Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Největší úspěch? To, že jsme stále spolu, říkají členové kapely Glayzy, která před sedmnácti lety vyhrála Boom Cup

Největší úspěch? To, že jsme stále spolu, říkají členové kapely Glayzy, která před sedmnácti lety vyhrála Boom Cup

3.10.2019 Hudba

Kapela Glayzy se pustila do příprav nového alba. Kromě aktuální situace v kapele jsme však v rozhovoru s jejími členy zavzpomínali také na speciální koncert pro vězně, připomenuli charitativní aktivity a hovořili i o Jiřím Ortenovi a Edgaru Allanu Poeovi, protože kapela zhudebnila básně právě těchto autorů. K otázkám se kolektivně vyjádřili všichni členové Glayzy, to znamená Maja Tobolová a René Wodecki, oba hrající na kytaru, klávesistka Magda Tobolová, zpěvačka Helena Wodecká, baskytarista Bogdan Brzeźniak a bubeník Miro Zuk.

Zvětšit obrázek

Kapela Glayza připravuje nové album.
Foto: archiv

Vzhledem k tomu, že se jedna z vašich písní jmenuje Co bude dál, tak se první otázka nabízí sama. Co tedy bude s Glayzy dál?

Musíme říct, že máme hodně plánů. Začíná se nám plnit kalendář koncertů už i na příští rok. Tento rok máme ještě v plánu jeden unplugged koncert a pak v prosinci několik vánočních koncertů v kostelech. Samozřejmě celou dobu chystáme věci na novou desku a taky připravujeme nový videoklip z nevšedního nemocničního prostředí. Všechny novinky se budeme snažit doplňovat na našich webových stránkách a na našem facebookovém profilu.

Máte už jasno, jak by vaše nové album mělo vypadat? Je singl Światło we mgle, který vyšel v roce 2017, nějakým znamením, jakým směrem se chcete ubírat?

Nové album je teprve v plenkách. Chceme, aby bylo zase o něco jiné než ty předchozí. Hlavní důraz bude opět kladen na pozitivní živou energii, kterou nám hodně lidí připisuje. Nejspíš bude opět multilingvální. Prozatím je většina songů v polštině, ale po reakcích na koncertech a doporučeních od našich fanoušků asi budeme překládat i do češtiny. Takže to vypadá, že některé skladby budou mít více verzí.

Obecně vzato, jak hodnotíte vaši pozici na hudební scéně? Přece jenom kapela existuje téměř třicet let, ale když se na vaši kariéru díváme nezaujatým pohledem, tak stále býváte vnímáni jako perspektivní či nadějní, ale jakoby vám pořád chyběl ten rozhodující krok k tomu, abyste vystupovali na lepších festivalech, vaše písně se hrály v rádiích častěji a podobně.  I když je samozřejmě otázka, zda jste o to stáli…

Ano, je to pravda. Už když jsme začínali, po každém koncertě ať v Polsku, Česku nebo na Slovensku nám věštili velkou kariéru a slávu do několika měsíců. A jak je vidět u těch věšteb to skončilo. (smích) Když se ale zpětně podíváme na těch několik desítek let, tak asi nám nikdy ta sláva až tak moc nechyběla. Zažili jsme neskutečné koncerty v zakouřených klubech, v malých školách, v kostelech, na náměstích velkých měst, ve věznici, na motorkářských sjezdech, v malých zapadlých barech i na velkých festivalech. Většinou jsme měli velice dobrý ohlas, získali jsme řadu nových fanoušků, poznali hodně zajímavých lidí a hlavně jsme se velmi dobře bavili. Sláva je v současnosti o penězích, dobrém marketingu a schopném managementu. Pro nás asi hudba a kapela znamená nadšení, pestré zážitky, přátelství a dobrou zábavu.

Jak moc podle vás pozici na hudební scéně ovlivňuje vaše hudební rozevlátost? Na někoho jste moc rockoví, na jiného zase moc uhlazení. Český člověk má rád pestrost, ale ta musí mít mantinely, protože pak neví, co má od daného interpreta čekat… Vy však de facto žádné mantinely nemáte… Neříkáte si, že z hudebního hlediska a z pohledu nějaké popularity je to chyba? Přemýšleli jste o tom?

Jak už jsme před chvíli řekli, hudba je pro nás hlavně zábavou. Nechceme se škatulkovat na nějaký předem definovaný styl. Pro většinu z nás je důležité, aby z nás vyzařovala energie a abychom během koncertů dokázali tu energii přenést na naše publikum. Proto se inspirujeme  mnoha různými styly, včetně lidových písní, latinských rytmů, cikánských melodií, funky nebo R&B. Milujeme tvrdé kytarové znění a dvoušlapku, a proto se to všechno snažíme nějak zábavně propojit. Věříme, že pokud to bude bavit nás, tak to bude bavit i naše posluchače. Vždycky to ale bude tak, že se někomu líbit budeme a pro někoho budeme až moc rockoví nebo uhlazení. A to je docela zábavné.

Co je pro vás tím elementem, který vás pohání k tomu, abyste stále hráli a nahrávali alba? Přece jenom spousta kapel chce uspět hned a když se „nestanou slavnými“, tak své snažení vzdají… Vy však stále hrajete, i když na nějaký výraznější úspěch od vítězství v hudební soutěži Boom Cup v roce 2002 čekáte… 

Největší úspěch je pro nás asi to, že jsme stále spolu. Víte, když jsme začínali, tak s námi na pódiu vystupovala řada kapel, které se později proslavily a které hráli hodně v rádiích. Samozřejmě že jsme jim to záviděli. Ale hodně z nich už v současnosti neexistuje nebo jejich členové hrají v jiných formacích. My jsme ale stále spolu. Po každém koncertu si najdeme vždy novou motivaci hrát. Pro mnoho lidí naše hudba hodně znamená. Když za námi po koncertě přijde dojatá paní se slzami v očích nebo mladý klučina, který nás poslouchá denně a chce konečně náš podpis – to je ta nejkrásnější motivace.

Co byste poradili těm, kteří tvrdí, že když je v rockové kapele žena, tak to nedělá dobrotu? Respektive když už, tak v kapele může figurovat pouze jedna žena, ne více… Vy jste však tři, navíc včetně sesterského dua. V čem tedy vidíte kouzlo vašeho fungování?

Myslíme, že u nás důvod, proč jsme tak dlouho spolu, je právě ta naše vyváženost. Takový jin a jang. Mužská a ženská síla v rovnováze. Tím, že je v kapele tolik ženských a navíc ještě tam jsou sestry a manželský pár, tak se často na zkouškách hádáme, nadáváme si, používáme nepublikovatelná slova. Musíme říct, že tím jak jsme odlišní, tak při skládání nových věcí je někdy docela dusno. Ale když jsme chvíli od sebe, tak si normálně chybíme. Asi jsme závislí na té frustrující výměně hudebních názorů, nekonečných kompromisech a humoru, který snad chápeme jenom my. Hudba, pokud se dělá srdcem, prostě spojuje. Ať už je v kapele ženská, chlap, sestry nebo manželka. (smích)

Zmínit můžeme také fakt, že zpíváte ve vícero jazycích, například česky, polsky, anglicky, španělsky, rusky, ale i romsky nebo africkým dialektem. Co vás k tomu vede? Když nový song skládáte, víte už přesně, v jakém jazyku bude zpíván?

Žijeme a tvoříme v regionu, který je velice svérázný, pravdivý a kulturně pestrý. A to se taky projevuje v naší hudbě. Většina z nás patří do polské menšiny. Klávesistka, která skládá texty, několik let žila ve Spojených státech a pak několik let žila se Španělem. Máme proto příležitost se nedržet čistě jednoho jazyka, ale experimentovat hned s několika. Některé písně prostě zní líp v češtině, jiné v polštině, ještě jiné ve španělštině a pro některé si musíme vymyslet vlastní jazyk. (smích) Baví nás si zapůjčit si i některé fráze z romštiny nebo třeba z afrických dialektů, které najdeme na Google.

Vzhledem k tomu, že kapela byla založena už v roce 1992, dá se připomenout spoustu historek. Vyberme jen některé… Jak vzpomínáte na koncert, který jste odehráli pro vězně na Mírově?

Koncert na Mírově patří mezi naše nejzajímavější vystoupení. Byli jsme pozváni na festival pořádaný Českým rozhlasem v Olomouci. Na tomto festivalu kromě nás vystoupily ještě dvě kapely, z toho jedna byla vězeňská. Tady podotkneme, že vězňové si kapely vybírali sami. Nemáme iluze, že hlavním důvodem, proč si nás vybrali, asi nebyla naše hudba, ale spíš naše složení. (smích) Během koncertu bylo sychravo. Hráli jsme na nádvoří, na kterém stálo publikum skládající se asi z 50 vězňů a dvou bachařů s pejskem hrajícím si s kamínkem. Zbytek vězňů nás pozoroval z vězeňských cel. Když jsme se jednoho z bachařů zeptali, zda jsme v bezpečí, tak nám pán jasně odpověděl, že pokud by došlo k nějaké vzpouře, tak nemáme žádnou šanci. Pak nás ale uklidnil tím, že vězni by za trest nemohli večer sledovat televizi. (smích)

Na albu Disccophobia jste zhudebnili báseň Čí jsem od Jiřího Ortena. Proč jste si vybrali zrovna tuto báseň od tohoto autora?

Byla to spíš náhoda. Klávesistka studovala angličtinu v Krakově a v rámci jednoho projektu měla kreativně odprezentovat tvorbu amerického autora Edgara Allana Poea. Tak jsme zhudebnili báseň Annabel Lee. Neznělo to vůbec špatně, a proto jsme se rozhodli to přehodit do české verze. Hledali jsme nějakou vhodnou báseň a první vhodnou, kterou jsme doma v knihovně našli, bylo Čí jsem od Jiřího Ortena. Je zajímavá svým stylem a hlubokým významem, ale i samotným tragickým osudem autora židovského původu.

Na vašem posledním albu Grej!, které jste vydali v roce 2016, hostovali například zpěvák Pavel Hrnčíř ze Silent Stream of Godless Elegy a houslistka Dona Michelle z Kaprioly. Proč jste ke spolupráci oslovili zrovna tyto muzikanty?

Jsou to naši kamarádi a velmi talentovaní hudebníci. Oba to udělali pro nás zdarma a my si toho hodně vážíme.

K vašim fanouškům patří také Ewa Farna… Neuvažovali jste o společné písni?

Nevíme, jestli bychom mohli říct, že je přímo naším fanouškem. Hráli jsme spolu na pár koncertech a jednou se zmínila, že nám fandí. Jedním z důvodů je možná i fakt, že pocházíme ze stejné menšiny, kde jsme taková jedna velká rodina.

Spolupracujete také s nadačním fondem Domácí anděl, který podporuje zavádění telemedicíny v rámci léčebných postupů. Můžete prozradit více?

S nadačním fondem Domácí anděl prozatím ještě nespolupracujeme, ale máme to v plánu. Velmi často hrajeme na charitativních akcích. Jednu z akcí, kterou aktivně podporujeme, je festival Milifest – podpora talentované mládeže. Z jednoho koncertu jsme zase podpořili neonatologické oddělení ve Fakultní nemocnici v Ostravě-Porubě.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.