Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Václav Čížek, který také vystoupí na Svatováclavském hudebním festivalu: Největší relax je pro mne manuální práce

Václav Čížek, který také vystoupí na Svatováclavském hudebním festivalu: Největší relax je pro mne manuální práce

29.8.2019 Hudba

Cvičení po nocích na varhany v opavských kostelech. Průšvihy. A já jsem netušil, jaké jsem měl štěstí, říká Václav Čížek, vynikající tenorista a sólista světově uznávaného souboru Collegium Vocale 1704. Pěvec pochází z Moravskoslezského kraje, i když ho možná vzhledem k jeho specializaci až tolik lidí nezná. Možná i proto Václav Čížek říká, že euforie po koncertě je druhý den většinou pryč. Možná i proto bydlí Václav Čížek na vesnici a má rád svůj klid. Možná i proto je dobré Václava Čížka navštívit na jeho koncertu v rámci Svatováclavského hudebního festivalu. Václav Čížek vystoupí 22. září spolu se souborem Collegium Vocale 1704 v Českém Těšíně. Festival začíná již 3. září.

Zvětšit obrázek

Tenorista Václav Čížek během koncertu.
Foto: vaclavcizek.com

Jaké byly vaše hudební začátky? Registruji vás jako studenta opavské církevní konzervatoře, už tam vznikla vaše náklonnost k interpretaci staré hudby?

Mé hudební začátky započaly na ZUŠ Václava Kálika v oboru hra na housle, kterou jsem dále nerozvíjel, protože po přijímacích zkouškách na konzervatoř mi bylo sděleno, že budu přijat pod podmínkou neustálého cvičení, což rodiče milosrdně zavrhli. V té době se otevírala tehdejší Střední varhanická škola, kde jsem zdárně splnil podmínky přijímacího řízení obor zpěv, ovšem obligátní obory hra na klavír, varhany, cembalo a řízení sboru se ukázaly jako mnohem náročnější než hra na housle, a to nemluvě o hymnologii, ke které jsem nikdy nebyl veden. Studium to bylo velice náročné, ale mělo své kouzlo. Cvičení po nocích v kostelech na varhany, kdy celá Opava již utichla, mělo nezaměnitelnou atmosféru. Někde mezi mnoha průšvihy, večery bez dozoru a chudým životem studenta se začal klubat jeden malý úspěch za druhým a schopnosti, které někdo nazývá ,,muzikálnost“. Záhy jsem zjistil, že mi ,,staré árie“ a hlavně recitativy jdou jako po másle a nijak mě nezatěžují přípravou. Také mi přišly mnohem melodičtější. Běhavé pasáže jsem si užíval, no prostě zázrak.

Kam vedla vaše další studijní cesta a jaké osobnosti pro vás na ní byly zásadní a nepostradatelné?

Dva roky před ukončením středoškolského vzdělání jsem poznal svého nynějšího pedagoga Alexandra Vovka, který mi otevřel hlas do tehdy neskutečného rozsahu a byl jsem najednou schopen uzpívat ta nejobávanější tenorová sóla. Bylo to krásné, drzé a naivní období bez respektu. Jedním takovým sólem jsem o dva roky později ohromil přijímací komisi na JAMU a to byl konec pohádky. Změna prostředí, pedagoga a práce mi vůbec neprospěla. Nebyl jsem ještě připraven, což si ostatní zadáváním obtížného repertoáru nemysleli. Ale na druhou stranu jsem se při vysokoškolských studiích potkal a seznámil s řadou úžasných lidí, zpěváků, muzikantů a umělců, kteří dnes zastávají funkce v oblasti kultury naší republiky. Zásadních a nepostradatelných osobností jsem nejspíš potkal mnoho, ale tehdy jsem o tom ještě nevěděl. Dnes již vím, že kdyby se nejmenovaný pedagog konzervatoře nezakoukal do mé tehdejší přítelkyně, neodvezl mě a nekorepetoval na přijímacím řízení JAMU, neslyšel by mě tehdejší končící student JAMU Tomáš Král, dnes již uznávaný a vyhledávaný interpret staré hudby doma i v zahraničí a neřekl by o mě dirigentovi Collegia 1704 (úsměv). A tak se stalo. Jednoho dne mi zazvonil telefon a na druhé straně byla legračně mluvící osoba, která hovořila o nějakém souboru, který jsem neznal  a zjišťovala, kde mě může slyšet, že potřebuje zpěváky na turné. Má odpověď odpovídala přesně mému věku a neznalosti již tehdejšího postavení souboru na poli staré hudby. Podrobnosti bych raději vynechal. A tak jsme se s Václavem Luksem sešli v zapadlé učebně na JAMU a já netušil, jaké jsem měl v ten okamžik veliké štěstí.

Právě ze spolupráce s orchestrem Collegium 1704 a jeho dirigentem Václavem Luksem vás zná veřejnost nejvíce. V čem podle vašeho názoru tkví jedinečnost jeho pojetí hudby? Je pro vás inspirativní?

Tuto otázku mi snad ani nepřísluší komentovat. Jsem pouze „nástroj“, který používá a nemám důvod zjišťovat, proč chce, abych zpíval nebo hrál tak, či onak. Pouze se snažím ze sebe dostat co nejvíc toho, co zrovna chce, aby byl spokojen. Má mou absolutní důvěru. Co jsem nikde jinde nezažil, je jeho propojení  se sólistou při jeho výstupu. V lyrických částech je schopen vás obejmout, v energických vám vyhodit noty z rukou. Jedineční jsou lidé, které je schopen kolem sebe shromáždit.

Které okamžiky a koncerty s Collegiem 1704 vnímáte ve vaší kariéře jako klíčové?

Všechny. K 30. červnu 2018 jich bylo 200. Každý okamžik je jedinečný. První koncert, první malé sólo, první duet, první velké sólo, první natáčení, první autogram, první zpívání v indispozici, rituály před a po koncertě, jednou jsem byl zatčen na letišti, radosti, zklamání, adrenalin… Co ale považuji za dosavadní top, byl koncert v Montrealu, kdy jsme druhý den po příletu koncertovali a já nejtěžší árii v Bachově h-moll mši, konkrétně v části Benedictus, zpíval, když jsem měl na hodinkách tři hodiny ráno. Před začátkem koncertu jsem si říkal, že jestli tohle zvládnu, tak už zvládnu snad opravdu vše.

Zpívání je jako vrcholový sport, řekl jste jednou. Mohl byste svůj názor blíže vysvětlit?

Řeklo to přede mnou již mnoho zpěváků. Pracujete celým tělem, trénujete, musíte být zdravý, v dokonalé psychické i fyzické kondici a zkoncentrovat se do jediného okamžiku. Ne každý má dar od Pánaboha. Mnohdy je zpěv veliká dřina. Zvlášť na jevišti, kde si choreograf s režisérem mnohdy vymyslí veliké zvláštnosti.

Pokud se nemýlím, jste i členem Národního divadla moravskoslezského, a to v pozici sboristy. A to i přesto, že v jiných produkcích a divadlech zpíváte sólové role. Co vás k tomu vedlo?

Ano. Mnoho faktorů. Narodila se nám druhá dcerka a já nechtěl přijít o to, jak roste, jak se tomu stalo u první z důvodů neustálého cestování. Pro normálního smrtelníka s hypotékou je osm let na volné noze hodně stresující.  Pracovní frekvence již nebyla tak bohatá a začínal jsem mít pocit, že již nikam pěvecky nerostu, na což jsem ještě nejspíš mladý, ale dokonce, že se kvalita projevu zhoršuje, že se začínám spokojovat s nedobrým výkonem, že je čas něco udělat. Nějaká změna. Těleso barokního orchestru není malé, ale operní zpěváci zpívají přeci jen trochu jinak a já chtěl vyzkoušet, na kolik je člověk opice a začne se automaticky připodobňovat svému okolí. Myslím, že hlas i tělo dozrálo na další metu, což se mi v létě s Collegiem 1704 v Salzburgu, Hamburku a Varšavě po první sezóně v NDM, potvrdilo.

V čem je interpretace starší hudby od těch novějších odlišná? Teď nemyslím technicky, ale spíše psychologicky a výrazově. Není to tak, že čím vzdálenější období je, tím vzdálenější je myšlení současného člověka

Je to od počátku hrozně exotické, ještě doposud ne vše objevené a tím pádem tajemné a hrozně lákavé. Jiné nástroje, jiný zvuk, mnohdy zakomponované tajemné tematické kódy v partituře. Záměrné disonance. Muž zpívá ženským hlasem, ale v opeře žena zpívá mužskou postavu. Nářek Dido z opery Dido and Aeneas je tak srdcervoucí, že se člověk neubrání slzám. Kde tohle dnes najdeme?

Jak trávíte své volnočasové aktivity? Potřebujete si od hudby někdy odpočinout?

Naše práce je namáhavá psychicky. Proto je pro mne největší relax manuální práce. Pokácet strom, naštípat dřevo, postavit bazén, posekat zahradu, zajet na kole do lesa. Když dva měsíce kopete a betonujete bazén a pak v něm vidíte dovádět své děti, cítíte se nepopsatelně. Na tento výsledek své práce se můžete dívat ještě několik let. Euforie po koncertě je druhý den většinou pryč.

Vystoupení s Collegiem 1704 s sebou přináší náročné cestování. Jak je zvládáte a jak je snáší vaše rodina?

Jsem typ, který na sebe přitahuje problémy. Hlavně při cestování. O zpožděních, karambolech, haváriích, kolapsech, nemoci z klimatizace, tichých oddílech, nedorozuměních bych mohl napsat knihu. Za osm let se ještě nestalo, abych někdy někde dojel nebo doletěl včas. Naštěstí vždy v pořádku a to je nejdůležitější. Rodinu chci zatím těchto situací ušetřit a spolucestující zase svých andílků (smích). Samozřejmě by se nic z toho neuskutečnilo nebýt úžasných babiček a manželky, za což jim patří obrovský respekt.

Existuje něco, čeho byste chtěl ve své profesi dosáhnout? Kladete sám sobě nějaké cíle, nebo spíše s vděčností přijímáte, co právě je před vámi?

Mým cílem je být skromný a zůstat stát pevně nohama na zemi, pečlivě si vybírat repertoár, abych dokázal zpívat co nejdéle a můj hlas byl poslouchatelný i v pokročilém věku. Také bych chtěl mít soudnost a v pravý čas přestat zpívat. Nejlépe, když budu sám se sebou spokojený, to je podle mého pedagoga nejideálnější okamžik pro ukončení kariéry.

Existují pro vás ve vaší specializaci vzory, k nimž vzhlížíte? Kdo je pro vás ve vaší profesi nepostradatelný a motivující faktor?

Tou největší motivací je pro mne má rodina. Pokud se jedná o mou profesi, tak jsem měl možnost a štěstí zpívat po boku mnoha geniálních zpěváků od nás i ze zahraničí a nejvíce mi učaroval Jaroslav Březina. Už za studií na konzervatoři jsem jej zaslechl na CD a nemohl jsem jej přestat poslouchat. Pak jsem zkoušel onu nahrávku napodobovat, později jsem jej poprvé slyšel naživo a pak jsem s ním mohl o zpěvu mluvit. Nakonec jsem mohl v jeho stínu mnohokrát zpívat a dokonce jsem měl tu čest za něj i zaskočit. Třeba to tak půjde dál a někdy budu zpívat jako on. Je pro mne typ univerzálního zpěváka, který je (nejen) česká špička jak v operní, tak koncertní produkci.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.