v klubu Les.

Marek Pokorný (ředitel městské galerie PLATO): Obvykle se snažím přes prázdniny číst detektivky, takže vřele doporučuji přednášky, které v letech 1999 a 2000 držel na pařížské Collége de France sociolog Pierre Bourdieu na téma Édourad Manet. Konečně vyšel jejich anglický překlad doplněný o nedokončený rukopis knihy, kterou chystal se svou manželkou, historičkou umění Mari-Christine Bourdieu. Jedná se o jakýsi pendant ke knize Pravidla umění (k dispozici i česky, vydal Host v roce 2010), v níž do role hlavního hrdiny obsadil jeden z nejvlivnějších myslitelů posledního půlstoletí Gustava Flauberta. Chce-li někdo pochopit, proč se zrovna těmto dvěma umělcům podařil jakýsi coup d´état v literatuře a výtvarném umění, nenajdou lepší zdroj. Bourdieu je jakýsi dialektický determinista, který ví, že společenské skupiny a jednotlivci jsou nějak předurčeni k tomu, jak jednají, co chtějí a co mohou, ale že zároveň nelze předvídat, jak dopadnou jejich konkrétní rozhodnutí. Zpětně však pomocí jeho pojmů jako je habitus, autonomní sociální pole, kulturní, sociální a ekonomický kapitál dokážeme při pečlivé a kritické práci s prameny a daty pochopit nejen životní trajektorie našich hrdinů, ale také daleko přesněji interpretovat i jejich díla. Fakt dobré. Skoro jako Chandler a jeho Marlowe.

S dovolenou mám pak spojenu poému Pavla Országa Hviezdoslava, kterou jsem si v návalu lásky k maminčině vlasti pořídil v Dolnom Kubíně, klasikově působišti. Slovensky umím, ale původní jazyková verze z roku 1886 mi tedy dává zabrat. Je to velká poezie, až mě orchestrace veršů, rytmické skoky i plastičnost obrazů zaskočily jako dlouho nic. Takový Svatopluk Čech je oproti Hviezdoslavovi jen velký spisovatel.  A abychom letní knihovničku odlehčili, doporučuji se vrátit k britské nositelce Nobelovy ceny za rok 2007 Doris Lessingové. Před časem jsem vzal znovu do ruky soubor jejích povídek Muž a dvě ženy a před měsícem její Africké povídky. Britská uměřenost výrazu i námětů je v nich dovedena k dokonalosti, která však před námi otevírá takové propasti mezilidských vztahů formovaných na půdoryse společenské příslušnosti, genderové nerovnosti, imperiálních a koloniálních deformací vnímání světa, že její povídky čtu raději vždy jen po jedné.

Radovan Lipus (divadelní režisér): Zdravím aktuálně z Balčiku, nejmilovanějšího místa a letního sídla rumunské královny Marie Edinburské, kde si přála mít uloženo své srdce. Mé srdce patří (nejen) celé prázdniny Rusalce, kterou začínám v Ostravě za týden zkoušet, takže jsem nemohl pominout ani knihu Otokara Dvořáka Můj otec Antonín Dvořák. Jsou to nesmírně poutavé synovské vzpomínky na geniálního, a přesto nesmírně lidského otce. Kromě toho jsem o prázdninách v Beskydech sáhnul po starobylé knížce Bohumíra Četyny Drvaři. Její sugestivní jazyk a naprosto přesná lokace na úbočí Radhoště mi v červencových vedrech sedla jako chladivý stín starého a hlubokého lesa. No a abych pro samé vzpomínání nevypadl ze cviku, že v životě to nikdy a nikde snadné není, přeléčil jsem se Milanem Kunderou a jeho Knihou smíchu a zapomnění. A teď už zas nastane čas zavřít rozečtené knížky a vrhnout se v divadle do zkoušení. Zdař Bůh!

Radovan Jursa (básník a kardiochirurg): Kolibří vydání Kulhavého poutníka + Psáno do mraků od Josefa Čapka. A kolibří vydání Měl jsem rád tu řeku od Oty Pavla. A průvodce na túry po horách Velkého Kavkazu.

Pavel Hruška (literární teoretik): Hermann Hesse: Radosti zahradníka. Vhodné proto, že je léto a (v potu tváře) mlčky klečet a plít je tou nejpřirozenější lidskou modlitbou. Albert Camus: Mor. Účinné antidotum proti stavu současného světa. Albert Pilát, Otto Ušák: Atlas hub. Nejlepší poezie současnosti vzniká na lesní scéně. Doporučuji mj. ryzce, holubinky mandlovou a namodralou, kotrč kadeřavý, muchomůrku růžovku a řadu dalších výborných básní. Pro dekadentně orientované čtenáře bych nabídl čechratku podvinutou, hnojník inkoustový a holubinku vrhavku.

Martin Froulík (výtvarný umělec): Čtu Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna a jeho Ďáblův elixír.

Dan Jedlička (majitel vydavatelství Perplex): Z relativní básnické bídy posledního roku, kdy mě zklamala i velká jména, výrazně vyčnívá sbírka Kamila Boušky Inventura. Zneklidňující čtení o člověku ve všech jeho podobách včetně těch temných, úchylných a úzkostlivě skrývaných.

Irena Šťastná (básnířka, laureátka Ceny Jantar za literaturu): Písečná žena Kōbō Abe je stejně podmanivá jako koláč s tvarohem, drolivým a sytým, až nemůžete při snídaňové četbě polykat. Připomíná písek a sype se všude. Čtení japonsky útlocitné, ale silné bezvýchodností, protože jednoduše zmizíte při vědecké výpravě a vaše nové prostředí je opravdu k zalknutí. Vše v knize dostanete popsáno důsledně realisticky. Hrdina je v písečné jámě. Je na dně. A svou neskutečnou vůlí se snaží dostat se odtud. Při čtení nebudete polykat. Budete se zalykat touhou zjistit, jak příběh dopadne, budete mít pískem sedřenou kůži z kolen stejně jako hlavní postava a rovněž ucítíte trýznivý žár slunce v kůži mezi všemi jednotlivými vlasy své vlastní hlavy.

Haruki Murakami a Komturova smrt se hodí pro nepřetržitou četbu. Zapadnete mezi vícevrstvé struktury krémového moučníku, ve které chrupem vícekrát narazíte na nevypeckované třešně nebo švestky. Potkáte se s paralelami k etapám vlastního života, kdy samota je tím největším darem. Chcete – tak jako zde malíř – porozumět jen tomu, proč vám někdo něco udělal, nakonec zjistíte, že nikdy pořádně neporozumíte ani sami sobě. Murakamiho libůstkou bývají české propriety a nabízí je i v tomto svém devatenáctém díle, které v češtině vychází. Kdo má zálibu v detailu stejně jako nejvýraznější současný japonský autor, dostane na sedmi stech čtyřiceti dvou stranách to, co žádá.

Žijete záměrně daleko od všeho, ale leží na vás mamut z minulosti. Uvnitř sebe máte svět objemných emocí uškrcený možností uniknout ven. Aby se vůbec dalo fungovat, po titěrných kapičkách upouštíte. Lépe řečeno upouští z vás někdo jiný, koho náhodně potkáte. Malý kluk. Způsobí, že z vás na pobřeží moře začíná odkapávat vlastní minulost, když se chlapci snažíte pomoci. Čtení je to uhrančivé, přívětivé a jazykově uchvacující. Taková je Linda Olsson a román Dobro v tobě vydaný nakladatelstvím Vyšehrad v loňském roce. Taková je maková buchta pro srpnové podvečery, kdy už vás při četbě na terase zebou kotníky.

Martin Klimeš (Bludný kámen, Opava): Přes léto jsem stěhoval svou knihovnu z jednoho pokoje do druhého a rukama mi prošla spousta knih, které mám chuť si znovu přečíst. A protože čtu hlavně večer před spaním a často už u četby usínám, sáhl jsem teď po většinou kratších povídkách A. P. Čechova s názvem Srdce nechodí samo. Překvapilo mne, jak dobře se čtou, jak citlivost pána spisovatele je blízká té dnešní, i když popisovaná vnější skutečnost odpovídá předminulému století. Postupně taky pročítám nedávno vydaný veletlustý svazek korespondence Johna Cage. To je poučné a krásné čtení, Cageova noblesa a vtip, meditace o umění nebo popisy zcela praktických denních záležitostí. Zveřejněné dopisy jsou adresovány Cageovým milým, známým a význačným osobnostem hudebního, literárního a výtvarného života druhé poloviny minulého století. To mi určitě vystačí do konce prázdnin.

Ladislav Vrchovský (divadelní kritik): Radka Denemarková: Hodiny z olova. Strhující román o současné Číně. Obratnost, humor, fantazie autorky a několikavrstevnatá próza s čarovným mementem nad vývozem čínského režimu do ostatního světa. 

Jiří Nekvasil (ředitel Národního divadla moravskoslezského): Jednou koncem července jsem před cestou z Prahy do Ostravy sáhl v knihovně po Slibu Friedricha Dürrenmata. Malá útlá knížka, jakási polemika s žánrem detektivního příběhu. Četl jsem ji poprvé tak asi před pětatřiceti lety. Mistrovsky napsaná anti krimi, a taky originální esej na téma zločin a trest. Šel jsem toho večera spát, až když jsem ji dočetl. Také mě zaujaly krátké zápisky z pamětí dětských let Miloše Doležala. Věnoval mi je po příjemném setkání po jeho autorském čtení, jmenují se Jízda na skle ochcanou strání. Fragmenty vzpomínek, vzkazy na nástěnce z normalizace v znormalizované Ledči nad Sázavou, výlet do časů, kdy se nám pokoušeli znormalizovat dětství. Pohltil mě a nenechal v klidu Serotonin Michela Houellebecqa. Kniha otevřená, bolestivá, v beznaději volá po naději, provokuje, ale nikdy pro mě nepřekročí hranici vkusu ani etiky. A nyní jsem za první třetinou knihy Linn Ulmannové Neklidní. I když díky mému dlouholetému obdivu k filmařskému i literárnímu dílu, který je pevně spojen s dílem Ingmara Bergmana, jsem knihu asi nemohl minout. Je to silná kniha o dceři a jejím nevlastním otci, hledání společných vzpomínek, které se mnohdy míjí. Kniha o snaze udělat poslední rozhovor, první a poslední společné dílo, knihu o stárnutí a odcházení velkého ducha i rozporuplného člověka. O konkrétním čase posledních setkání, kdy čas hraje proti nám. A čas říci si to podstatné nenávratně míjí.

Petr Hruška (básník): Právě jsem dočetl a doprohlížel podivuhodnou knihu. Napsal ji Ivan Motýl a nakreslil Petr Szyroki. Jmenuje se Struska. Jsou tam tyto řádky: „Stůl z pěti prken / a v každém suku záhyby těla / zelený nátěr strhaný půllitry / jako šaty z ramen“. A jiné krásné básně.

Vasilios Chaleplis (básník, organizátor literárního života): V průběhu léta jsem četl především poezii, a to ženského rodu. Konkrétně Sv. Outdoor od Marie Iljašenko a Kenotaf Kláry Goldsteinové. Nedávno jsem také dočetl faktografický skvost Opuštěná společnost od Erika Taberyho, který bych začlenil do školní povinné četby, protože velice trefně a nezaujatě bilancuje povahu české společnosti a popisuje důsledky, které z ní vyplývají, a to od první republiky až po současnost. Dále jsem přečetl inspirativní knihu Kraď jako umělec od Austina Kleona, kterou bych doporučil všem kreativcům. A nyní začínám číst úvahy od Tomáše Sedláčka v knize nazvané Druhá derivace touhy – Člověk duše–vnější.

Eva Konstantinidu / Ei (malířka): Yann Martel: Beatrice a Vergilius. Velmi útlá knížka, dobrá k moři. Po počátečních rozpacích autobiografických prvků úspěšného spisovatele, jenž ztratí vítr z plachet, se děj příjemně rozjíždí. Hlavní protagonista potkává preparátora zvířat, počínajícího dramatika, který své dějství zasadil do koncentráku, vyobrazeného jako pruhovaná košile. V jejích liniích se snaží přežít Beatrice a Vergilius – osel a opice. J. H. Krchovský: Básně sebrané. Pro mě vždy čtivý, jasný, drsný a šťavnatý. Stephen King: Pod kupolí. Kdo má rád Kinga, je mu docela jedno, který titul se mu právě dostane do ruky. Trocha děsu, špetka nadpřirozena, sympatické charaktery remarqueovského typu a děj, ta omamná spirála napínavého šílenství, vždy pečlivě ukončí předposlední kapitolu, abychom v dovětku mohli konečně vydechnout.

Vít Slíva (básník): Mezi jinými, António Lobo Antunes: Návrat karavel (Mocně básnivá obrazivost à la Holan nebo Petr Hrbáč!). Do vlasti české. Z korespondence Angela M. Ripellina (Svědectví o velezáslužném úsilí italského bohemisty propagovat českou literaturu, především dílo Holanovo). Marek Vácha: Radost z Boha. (Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě – ale nejen pro ně! Půlstoletí po biřmování se do knihy v úchvatu nořím…).

Filip Klega (básník): Je několik knih, skrz které se přes léto tak nějak převaluju. Z prózy jsou to Celebrity Milana Kozelky, které určitě není třeba nějak představovat, ovšem krom kozelkovského humoru oceňuji především to, že knihu není třeba přečíst v kuse jako klasickou prózu, ale lze přeskakovat. A potom už jen poezie. Ze startu jsem si opět pročítal Vše o lásce od Tomáše Čady, což je velice silná kniha, zvlášť když slyšíte, jak verše čte samotný autor. Sbírku Čalouník Tomáše Přidala bych doporučil pro noční čtení ale taky pro milovníky kreseb. Je třeba ji vidět, je třeba číst. Potom konečně jsem se dostal i ke čtení slovenské autorky Mirky Ábelove a její sbírky Večný pocit nedele, kterou doporučuji všem maminkám v očekávání i po porodu. A ovšem také milovníkům slovenštiny. A závěrem, největší objev tohoto léta a tuším že i roku. Struska Ivana Motýla, která se dá číst na konci léta, začátkem podzimu, celou zimu a vlastně furt, jelikož takové básnické sbírky snad ani ve světě není.

Michaela Kumhala Mainx (malířka): V tomto vyprahlém létě čtu už po několikáté, Piknik u cesty od bratří Strugatských a Marťanskou Kroniku od Ray Bradburyho. Oboje mi tak nějak připomíná léto mého dětství na rozestavěném sídlišti Šumbark v Havířově. Uprostřed zarostlých rumišť, blízko torza mostu, který vyhodili do vzduchu někdy dávno, to byla moje „Zóna“ z Pikniku. Svět marťanů, jejich vyprahlá poušť, tak jsem si představovala Ameriku, Indii a všechna ta úžasná místa na světě, od kterých jsem tenkrát v sevření šedých panelových domů nejmladšího města republiky nemohla být dál. A tyhle obrazy si s sebou nesu pořád, a ačkoliv už jsem viděla leccos, poušť i oceán, tak vedle těch dětských se všechno jeví jako trochu lacinější barvotisky.

Stanislav Drastík (učitel a prozaik): Jako správný učitel si na začátku prázdnin připravím hromadu knih ze seznamu četby k maturitě, které jsem buď ještě nečetl či jsem je pozapomněl. Byť těm knihám neupírám kvalitu, jsou na „povinném“ a tím pádem vždy „nudném“ seznamu. A proto si někdy v polovině léta řeknu: „Hovno!“ a jdu si přečíst nějaký krvák či detektivku. Letos mě zaujala kniha KAR od Miloše Urbana. Možná autor má už to nejlepší za sebou, ale alespoň si to sám uvědomuje. A co může být lepší čtení během dovolené než kniha, kde se dovolenkáři navzájem požírají?

Natálie Hájková Paterová (básnířka): Kdybych měla vybrat titul na dovolenou u moře, doporučila bych knihu Pavly Horákové Teorie podivnosti. Protože moře potřebuje příběh, příběh zábavný ale nikoli banální. Příběh, který je tak podivný, až nemůže být víc pravděpodobný. Próza Pavly Horákové stojí na pomezí vícero žánrů, má více rovin a vybízí k různým interpretacím reality i příběhu samotného.  P.S. Kniha vyšla i v audioverzi. Pro milovníky poezie vřele doporučuji dvojjazyčnou antologii VERSschmuggel/Překladiště, jež shrnuje výsledky tvůrčí překladatelské dílny šesti českých a šesti německých básníků, kteří se loni v květnu sešli v Berlíně. Těchto dvanáct básníků bylo rozděleno do šesti česko-německých dvojic a ve dvojicích vznikaly (s pomocí tlumočníka) autorské překlady básní. Čtenář se tak může seznámit s různými podobami české i německé současné poezie a zároveň nahlédnout do tajemství procesu překladu, protože básně doprovázejí eseje jednotlivých básníků na toto téma.

Petr Ligocký (básník, polonista a redaktor revue Protimluv): Mívám obvykle rozečteného víc.  Musí v tom být nějaká próza, pak nějaká biografie a samozřejmě i poezie. Před nedávnem jsem se pustil do povídkové knihy Edwarda Stachury Falując na wietrze. Do češtiny zřejmě v celku přeložená nebyla, u nás ale vyšly nějaké výbory ze Stachurových próz. Stachura je v Polsku dodnes kultovní záležitostí, toto léto navíc uplynulo čtyřicet let od jeho sebevražedné smrti, takže se o něm mluví asi pětkrát tolik. Stylově je nezařaditelný, troufám si tvrdit, že u nás takového autora nemáme a ani jsme nikdy neměli. Za minulého režimu byl pro Poláky symbolem svobody. Snad nikdy totiž nepracoval, jen se pořád po „rimbaudovsku“ toulal. Jako by v totalitě vůbec nežil. Jeho prózy jsou lyrické, plné letmých okouzlení a hlubokých filozofických otázek, nenapodobitelný je i jejich jazyk. Zároveň je v nich jakási skrytá melancholie. Čtenářský zážitek je to o to větší, známe-li blíže autorovy osudy.

Kromě toho jsem zrovna dočetl Bajky robotů od Stanisława Lema. Osobně jsem se teda o žánr sci-fi nikdy nezajímal, Lema mi ale doporučovali dlouho, že to prý není jen tak ledajaké sci-fíčko. A měli pravdu. Lemovy prózy mají spoustu filozoficko-literárních přesahů. V Bajkách robotů přenáší Lem žánr klasické bajky do vesmírného prostředí.  Je to fakt geniální, jazykově inovativní a poučné. Zároveň se u toho člověk skvěle pobaví. Takže se v nejbližší době chystám na nějakého dalšího Lema. Vidím, že jsem se už pěkně rozepsal, takže o dalších knihách jen okrajově. Z biografických titulů čtu knihu o van Goghových uměleckých počátcích, jmenuje se Vincent v Haagu a napsal ji Theun de Vries. Krásná psychologická záležitost. No a co se týče poezie, pročítám si prvotinu Josefa Kučery Polykat peří, kterou nám před nedávnem zaslal do redakce. O ní už ale víc třeba v nějaké recenzi.

Ondřej Hložek (básník): Pro ty, co neměli možnost v Ostravě navštívit Měsíc autorského čtení a jeho rumunské hosty, bych jako slabou náplast doporučil knihu z nakladatelství Petra Štengla Konec slavnosti, která představuje čtyři rumunské básníky. Čtu také starší knížky Jiřího Dynky, hlavně Poběžme natrhat růžové kakosty. A pro prodlužující se srpnové večery doporučuji knihu Aleše Palána Raději zešílet v divočině, s nádhernými příběhy různých toulavých bot, jedny z nich obouvá i kamarád básník Roman Szpuk. A jako vrchol letošního léta bych doporučil knihu Struska autorského trojlístku Motýl, Szyroki, Čumlivski proto, že i v dnešní době se dá dělat poezie zvláštně, neokázale, ale přitom neřvavě a pokorně.

Honza Gajdica (hudebník): Toto léto jsem se opět ponořil do stroje času a vynořil uprostřed šedesátých let (kéž by). První jsem se začetl do životopisu legendárního kytaristy Jimmyho Page od Martina Powera: No Quarter. Velmi faktograficky zde pojednává o životě této rockového legendy. Zvlášť mne zaujaly kapitoly o jeho období, kdy byl tzv. studiový hráč a jak vlastně způsob nahrávání v šedesátých letech probíhal. Následně jsem se začetl do knihy hudebního žurnalisty Steva Turnera Beatles 66´ Revoluční rok, která je skvělou analýzou onoho převratného roku v jejich tvorbě. Obzvlášť si u něj cením zasazení událostí do celkového společenského dění ve světě v onom magickém roce. Ve zbytku času pak hodlám ještě nakousnout autobiografický román od Timothyho Learyho. Takže léto jsem celé prožil v „sixtees“ a jsem zvědav, kde se pak v realitě vynořím na začátku září s nástupem pracovních povinností. 

Petr Čichoň (spisovatel): Zaujala mě výjimečně publikace přímo z centra českého literárního establishmentu. Vendula Borůvková: 1918 aneb Jak jsem dal gól přes celé Československo. Letos získala cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež.

Hana Puchová (malířka): Četla jsem nějaké detektivky a Logoz Davida Zábranského, Nabokovova Pnina, Světla nad Lhasou Ning Kchena. Rozečteny mám Hvížďalovy rozhovory Hledání dějin s Jiřím Přibáněm a Stopy s Adrienou Šimotovou. Doporučila bych všechny, ale nejživěji se mne dotýkají ty rozhovory se Šimotovou. Líbí se mi, jak Hvížďala ten rozhovor vede. Jak si navzájem naslouchají a jak paní A. Š. formuluje a přemýšlí a otiskuje se do toho textu.

Ilona Rozehnalová (majitelka Antikvariátu a klubu Fiducia): Tento týden jsem dočetla dvě skvělé knihy. Obě chytrým a literárně zajímavým způsobem líčí muže, kteří ačkoli byli úspěšní, jsou nespokojeni se svým životem a bilancují. Obě knížky mi doporučili kamarádi – muži, a obě jsem doslova zhltla. Ke konci mi bylo vždycky líto, že už se blíží poslední strany a že jsem četla moc rychle. Knížce Serotonin francouzského spisovatele Michela Houllebecqua je vyčítána otevřená sexualita, ale já ji vnímám jako velmi citlivou sondu do duše člověka, který touží po lásce a kterému se život rozpadá pod rukama stejně jako jeho vztahy. Hlavní postava zápasí se svou závislostí na antidepresivech a hledá ztracenou lásku, kterou se pokouší znovu oživit. Kniha je výborně napsaná, s překvapivou hloubkou a otevřeností. Hlavní hrdina prvotiny Zářivá světla velkoměsta (Jay McInerney) se snaží pojmenovat deziluzi svou a své generace (román vyšel v osmdesátých letech a je považován za klíčovou generační výpověď), tápání Američana žijícího v relativním luxusu, závislého na drogách, marně hledajícího pevný bod ve vztazích. Pasáž jeho rozhovorů s umírající matkou patří k tomu nejlepšímu, co jsem za poslední dobu přečetla. 

Dominik Bárt (básník a student): V letní četbě jsem zůstal spíše doma. Knih, které ve mně rezonovaly, nebylo málo, vyjmenuju jen pár. Imponovala mi všednodenní poetika a nostalgická citlivost sbírky Sbohem malé nic od Dana Jedličky.  Specifickou, jadrnou, upřímnou a mně sympatickou citlivost jsem rovněž našel ve sbírce Újedě od Jany Orlové, kterou lze vnímat dle mého až po přečtení celé sbírky najednou. „Svou jemnou konturou jak čínský znak dává se prostoru“ spiritualita Moře Pavla Kolmačky. Největším zážitkem se ale stalo (nečekaně) listování čtyřsetstránkovým výborem nepublikovaných veršů od Ivana Blatného z osmdesátých let a nové přečtení Hrdiny naší doby od Lermontova a jeho lyrických básní. A dnes večer po dopsání těchto keců mám v plánu běžet k Ženíškovi v Brně – redaktor a tázající se odpustí mi to zpoždění a Seifertovy slovy řečeno „negalantní zmínku“ – a koupit si novou sbírku Struska od Ivana Motýla. Když Filip Klega zařídil, že tam na tom pultu leží! (Filipa bych také rád zmínil, ale jeho nové verše jsem nečetl, pouze slyšel…)

Radek Touš (básník, publicista a student Slezské univerzity): Při přípravě na státní závěrečné zkoušky jsem byl nucen sáhnout po Technologizaci slova Waltera Onga. V procesu oživování polozapomenutých bohemistických teorií (s přesvědčením, že během pár dnů budou zase vytěsněny kamsi do nevědomí) bylo jeho zamyšlení nad rozdíly mezi orální a psanou kulturou a jejich vlivy na strukturu lidského vědomí příjemnou duševní vzpruhou. Jinak už dva tři měsíce chodím na kus řeči do Habrůvky bratří Mrštíků, v jejíž hospodě po celý rok vysedává jedna mně z nejmilejších knižních postav, kovář Štros, který „pracuje-li, pracuje za čtyři – ale pije-li, pije za osm“.

Pavla Bergmannová (divadelní kritička): Letos jsem se s chutí začetla do románu Piliny Poláka s maďarskými kořeny Krzysztofa Vargy, který vydalo ostravské nakladatelství Protimluv. Zcela mě lapila ta jeho typicky hrabalovsky košatá rozvitá souvětí, ve kterých se potkává až barokní opulentnost poučeného autora s nenuceně sžíravým pohledem stárnoucího pankáče. Výsledkem poněkud netypického, ale fungujícího spojení je důkladná a také nevybíravě jízlivá analýza polské společnosti s jejími stereotypy i módními pózami, kterou ale vyvažuje sympatický sebeironický tón, kdy Varga nešetří především sám sebe. Umí velmi přesně vystihnout podstatu věcí a nabízí tak i jistý prostor pro čtenářovu katarzi. A jako skvělou alternaci reálného cestování mohu doporučit i další, byť starší Vargův titul Guláš z turula. Tenhle ojedinělý výlet po různých zákoutích nejen Budapešti nabízí velmi autentický ponor do složité maďarské duše i historie. Chutná skvěle!

Milan Weber (galerista Výstavní síně Sokolská 26): Podařilo se mi o prázdninách dostat k objemné publikaci Marcely Rusinko (dříve Chmelařové) Snad nesbíráte obrazy? S podtitulem Cesty soukromého sběratelství moderního umění v českých zemích v letech 1948-1965, vydané vloni. Líčí poválečnou situaci předválečných sběratelů a sbírek, soudní procesy se sběrateli v padesátých letech, případ Rudolfa Baráka (který mj. zachránil pro Česko obraz Pabla Picassa Šedá hlava – Dora Maar z roku 1941), odkazy – častokrát vynucené – do veřejných sbírek atd. Nesmírně zajímavá, faktograficky bohatá a poučná kniha (i když mnohé jsem znal). Nevím, jestli knihu doporučit k letnímu čtení, může však zaujmout i širší okruh čtenářů dílčím pohledem na komplikované podmínky poválečné totalitní společnosti.

Martin Režný (hudební dramaturg a hudebník): Přečetl jsem Opuštěnou společnost Erika Taberyho, příběh, jehož pokračování spoluprožíváme teď a tady. Ne tedy, že by překypoval přemírou naděje, ale mě osobně posílil. Nežijeme naštěstí v takovém marasmu, jaký se zrcadlí v Encyklopedii ruské duše, což je navzdory názvu beletrie Viktora Jerofejeva. Uštěpačný, až útočný pohled na Rusko a jeho obyvatele, plný humoru, jemuž se asi tamní oficiální místa nebudou chtít ani umět smát. A podstatnou část léta jsem strávil s tématem Kafka a s prvními dvěma díly monografie Reinera Stacha. K tomu Amerika a Proměna a pokračuji dál třetím dílem a dalšími mistrovými fragmenty. Máte-li dojem, že Kafku znáte, nechám vás u toho.  Samozřejmě že jeho texty nečtu poprvé, tentokrát ale vystupují na povrch zase jiné věty, jiné aspekty jeho oproštěného stylu a fascinující obraznosti.

Miroslav Šnajdr (malíř): „Je po nich, řekli mužové, a tak by to nemělo být: vyhnuli se trestu. / V osadách se rozkokrhali kohouti. – Bude pršet. / Začal podzim; spustil se dlouhý a sychravý déšť.“ Josef Čapek. Letošního léta jsem sáhl po klasice. Josef Čapek – Stín kapradiny. Četl jsem na chalupě v Toveři, na dohled od kraje lesa. Ten les jsem jako chlapec vnímal coby nekonečný. Mnoho času jsem strávil přemýšlením, jak asi končí – moje dětská mysl si ten konec, pár posledních stromů a pak otevřená pole, prostě nedokázala představit. Nyní mi uniká i ten začátek lesa, vykotlaný zlobným broukem a žárem probíhajícího oteplení. A tak jsem četl příběh, kde les, vedle lidského zla, hraje podstatnou roli. Tedy: „Rudolf Aksamit a Václav Kala, kamarádi v dobrém i zlém, se shýbali nad kořistí. Ty modrý, černý a zelený lese, ty lese hnědý a mlhavý!“

Oskar Mainx (literární vědec): Co čtu tohle rozmarné léto? Mám dlouhodobý dluh vůči naší současné poezii, a tak jsem si pro sebe v minulých týdnech objevil Jana Frolíka a z nejmladší generace především Marii Iljašenko. Frolíkova sbírka Útěcha z ornitologie je kouzelná knížečka tvořená hlavně půvabnými haiku, ale tak nějak pěkně demlovskými. To Marie Iljašenko mě svými dvěma básnickými knížkami šokovala, naprosto skvěle zvládnutým spojením nadsázky, až grotesky s lyričností a hloubkou, kvůli kterým čteme Mandelštama, ale hlavně třeba Josifa Brodského. Moje resty z prózy jsou obdobné, tak jsem si aspoň jeden z nich „splnil“ četbou drobné autobiografické prózy Ada od Jana Těsnohlídka ml. O vztahu hlavního hrdiny s Polkou. A tak jak mám k jeho poezii řadu výhrad, tady těsnohlídkovská jakási vnitřní umanutost, podporovaná až obsedantním rytmem, dává tomu komornímu příběhu docela šmrnc. Protože přece „Kaziměř v Krakově je jako Žižkov v Praze.“ P. S. Půjčil jsem si knihu Taková byla 60. léta od Ivana Motýla. S tím Bondym tam je to dost vtipné. A jinak, opravdu mravenčí i invenční práce.

Eva Tvrdá (spisovatelka): Letos čtu knihy psané v laštině, což hned ze startu všem vřele doporučuji. Hvězdou mého léta 2019 je básník Ondra Łysohorsky. Lidé našeho kraje a jejich „młuva“, to fascinovalo Ondru Łysohorskeho natolik, že se pokusil vytvořit spisovnou laštinu a doložil možnost její existence poezií. Dílo Łysohorskeho je pro mě obrovskou inspirací, jazykovou, ale hlavně citovou. Další mojí letní četbou jsou Lašská slovní zásoba Zdeňky Sochové (2001), lidová vyprávění v laštině, která v minulém století sesbíral a sepsal Antonín Satke, a dvě publikace venkovského lékaře Víta Skaličky Opavština pro samouky (2017) a Slovník nářečí opavského Slezska (2018). Na mém stole letos nechybí ani tvorba autorů, kteří psali a píší po našemu, Frana Směji a Jany Schlossarkové. Asi není náhoda, že jsem se letos v létě konečně začetla i do knihy Tajemství předků. Kniha má podtitul Transgenerační přenos jako výzva a šance a německý psychiatr Peter Teuschel se v ní zabývá vlivem předků na náš život a konceptem epigenetiky, tedy změnami ve fungování genů na základě prožitků daného jedince. Rodinná tabu, legendy, traumata, zdroje, vztahy k riziku. Nesmírně zajímavé a inspirativní čtení. Moje čtenářské léto 2019 je prostě ve znamení předků.  Loučím se slovy Ondry Łysohorskeho, jsou tím nejlepším doporučením k četbě knih mého letošního léta: „Tyś přemłuwiła. Słyšim młuwu předków. Měkšu jak młuwa połedňanych mořy.“

Martin Jiroušek (publicista a filmový teoretik): Dlouho jsem nad touto otázkou přemýšlel, s tím, že dnes nemá smysl literaturu číst, leč jí přímo žít, Vydat se do krajin, které byly literatuře předlohou, a že jich nemají české země nedostatek. A dnes mohu i dodat: 16. března 1929 přinesl Moravskoslezský deník kritiku prvního svazku Fantomase. „Chceme upozorniti na dílo, jež v záplavě tzv. vedlejší, té přehlížené literatury vyniká nad průměr tak vysoko, že si ho nutně povšimne i literární labužník… (Zd. Lorenz).“ A čeho jiného by si měl povšimnout čtenář Ostravanu? To už je jeho svědomí.

Martin Šenkypl (básník): V letním čase upřednostňuji povídky. Doporučuji tři tituly. Ivana Myšková: Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (Host). S Ivanou Myškovou to mám trochu složitější. Před časem mi někdo velmi nadšeně strčil její prvotinu Nícení. Rok mi ležela doma a nenašel jsem čas ani chuť si knihu přečíst. Vrátil jsem ji a zapomněl. No a pak jsem jednou seděl s Jirkou Macháčkem z Protimluvu a on chválil její povídky. Už název mě přesvědčil, ať si titul koupím. Přečetl jsem jich zatím jen pár, ale opravdu s chutí. Ivana je velmi originální a píše vytříbeně. Cítím v jejím psaní, mírně popichujícím a groteskním, vliv mého oblíbence Witolda Gombrowicze. Jan Balabán: Dílo I (Host). Narazil jsem v antikvariátu na Balabánovy sebrané povídky. Byla to výzva, přečíst si je po letech znovu. Čtu je na přeskáčku, nekoncepčně. A pokaždé je to trefa do černého! I po letech ty povídky obstojí. Navíc, jedna ze sbírek se jmenuje Prázdniny, takže do téhle rubriky vyloženě patří. Herta Müller: Nížiny (Mladá fronta). Hertu Müller jsem objevil během letošního Měsíce autorského čtení, na doporučení Petra Čichoně. Jedná se o německou autorku rumunského původu. Ve svém životě zažila dost křivd a za Ceauşeskova režimu a byla víceméně vypuzena z Rumunska. Ve svých povídkách je velmi úsporná a přesná, jak to jen Němci umí. Autorku nelze k nikomu připodobnit, je skutečným originálem. Do češtiny je hojně překládána, každý její titul bude stát za to.

Petr Pazdera Payne (spisovatel): Už před časem jsem si začal víc všímat, podle jakých literárních předloh jsou natočeny filmy, a připadl jsem tak na spoustu vynikajících knih. Text, bez něhož by film vůbec nemohl vzniknout, bývá přitom často uveden jenom tak na okraj, zpravidla drobným písmem v rámci titulků. Vskutku doporučuji pídit se po tom, na motivy čeho byl film natočen. Díky slavné Zvětšenině jsem se tak kdysi dostal k povídce Babí léto Julio Cortázara, potažmo k další jeho tvorbě. Díky filmu Pola X jsem připadl na román, který Herman Melville napsal rok po Bílé velrybě: Pierre aneb dvojznačnost (1852). Díky filmu Eyes Wide Shut, odehrávajícímu se v moderní době v New Yorku, jsem se seznámil se stejným, ale původním příběhem z Vídně od Artura Schnitzlera: Snová novela (1926). Nu, a letos jsem z podobných příčin zhltl Noční vlak do Lisabonu (2004) od Pascala Merciera. Zpětně jsem pak ocenil některé dějové finesy, k nimž dospěl stejnojmenný film s Jeremy Ironsem v titulní roli. V knize jsem ovšem na rozdíl od filmu narazil na pregnantně vyslovené myšlenky jako například na tuto: „Často se bojíme něčeho, protože se bojíme něčeho jiného.“ Filmy z Lisabonu, které znám, mají cosi společného, a nejsou to jen vnější kulisy města, jde o cosi hlubšího a dávného, o cosi, čeho se dotýkají také texty Fernanda Pessoy. Kromě známého Wendersova Lisabonského příběhu bych rád upozornil ještě na dva filmy švýcarského režiséra Alaina Tannera. Jeden, ten starší, se jmenuje V bílém městě a hlavní roli v něm obsadil mladý Bruno Ganz. Tím druhým je Requiem  – a hle, i ten je filmovým, ostatně dost věrným, zpracováním románu, jejž jsem si musel hned po zhlédnutí opatřit a přečíst; napsal ho italský spisovatel Antonio Tabucchi portugalsky roku 1991 a jeho přesný název zní Requiem, halucinace.

Yvetta Ellerová (hudebnice a pedagožka): Léto. Všichni nepochybně čtou chytré letní knihy a já si (ne)chytře čtu skutečný příběh o neskutečné hrůze, utrpení i kráse. O lidské odvaze, důvěře v Boha skrz sebe a vysokém vědomí. Skutečně. Dr. T. Lobsang Rampa: Příběh Lobsanga Rampy. „Lobsangu, tu knihu jsi ještě nedopsal!“ Srdce se mi sevřelo, psaní jsem nenáviděl, protože vím, jak málo lidí je schopno Pravdu vnímat. Píšu o věcech, které lidská mysl dokáže obsáhnout, a přesto budou zpochybňována dokonce i základní témata této knihy… Člověk se bojí své vlastní mysli a je schopen rozjímat jen nad bezcennými věcmi… Čína zaútočila na Tibet… Mohlo by se to stát, že Čína a Rusko se spojí, aby vytvořily kleště k výpadu, kterým by rozdrtily svobodný život v zemích, jež jim stojí v cestě. Mohlo by se to stát, jestliže se něco brzy proti tomu něco nepodnikne. Polsko? Harbour? Tibet? „Odborníci“ by bývalí řekli, že taková zvěrstva se nemohou stát. A přece se stala! Pozdravuji z Řecka, kde jsem na léčení s jedním sibiřským lámou. Ale tu knihu čtu náhodou a nezávislé na tom.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.