Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Nechte se vyvést z míry! V Ostravě začal další ročník festivalu Malamut

Nechte se vyvést z míry! V Ostravě začal další ročník festivalu Malamut

25.9.2019 Obraz & Slovo

V Ostravě v úterý odstartoval čtrnáctý ročník mezinárodního festivalu akčního umění Malamut. Interiérovou část festivalu letos hostí ostravské PLATO, kde také v úterý proběhlo zahájení v režii organizátorů festivalu Jiřího Surůvky, Jiřího Kuděly a Barbory Mikudové. Od středy budou performance probíhat v ulicích Ostravy. 

Zvětšit obrázek

Jiří Surůvka při zahájení festivalu Malamut.
Foto: Jaroslav Michna

Následující recenze se bude věnovat pouze první polovině programu z prvního dne. Ještě před zahájením zde odstartoval svou performanci Klaus Richter z Německa. Jeho projekt jakoby chtěl dát festivalu tvář, a to doslova. V převlečení za kabaretiéra s kýbly na ramenou a kšiltovkou na hlavě Richter obcházel vnitřek galerijního prostoru a na několika výkladových polích namaloval zředěnou jogurtovou směsí velké rituální masky. Vizáž i pohyb po galerii evokoval spíše rutinní práci údržbáře, finálním aktem ale nebyla revize zasklení bývalého hobbymarketu, nýbrž rituální malovaní primitivistických masek, které probíhalo vždy podle jasně definovaného klíče. Silné gesto jak ve vztahu k prostředí prostředí PLATO jako výsostně konceptuálního prostoru, ale také ve vztahu k samotnému utilitárně-technickému  charakteru budovy. Škoda, že místo jogurtu nebyla použita trvanlivější barva. Myslím, že tahle gestická živelnost galerii zvenku i zevnitř sluší.

Klaus Richter v akci. (Foto: Jaroslav Michna)

Politicky a sociálně angažované bylo vystoupení britsko-polské dvojice Wladek Kazmierczak
a Ewa Rybska. Kontext jejich performance byl silně kritický k současnému dění ve Velké Británii, především ve vztahu k Brexitu. Zde jsem si uvědomil, jak masivně musí být britská veřejnost, včetně té přistěhovalecké, tímto tématem masírována. Performeři celou akcí zpřítomnili a znásobili nízkost tohoto procesu, v levném automobilu s britskou značkou, v němž na scénu přijeli, hrálo po celou dobu české country rádio. Pak začalo vrstvení kritických narací. Modrá a červená páska symbolizující izolaci, britské vlaječky, papírové misky a kelímky, místní britské noviny plné brexitového, ale i společensky jinak pokleslého balastu…a v tom všem dva zmítající se polští přistěhovalci v oblecích.

Wladek Kazmierczak a Ewa Rybska. (Foto: J. Michna)

Místně specifickou politickou situaci na Ukrajině komentovala v dlouhé performativní meditaci Mariya Hoyin. Na šesti košilích umístěných na židlích v půlkruhu bylo po jednotlivých slovech azbukou napsáno v překladu: „nikdy nebude tak, jak bylo“. Do slov-košil se performerka oblékla a v této sémantické hyper košili vleže na papír vyřezala obrys svého těla. Inverzní strana papíru nesla kopie fotografie anonymních Ukrajinců-obětí války. Vyřezaná figura-koláž fotografií lidí pak byla vylepena na jeden z výkladů galerie jako stigmatizační symbol, jako otisk krutosti války.

Mariya Hoyin

Poslední z performerů, které jsem měl možnost vidět, byl finský umělec Timo Viialainen. Jeho kus měl obecnější rozměr jevu, který je ale dnes všudypřítomný, tedy vztah společenské alarmující energie nabádající k probuzení (lidskosti) a faktického stavu dnešního člověka dřímajícího v pasivní hibernaci, hluchosti nebo opilosti. Přičemž zvonění i pach piva byly v performanci fakticky přítomné. Tato perfomance byla nejméně „upovídaná“, velmi úsporná v dramaturgii, ovšem v důsledku o to silnější a naléhavější. Nebylo zde příliš dramatických gest, ale podstata cílila na jádro současnosti, která se zároveň ještě topí v hluché letargii nebo opilosti, zároveň je ale obklopována neutuchající alarmující rétorikou, která bije na poplach ke změně celospolečenského paradigmatu.

Timo Viialainen. (Foto: J. Michna)

Doporučuji všem si vyčlenit alespoň půlhodinku a navštívit některý z festivalových kusů. Performance pomáhá vytrhávání ze stereotypních všednodenních schémat, často přináší nosné kritické reflexe, zprostředkovává expresivní emoce, ale i možnosti tichých mentálních prodlev, do nichž můžeme nekontrolovatelně upadat. Dotek performance prostě vždy způsobí, že se člověk najednou cítí jinak.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.