Skvělé album Palmy s názvem Starý duch: Křivá větev vyrovnává korunu stromů

Občanským jménem Beata Rakowská se zabývá designem, kresbou a vizuální kulturou, současně je její výtvarná tvorba úzce spojena s hudbou, které se věnuje také jako součást hudebního projektu Leto. Její sólový debut Starý duch vydali Silver Rocket a Mama Mrda Maso, hudbu i texty složila Palma, vokály nahrál Yoz ve studiu Jámor, hudba byla vytvořena v Gadgetu, mix a mastering pořídil Yoz a obálku udělal Pilchowski. Nahrávka je věnována dceři Athéně, která se narodila v době mezi nahráváním a vydáváním. Jak se ukáže, tato nová bytost je pro album Starý duch naprosto klíčovým elementem.

Na počátku byl zvláštní pocit, jako bych se hudebně vrátil do osmdesátých let. Tak na mne působily elektronické zvuky, které se linuly z první písně Práh. Jenže pak mne strhla spontaneita zpěvu a síla textové výpovědi Palmy, která v refrénu zpívá: Za hranicí okamžiku / sny a myšlenky se toulají, nemám strach / ve světě jsem doma / nejde překročit / pomyslný práh. To mně přišlo, přes všechny možné stíny, které Palma rozvíjí v první půlce písničky, vlastně hřejivé a sebezáchovné.

Podobně silný dojem ve mně zanechal následující Vlak s počátkem evokujícím přejezdovou signalizaci, hutným basovým groovem a zvláštním příběhem, v němž figuruje vrak, vlak, tíha a pohyb, který překrojí atmosférický a tajemný chorus: „Vím, co utíká za snahou mou / odehrává se druhý tah / někde za hlavou.“ Stavba písničky je jednoduchá, ale účinná. Kombinuje dynamicky i zvukově kontrastní pasáže, melodické linky jsou stručné, avšak jakoby zhuštěné a latentní, neboť obsahují vše podstatné. Teprve později se přistihnete, že se vám vplížily pod kůži a těžko se jich zbavujete.

Jednou z nejsilnějších písní nahrávky jsou Kameny. Hypnotický, krajně znepokojivý začátek má v sobě nepochybné mystické kouzlo. Text od počátku odhaluje bez patosu a moralizování to, co se v Palmě odehrává, co v ní roste, co jí znepokojuje a současně vede k bytostné sebereflexi: „Čekám tě / nevím, který jsi / zkoumám pohyby / pohyby větru.“ Bazální nejistota je v dalším průběhu písně dovedena až k okamžiku, v němž „všechny sny o hloubkách vesmíru doletí ke tvým nohám.“ Další paleta myšlenek pregnantně vystihuje, jak se v její mysli rychle střídají nálady a emoce, jež vedou k záhadnému verši: „Zvedám všechny kameny / obracím je, obracím / a tiše vracím na místo.

Všechny písně nahrávky si vystačily s jednoslovnými názvy. Následující Ticho přináší opět odlišnou stylistiku spočívající v energickém začátku a jemnějším refrénu, který důrazně pracuje s pomlkami ve frázování zpěvu. Eponymní písnička Starý duch obsahuje stěžejní myšlenky, k nimž se v různých variantách rámcově upínají všechny motivy a témata alba.  Figurují zde pocity zmaru, strachu, úzkosti („Bojím se větru, vody, slunce / odkrývá původ mých skal“), jež vyústí do existenciálního refrénu vrstvícího protiklady: „Nové tělo, starý duch / nové zvyky, starý duch / nová vize, starý duch / nové drama, starý duch / nová kůže, starý duch / nový život, starý duch.“ Také v hudební rovině je psychická skepse vystižena klesající harmonií a hlukovými zvukovými efekty.

Vzdušné éterické kouzlo má píseň List s hypersenzitivním textem: „Proletím očima den / nevnímám bolest, sten / kolébám se na strany / nahýbám se do rány / větru, pole, vody.“ Další song Hrana začíná minutovou minimalistickou introdukcí, přes rostoucí vědomí koncepční jednolitosti alba i zde nalezneme překvapivé postupy, chladivé melodie a nevšední úvahy. Závěrečný Pramen vlasů se svým počátečním, zjasněným durovým trojzvukem trochu vymyká, jemně mlhovinová elektronika je v dalším průběhu písně přestřižena sdělením: „Nepamatuju se, kdy naposledy běžela jsem volně / křivá větev vyrovnává korunu stromů / nepamatuju se, kdy naposledy běžela jsem rovně.“

Album Starý duch je zvláštní, intimní a citlivá deska. Pocity pesimismu a obav jsou vyvažovány vědomím osobního přerodu, osobnost se smiřuje a vyrovnává s existencí nové entity. Jednotlivé písně směřují od temného napětí k melodičnosti nebo naopak, jsou velice dynamické a zároveň hypnotizující. V bytostném neklidu a pnutí mysli Palmy je vždy sebezáchovný reflex, pudové tíhnutí k nějaké jistotě, byť by to byla jistota hořká: „křivá větev vyrovnává korunu stromů.“ Temně zbarvený vokál dodává jejímu projevu dramatické působení.

Je zřejmé, že album vyrůstá z konkrétní životní situace, stavu vědomí a rozlévá se do periferních odstínů a barev. Palma dokázala jednotlivé motivy vyzpívat pokaždé odlišně a vyjádřit to, co v konkrétní chvíli formovalo její náladu a pocit. Neznám v českém hudebním éteru mnoho zpěvaček a autorských osobností, které by to dokázaly podobně přesvědčivě, svébytně a vzrušeně jako ona.

Odkaz na poslech celého alba ZDE