Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Frýdecko-místecký Mirai na druhém albu Arigatō překonává svou dosavadní laťku

Frýdecko-místecký Mirai na druhém albu Arigatō překonává svou dosavadní laťku

27.9.2019 Hudba

Frýdecko-místecká kapela Mirai vydala druhé album s názvem Arigatō. Vychází 27. září a vzpírá se všem popovým škatulkám. Je své, neučesané, zvukově důrazné a textově naléhavé. Kapela na nové kolekci pracovala dva roky a zařadila na ni 11 písní, které jsou rozmanité a stylově pestré víc, než bývá v českém hudebním mainstreamu zvykem. Album poskytuje dostatek důvodů, proč neodkládat flintu do žita, když se bavíme o českém popu.

Zvětšit obrázek

Kapela Mirai vydává v pátek 27. října album Arigatō.
Foto: Ondřej Pýcha

Je to deska, která je akutní, mnohostranná a lze k ní přistupovat z mnoha různých úhlů pohledu. Předpokladem samozřejmě musí být iniciativní snaha a chuť porozumět. Jedenáct písní alba Arigatō je zabaleno do hudebního aranžmá, které prozrazuje přehled v současných trendech, snahu o kompromis, ale i určitou skrytou alternativní vlnu skutečné a prožité výpovědi.

Texty nejsou vždy jen typickou směsí rádiových sloganů a zjitřených emocí. Od blazeovaného „všude je dobře, ale tady je nejlíp“ dokáží Mirai posunout sémantiku hlouběji: „a i když přesto všechno tě mám rád, občas tě zapomenu milovat, občas na tebe zapomenu“. Někdy je slyšet vliv Davida Stypky, ale zpěv i celkové aranžmá jsou prostě dostatečně osobité. Obsahově Mirai i přes své typické halekačky, skandování a citoslovce dokáže v některých písních rozvinout poměrně širokou paletu citových stavů, životních událostí a situací. Je to zřejmé v hardrockové vypalovačce Achillova pata a několika dalších.

Deska nepostrádá hrany a ostré lokty. Samozřejmě, že jsou tady samply a někdy triviální postupy, které se automaticky očekávají, aby píseň byla hrána v mediálním éteru. Přesto se Mirai nebál zvrásněné emocionality, většině songů propůjčují feeling reálné nástroje v rukou zručných muzikantů s transparentní dynamikou a gradacemi. Nechybí kravitzovský funkový feeling (Chci tě mít do rána), přesvědčivě frázovaný hiphop a řada dalších, šikovně zvládnutých stylů.

Některé písně dýchají naivitou a neskrývaným kýčem – v tomto ohledu vede píseň Yahoda. Naopak naprosto zásadní je skladba I přes to všechno – vyložená pecka, která se možná zapíše mezi nejsilnější počiny současnosti ve svém ranku. K těm drsnějším a nemilosrdně dobrým patří i Byt: živelná vypalovačka, která odhazuje veškeré pozlátko. „Jsem ve vleku, ve smyčce dní a čím dál tím víc zmatený“, zpívá Mirai Navrátil v další písni My 2 spolu, která šlape na paty Kryštofům, ale má přece jen větší spontánnost a menší kalkul. Jen pokrytec by v tuto chvíli vzýval k tomu, že tady něco nehraje. „Tahle náplast nefunguje, jinou neumím“, argumentují Mirai.

Album má slušnou gradaci. Textově i hudebně dokáže Mirai nastínit nejen vztahové citové peripetie, ale nabízí také řešení složitějších životních situací. „Někdy je lepší nechat to plavat, a prstem neukazovat, to neznamená, žes to vzdal“. Nechybí ani pentatonický motiv zabalený v atmosférickém obalu synťáků, sofistikovaném zvuku kytar a dobře gradovaných bicích. Je celkem samozřejmé, že popové album musí zakončit sladkobolná balada, která rozněžní a uklidní zástupy fanynek květnatou linkou violoncell. Zakončení jaksepatří. Srdceryvné, pro mne osobně však i upřímné.

Musím přiznat, že jsem si rychle zvykl na občasné jevy (skandování a emocionální citoslovce), která někteří považují za klišé či textovou bezradnost, protože na srdci i na jazyku toho Mirai Navrátil má hodně a nic z toho, co na albu vyzpíval, není vyloženě hloupé, agresivní ani laciné.

V celku jsem si zvykl také na některé odstíny jeho hlasu, jakož i občasné a zcela záměrné komolení češtiny v slabičných délkách. Převážil pocit, že je to deska prožitá, upřímná a obsahující mnoho odlesků a myšlenek, které jsou vyřčeny nenápadně hezky, v nečekaných a trefných metaforách. Je to album, které je napěchované hitovým potenciálem slučujícím povrchnost a hloubku, něhu i drsnost. Deska je zvukově a akusticky parádně vycizelovaná, vypointovaná a smysluplná.

Dva roky práce se vyplatily. K některým písním alba se rozhodně vrátím, jiné oželím. Ale ruku na srdce, není tomu tak i u žánrů, které se vyloženě samy předurčují k tomu, že chtějí být přesahové a nonkonformní?

Mirai rozhodně tímto albem překonal svou dosavadní laťku a zároveň vyslal jasný signál, že český pop nemusí být vetchou ani suchopárnou směsí hitových sračiček. Teď záleží jen na tom, jak moc máte otevřené a propustné své posluchačské dimenze. Pokud se nebojíte si připustit, že Mirai není jen tuctová popová kapela, ale má i slušný přesah, zážitek vás patrně nemine.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.