Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Bauhaus vyžaduje radikální přístup, na jatkách se vrátíme i k výstavám, říká ředitel PLATO Marek Pokorný

Bauhaus vyžaduje radikální přístup, na jatkách se vrátíme i k výstavám, říká ředitel PLATO Marek Pokorný

30.8.2019 Obraz & Slovo

Konec prázdnin. Jako každý rok na konci léta se ptáme ředitele městské galerie PLATO Marka Pokorného, co stačil spatřit v českých a světových výstavních síních. Ale hlavně nás zajímá program podzimní sezony v Bauhausu. „Naše působení v bývalém Bauhausu je velmi dočasné, proto ho využijeme k radikálnějšímu přístupu,“ vysvětluje Pokorný, proč návštěvníci opět neuvidí třeba souborné autorské výstavy.   

Zvětšit obrázek

Ředitel PLATO Marek Pokorný.
Foto: Zuzana Šrámková

Určitě nejsme sami, kdo rádi uslyší vaši poučenou rekapitulaci výstav, které jste v létě navštívil. Zaujal vás třeba v médiích oceňovaný projekt Sun & Sea z letošního benátského bienále? Viděl jste ho na vlastní oči?

Světové galerie jsem v létě vynechal, nejdále jsem se dostal do Horného Smokovca a až na překvapivě zajímavou expozici sbírek Oravské galerie v Dolnom Kubíne se mi výtvarné umění spíše vyhýbalo. Bienále v Benátkách jsem jako obvykle prošel v rámci květnového preview a pro Art and Antique jsem referoval o projektu Stanislava Kolíbala pro Česko-Slovenský pavilon. Mimochodem, z mého pohledu velmi povedeném, byť v kontextu přehlídky bohužel uskutečněném o několik let později, než by mohlo být. Bohužel, operu Lyny Lapelytee, která reprezentovala Litvu, se mi úspěšně podařilo minout. Budiž omluvou, že jsem v Benátkách byl fakticky na skok.

A nějaká klasika? Co Jan van Eyck v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni nebo Alberto Giacometti ve Veletržním paláci v Praze?

Zajel jsem z Ostravy ještě dál, a to až do Plzně. V Západočeské galerii je stále ještě k vidění skvělá výstava mapující spolupráci i soupeření Bohumila Kubišty a Emila Filly, které výrazně ovlivnilo vývoj českého moderního umění. Autorka projektu Marie Rakušanová zkusmo využila koncept uměleckého francouzského sociologa Pierra Bourdieu (omlouvám se, ale objevuje se, kam se podívám) pro interpretaci pozic, které v jeho rámci tyto dvě osobnosti zaujímaly, a konkurenčních uměleckých řešení, s nimiž přicházely ve vzájemném dialogu i sporu. Inovativní přístup kurátorky spočívá i v tom, jak dokázala vytěžit sbírku pořádající instituce a s pomocí poměrně střídmých výpůjček z dalších institucí postavit mimořádně poutavou výstavu. Samozřejmostí je i tentokrát vynikající publikace. Projekt „Kubišta – Fila. Plzeňská disputace“ se tak pro mě letos zatím stal událostí číslo jedna.

A zbyl prostor i na letní ostravské výstavy? Viděl jste výstavu diplomových prací z Fakulty umění na Dole Michal a v Gafu? Absolventi výtvarné školy jsou přece potencionálními návštěvníky či dokonce spolupracovníky PLATO.

Výstavy diplomových prací jsou specifický žánr, který má smysl především pro čerstvé absolventy a uměleckou školu. Jen málokdy se podaří udělat něco víc než optimální prezentaci jednotlivostí, které se vzájemně alespoň neruší. Bohužel z letoška nemám moc dobrý pocit. Chybí mi především viditelná potřeba a snaha školy prostřednictvím absolventské výstavy říct něco víc, alespoň o fakultě a jejích studentech. Spolupráce PLATO s nimi je průběžná, ale zatím se to nějak na absolventské výstavě samotné neprojevilo.

Na konci prázdnin jsem vás zahlédl na Ostravských dnech. Trochu mě překvapilo, že se žádný z koncertů neodehrál v PLATO, kde v rámci Dočasných struktur vznikla skvělá a netypická prezentační místa i pódia. Proč? Mám pocit, že třeba elektronické hudbě, která dostala na Ostravských dnech prostor v sobotu 24. srpna, by víc slušelo PLATO než Důl Michal, kde akci navíc brutálně narušoval právě probíhající festival revivalových kapel.

Osmnáctihodinová Dlouhá noc měla být původně u nás v PLATO. Nicméně akustické podmínky, které jsme schopni vytvořit, bohužel neodpovídají potřebám tohoto typu hudby. To jsme si naštěstí včas uvědomili. Velmi nás to mrzí, ale vynahradíme si to jinak. Minimaraton, který pořádá Bludný kámen, se obvykle koná v Domě umění a my tuto tradici respektujeme, byť by se zrovna do našich současných prostor skvěle hodil. Z toho, že jsme se o minimaraton neucházeli v minulosti, asi také vyplynulo, že se nyní pořadatelé obrátili na Důl Michal. Nějak nám nikomu nedošlo, že bude-li přes léto Dům umění zavřený, nepolezeme mu tentokrát do zelí a můžeme tuto událost podpořit. Vysvětlení jsou obvykle ta nejjednodušší.

My se především pokoušíme soudobou hudbu udržovat ve hře v době mezi konáním Ostravských dnů. Zejména naší vlastní dramaturgií. Koneckonců skladatelka Steffi Weismannová, jejíž skladbu provedl v PLATO berlínský soubor Maulwerker, dirigovala na úvod dlouhé noci skladbu Dietera Schnebela, zakladatele tohoto souboru. A v doprovodných textech se setkáte i s názvem orchestru Ensemble Mosaik, který u nás vystupoval vloni. Do konce roku se pak v našich prostorách ještě návštěvníci mohou setkat se třemi koncerty dalšího ročníku jiného ostravského festivalu Hudební současnost.

Už v roce 2015 jste v PLATO v zásadní přednášce s názvem Proti všem představil své vize o fungování současné galerie. Tradiční forma výstav v ní úplně nemá místo, což se naplnilo, když PLATO začalo působit v Bauhausu. Teoretici umění z různých končin světa to kvitují s nadšením, ale zvykli už si na tuhle formu samotní Ostraváci?

Paradoxně jsme asi nejvíce odradili od opakovaných návštěv zejména aktivní umělce. Naopak nám stoupají počty takových návštěvníků, kteří mají potřebu podívat se na sebe a na svět z nového úhlu. Anebo těch, kteří se aktivně zabývají nějakým problém, který trápí je a místo, kde žijí. A to byl také záměr našeho obratu od výstav k takovým podobám současného umění, které zprostředkovávají témata, jimiž žijeme i mimo galerii.

Párkrát během prázdnin jsem si šel sednout do zahrady v PLATO. Úžasné místo. PLATO je v Ostravě uměleckým ostrovem skutečně z druhé dekády jednadvacátého století, zatímco v Domě umění, ve Fiducii, na Dole Michal i jinde jsme pořád někde v devadesátkách. A ve Wurstu jsme dokonce usnuli někde v undergroundových osmdesátkách. Doma je ale asi těžké býti prorokem, nemusíte se strany zřizovatele kvůli své progresivní kurátorské činnosti čelit nějakým zásadním tlakům?

Rád, často a nahlas to opakuji: spolupráce se zřizovatelem je paradoxně ta nejlepší, s jakou jsem se za všechna ta léta setkal. Ať už na úrovni státu, kraje či města. Od vedení města cítíme silnou podporu.

Dočasné struktury jsou dokončeny. K vidění je stále i aktuální instalace věnovaná jubileu německé výtvarné školy Bauhaus, jak se promění interiéry PLATO v podzimní sezoně?

Interiéry se nepromění. Jen je naplníme vzdělávacími aktivitami. V srpnu se už konaly dva příměstské tábory, jeden pro děti do dvanácti let a ten druhý pro teenagery. Konec tohoto týdne patří letní škole současného umění pro pedagogy, v pondělí začíná naše první letní škola pro umělce, která je mezinárodní co do lektorů i přihlášených studentů. Pak ještě následují dva cykly vzdělávacích aktivit pro ostravskou střední uměleckou školu a pro fakultu umění. A na závěr roku mimořádně zajímavé sympozium pro ateliéry vysokých uměleckých škol z Česka, Polska a Slovenska, ale také i pro veřejnost, o fenoménu stylu a jeho podvratných aspektech v současném umění, módě a designu. Programy pro veřejnost jsou úzce spojeny s umělci, kteří jednotlivé části těchto aktivit povedou. Vystřídá se tu do konce roku na čtyřicet osobností z Česka i ze světa. S podobnou iniciativou, pokud vím, žádná z českých galerijních institucí ještě nepřišla.

Někdy je dobrý i nějaký kompromis. Jednou za rok si dovedu představit Bauhaus zaplněný velkou autorskou výstavou. Letos v létě jsme v Ostravě dost pociťovali absenci právě takové velké profilové výstavy, protože Dům umění byl uzavřen. Možná Ostravanům scházelo, i když nerad bych přeceňoval jejich kulturní požadavky, že si nemohli říct: „Jdeme na výstavu.“ Myslím tím třeba na projekty, které jste dělával ještě v době, kdy PLATO působilo v Gongu. S nadšením vzpomínám třeba na výstavy Iriny Koriny, Stana Filka, Šárky Mikeskové, Vladimíra Skrepla, Pavla Peppersteina a další. Už se k tomuto typu vystavování nechcete vracet?

Naše působení v bývalém Bauhausu je velmi dočasné, využijme ho k radikálnějšímu přístupu. „Jdeme na výstavu“ je často jen rituál. Který samozřejmě miluju. Ale situace typu „bývalý Bauhaus“ se už prostě nemusí opakovat. Naší povinností je tedy využít ji maximálně. To, co se tady s námi všichni za tu jasně vymezenou dobu naučí, a mám na mysli i profesionály z celé republiky a zahraničí, je k nezaplacení. PLATO z téhle zkušenosti může čerpat ještě pěkně dlouho poté, co se pokorně vrátí i ke klasickým výstavám, jejichž dramaturgii do zrekonstruovaných jatek už pomalu začínáme vymýšlet.

Na začátek listopadu se v PLATO opět chystá festival Norma, na kterém vystoupí třeba italská tanečnice Luna Cenere. Program Normy na její vystoupení láká následovně: „Luna Cenere vás vezme na čarovnou pouť, kde se její nahé tělo stává skulpturou se zvláštním půvabem. Luna vás okouzlí a rozruší jako moderní víla zachycená v měsíčním světle.“ Úplně teď nevím, zda je to pozvánka do striptýzového šantánu, na baletní představení či na performanci? Anebo je to už vlastně jedno?

Anotace jsou specifický žánr. Přál bych si, aby si PLATO mohlo dovolit vlastního copywritera, který by ustálil i rozvíjel jazykový styl instituce. Takhle se někdy musíme spolehnout na to, co o sobě říkají někteří umělci a soubory. Nebojte, představení Luny Cenere je moc dobré.

Co byste ještě doporučil z programu festivalu Norma?

Lunu Cenere…

Dobrá, určitě přijdu. V Ostravě kvůli PLATO částečně žijete už šestým rokem let. Centrum začíná vzkvétat, festival střídá festival, ale máte čas se podívat na periférie? Takový Muglinov, Přívoz, Heřmanice, Kunčičky, tyhle oblasti rok od roku upadají, cítím tam úplnou beznaděj. A ta se nesmyslně řeší vytěsněním problémů, místo ghett se stavějí fabriky a průmyslové zóny. Jak vidíte budoucnost Ostravy?

Moc ne. Čas od času za někým zajedu, mluvíme a spolupracujeme s lidmi, kteří žijí porůznu, ale cítím tady určitý dluh… Loni jsem hodně jezdil na kole, takže jsem se snažil, když už ne projít, tak alespoň projet i jiné části města. Letos podobnou jízdu chystám na září. Budoucnost Ostravy, alespoň tu nejbližší, nevidím tak černě. To, co chybí, je imaginace spojená s jejím rozvojem, tedy nikoli přebírání nějakých takzvaně osvědčených receptů, ale pochopení a rozvíjení toho, oč si samo město říká. Je to vlastně jedna ze sociálně a životními styly nejpestřejších aglomerací v republice, ale tuhle rozmanitost vůbec nemáte možnost vnímat v běžném dni. Jako by se Ostrava trochu bála sama sebe. Občas se ale podaří, že ji zažívám na některých akcích v PLATO.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.