Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Jiří Krhut z ostravských Nedivoč: Je dobré netlačit na pilu, ale ani neusnout na vavřínech

Jiří Krhut z ostravských Nedivoč: Je dobré netlačit na pilu, ale ani neusnout na vavřínech

28.8.2019 Hudba

Ostravská kapela Nedivoč funguje dva roky a jak sama říká, vzešla neuměle a z upřímných pohnutek – dělat společně hudbu, která vyvěrá z nitra samotných muzikantů. Se skladatelem a bubeníkem Nedivoč Jiřím Krhutem jsme si povídali na téma nového videoklipu, který před krátkou dobou kapela vydala, o jeho natáčení, ale také o tom, jak pomíjivá je sláva a kvůli čemu je důležité vlastně dělat hudbu. A samozřejmě tu, která osloví i přes určitou introverzi a klid, který z Nedivoč lehce vyzařuje.

Zvětšit obrázek

Ostravská kapela Nedivoč, Jiří Krhut zcela vpravo.
Foto: archiv

Kde se uprostřed ostravské scény vzala kapela Nedivoč, která vlastně tak trochu žánrově vybočuje z jiných zdejších formací?

Jako lidé se s kluky známe už strašně dlouho. Říkám zdejší scéně „ostravský pětník“, který je navíc velice malý. Trochu hanlivě jsme tomu říkali také „malý ostravský hudební incest“, protože tady hraje každý s každým. My zažili poměrně barevnou kariéru v tom smyslu, že každý z nás měl i vlastní coverové kapely, na které se díváme s respektem, protože nás toto hraní hodně naučilo. Jednou nás prostě napadlo posunout situaci dál a udělat kvalitní autorskou kapelu, protože všichni věděli, že mám v šuplíku spoustu písniček. Vše tedy začalo kolem mé tvorby, ale nyní se už například situace zase posunula a začal psát i Sváťa Tulej (zpěvák Nedivoč, pozn. aut.) nebo Vojta Šňupárek (kytarista). Základ je ale stále v mých skladbách, jak textově, tak hudebně.

Jak ostatní reagovali na tvé písničky? Znali je už předtím?

Ano, právě že znali a na jejich základě mě oslovili. Věděli, že je píši, navíc jsem je vždycky někde při dobré příležitosti zahrál. Musím ale vzdát čest a hold kapele, protože já ty písničky sice píši, ale na klavír nebo kytaru, a tu aranž posléze dělají celí Nedivoč. To, jak zní celá deska, stojí na nás jako na partě muzikantů, kteří svým hudebním duchem zasáhli do celého tvořivého procesu.

Kolik má kapela za sebou momentálně úspěchů, když přičteme i získání Ceny Jantar za píseň roku nebo hraní na festivale Colours of Ostrava?

Za úspěch považuji už jen to, že se mi podařilo na základě několika kontaktů sehnat na hostování například Marii Rottrovou, kterou jsem již šest let doprovázel na bicí. Stejně tak, že jsem na naši desku sehnal Ondru Rumla a další, kteří se podíleli. Dalším dílčím úspěchem je to, že se nám ihned po vydání podařilo získat kladnou referenci na iDnes a v dalších médiích. Cena Jantar a vystoupení na udílení, to byl také úspěch, stejně jako to, že nás začali zvát na velké festivaly. Fungujeme dva roky a nejsme kapela, která by byla postavená uměle, tedy na managementu. Proto si skutečnosti, že jsme z garáže přešli na velká pódia, nesmírně vážím.

Nedávno jste natočili a zveřejnili klip ke skladbě Fotky z výletu, ve které ztvárnil hlavní roli herec Štěpán Kozub. Může se zdát, že děj videoklipu příliš nesouzní s obsahem textu. Jak vás napadlo jít tímto směrem, který je také lehce kritický k fenoménu sociálních sítí a takzvaných selfíček?

Jsem autorem této písničky a když jsem slyšel scénář klipu, který byl původně ještě jiný (klip měl být původně dokonce z fitka), byl jsem trochu zděšený, ale protože znám Vláďu Skórku, důvěřoval jsem mu a celou záležitost nechal otevřenou. Od začátku jsem věřil, že v tom něco vidí, a nakonec posunul rovinu od mé romantické písně někam úplně jinam a povýšil ji na kritické zamyšlení nad problematikou selfies. Za sedm let, co tento fenomén vidíme na každém kroku, se kvůli selfies zranilo okolo třiceti tisíc lidí a tři sta jich kvůli nim dokonce zemřelo. Ta písnička je o tom, že každý z nás má fotky z výletu a nějakou tajnou skrýš na tyto vzpomínky, které si chce uchovat. Vláďa to posunul jinam, nicméně myslím si, že v návaznosti na to, jak ve světě videoklipy slavných kapel fungují na zcela nesouvisejícím ději, jsme udělali dobrý a originální krok. Je to v podstatě umělecké dílo. Problém měli většinou jen ti, kteří tu písničku znali dlouho a zprvu si k ní představovali zcela jinou vizualizaci. Jestli je ten videoklip dobrý, nebo ne, prověří podle mě čas.

Máte už na něj nějaké konkrétní ohlasy?

Máme, dokonce i ty mediální, které se objevily v Deníku a iDnes. Poté se samozřejmě ozývají u lidé. Některým se vše líbí, některým se líbí klip jako takový, ale nezdá se jim právě ta kompatibilita s muzikou a textem. Co ale mohu říct a zaručit, je to, že byla odvedena skutečně kvalitní práce.

Chystáte se natočit další? Album Vale pletichám obsahuje mnoho kvalitního materiálu i co se týče spolupráce s jinými umělci, co například vizualizovat některou z nich?

Jedna z cest, kterou bych viděl jako velmi reálnou, je oslovit filmové školy a fakulty a nabídnout jim náš hudební materiál k tomu, aby k němu mohli mladí tvůrci dotvořit vizuál. Dneska totiž nepotřebuješ milionový videoklip, ale milionový nápad, a ten by, myslím si, odsud mohl vzejít. Rád bych, aby v budoucnu YouTube postupně nabízelo videoklipy k celé naší desce, kterou takto chceme zpropagovat.

Neměli jste s Nedivoč někdy sami pocit, že vaše deska je velice polystylová a pracuje s velkou škálou žánrových podob? Nebo to byl dokonce záměr?

Když skládám hudbu, tak neskládám za nějakým konkrétním účelem, ale hudba vychází ze mě sama. Myslím si, že naše hudba je široká proto, že si v ní každý něco dokáže najít. My jsme jako muzikanti schopni zahrát věci od kabaretních a šansonových záležitostí až po pop nebo něco tvrdšího. Ve výsledku i veškeré aranže, které dělala kapela, vznikly na základě rozpoložení a citu pro muziku. Nechtěli jsme se nikam škatulkovat, nicméně třeba jednou vznikne škatulka Nedivoč. (úsměv)

Skladba Herečka z bijáku vychází takřka z „horáčkovsko-hapkovské“ poetiky, má také nádech zapadlého baru s množstvím zhrzených ostravských duší. Jak vlastně tato skladba vznikla?

Napsal jsem tu skladbu konkrétně pro Sváťu Tuleje, v návaznosti na jeho vztah s někdejší přítelkyní. Nerad to přiznávám, ale nechtěným způsobem jsem jej té přítelkyně zbavil. Napsal jsem znělku pro seriál a nejmenovanou slečnu jsem do jejich hereckého obsazení toho seriálu dostal jako herečku. Ačkoli to zní jakkoli absurdně a je to ve skutečnosti i mnohem složitější, ona našla větší zálibu v někom ze štábu. Proto „herečka z bijáku“. Je to o konkrétní osobě a když to zpívá Sváťa, ví i on nejlépe sám, o čem zpívá. A protože miluji, jakým způsobem skládá Hapka, zkusil jsem ladit melodie tak, aby z nich vyvěral tento jeho styl. Použil jsem tu skladbu také za účelem, že jsem chtěl nějakou svou písní oslovit Michala Horáčka a poprosit ho o nějaký text, který bych zhudebnil. Zabralo to a vzešla z této spolupráce píseň Poslední noc, kterou nazpívala Lenka Nová. Vznikl z toho i singl její desky a také klip. Vrátíme-li se k Herečce z bijáku, je to jednoznačně hapkovská věc plná zhrzenosti, bolesti a alkoholu, ale také lásky. Najde se v ní každý, kdo zažil rozchod, po kterém nám zůstávají v bytě určité artefakty jako parfémy a jiné běžné věci.

Jak reaguje ostravské publikum na kapelu, která možná působí na některé lidi až příliš slušně, nešokuje a nikterak se o to ani nesnaží? A jak vlastně vnímáte, co ostravské publikum potřebuje?

Nevím, jak bych vyjádřil, co potřebuje ostravské publikum, ale je to spíše o tom, co potřebujeme my jako kapela tomu publiku sdělit. Především nás hudba baví, a proto se nepotřebujeme nikam stylizovat. Je zajímavé slyšet také to, že nás někteří vnímají slušně, ale jestli tomu tak je, je to naprosto reálné. Jsme z většinové části chlapi přes čtyřicítku, kteří nemají zapotřebí dělat extrémní rebelii. Jsou zkrátka závody, které už nechceme běžet. Možné je také to, že Sváťa, ač zpěvák a tvář kapely, je introvertní povahy a tím pádem možná ve výsledku působíme umírněněji. Žádné „Ahoj, jste tady?!“ Ale myslím si, že není na škodu komunikovat s posluchači hlavně prostřednictvím hudby.

A ty osobně v této nějaké introverzi vidíš problém?

Já to cítím tak, že ačkoli bychom možná někdy mohli slovně komunikovat s publikem více, je to také o postavení dramaturgie na daném koncertě. Také je důležité vědět, kdy se vlastně mluvit hodí a kdy ne. Na tom chceme pracovat.

Co plánujete v blízké budoucnosti a co v té vzdálenější?

V blízké budoucnosti plánujeme hodně zkoušet, protože máme v podstatě repertoár na další desku. Až na výjimky, což jsem já a Honza Uvira (klávesista Nedivoč, pozn. aut.), kteří se živíme hudbou, mají jinak kluci svá civilní zaměstnání, což vlastně zužuje prostor ke společnému zkoušení. Kromě toho máme všichni další hudební projekty. I tak se ale snažíme, aby s našimi zkouškami nic nekolidovalo a nám se novější materiál podařilo secvičit natolik, abychom s ním mohli jít ven.

Jak už z názvu kapely plyne, je dobré na některé věci nespěchat, mířit k nim pomalu a nedivočit?

Já věřím v přirozenost. Samozřejmě je dobré si nějak pomoct, ale než zvolit například rychlokvašnou cestu ke slávě a jít do talentové soutěže, raději zvolím pomalé zrání. To totiž vždy zraje kvalitněji. Tím déle se také udrží v povědomí lidí. Stejně tak i v životě je lepší netlačit na pilu, ale ani neusnout na vavřínech. Čím více totiž na něco tlačím, tím více se to nedaří.

Co vás jako kapelu drží při životě, když zrovna nemáte svůj den? Co je motivací pro to dělat stále hudbu?

Já osobně si myslím, že není dobré žít pouze pro úspěch samotný. Je naopak dobré žít pro cestu k tomu úspěchu. To znamená pro to, co tě baví. Mě baví skládat písničky a baví mě je prezentovat, scházet se s kamarády, které mám rád a hrát je s nimi. Pokud se z toho derivuje úspěch, tak je to skvělé, ale je to ten bonus navíc. A především je tu věc, kterou si nejen mnoho muzikantů, ale i dalších lidí neuvědomuje – že úspěch rovná se práce.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.