Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Prezident Permoníku Petr Kazík: Hudba českých autorů je pro publikum ve světě fascinující

Prezident Permoníku Petr Kazík: Hudba českých autorů je pro publikum ve světě fascinující

11.10.2019 Hudba

Zpívání je radost, ale i to potřebuje kvalitní zázemí. Sborové studio Permoník z Karviné zaštiťovali vždy manželé Šeinerovi jako dvojice, která tvořila metodicko-organizační tandem, a v tomto směru téměř neměli konkurenci. Časy pokročily a nastupují lidé noví. Petr Kazík je prezidentem Sborového studia Permoník tři roky a za tu dobu se Permoníku podařilo několik úspěchů, od organizačních až po ty hmotné, za což se dá považovat například i udělení Ceny Jantar. Petr Kazík v rozhovoru pro Ostravan.cz vypráví jak o současném dění ve sboru, tak i o nejbližších plánech, mezi které patří například chystané vystoupení v proslulé Carnegie Hall v New Yorku i koncert na festivalu Colours of Ostrava v příštím roce.

Zvětšit obrázek

Prezident Sborového studia Permoník Petr Kazík.
Foto: Ostravská univerzita

Jak jste se vlastně dostal k této funkci, zvané „prezident“?

Je obecně známo, že všichni, kteří dnes Permoník formují a pracují v něm, si prošli celou jeho kariérou, od přípravných sborů až po koncertní sbor. Týká se to všech současných sbormistryň a vlastně také i mě. V padesáté sezóně převzala sbormistrovské žezlo po paní Šeinerové Martina Juríková a zvažovalo se, kdo převezme funkci po jejím manželovi Ivanovi Šeinerovi. Vzhledem k tomu, že splňuji zmíněné sborové kritérium, a navíc mám z mé práce zkušenosti z managementu a marketingu, došlo k tomu, že se na mne Permoník obrátil. Přijal jsem tuto roli s velkou ctí a taktéž od padesáté sezóny se ji snažím plnit.

Co všechno vlastně obnáší funkce prezidenta Sborového studia Permoník?

Permoník je amatérské sdružení se zcela profesionálním režimem – v počtech koncertů, zahraničních výjezdů i v celkové organizaci. Práce je rozdělena mezi více lidí, role prezidenta ale obnáší především ve shánění prostředků na to, aby chod sboru mohl fungovat. Základní umělecká škola není vůbec zařízena na to, aby její soubory jezdily po světě. Například tedy tuto nejpodstatnější část organizujeme my s mou velkou pomocí a pomocí organizační pracovnice. Je velmi důležité sbor reprezentovat, protože právě i zahraniční instituce chtějí jednat s někým, kdo sbor zastřešuje. Právě proto se ta funkce pojmenovala „prezident“. Zahraniční kulturní svět je na tuto roli zvyklý.

Ta funkce, jestli jsem to dobře pochopila, tedy závisí z velké části na vlastní kreativitě a iniciativě.

Ano. I vzhledem k tomu jsme před několika lety založili Nadační fond Permoník, aby nemuselo jít všechno z prostředků sdružení rodičů. Nadační fond Permoník sdružuje prostředky a získávání partnerských financí a spolupráce s donátory. Následně se za tyto prostředky realizují výjezdy. Neobešlo by se to ale samozřejmě bez zmíněné iniciativy, která je v tomto směru moc důležitá.

Jak funguje tolik zmiňovaná synergie Permoníku, která zajistila sboru snad další dlouholeté fungování?

Paní Eva Šeinerová svou genialitu a schopnost se na věci dívat do hloubky neprokázala pouze v tom, co vybudovala, ale také v tom, že si vychovala novou, nastupující generaci, která byla schopná sbor převzít do vlastních rukou. A v relativně plné síle uměla elegantně odejít, navzdory tomu, že i ona ještě svou důležitou funkci ve sboru má. V padesáté sezóně přešla do role umělecké vedoucí, kde se věnuje především takzvaným „komořinám“, tedy komorním souborům. Já se vzhledem k úctě k tradici snažím tuto plynulou kontinuitu zachovat a navzdory tomu, že individualitu Evy Šeinerové nelze nahradit ve stejné míře, lze ji nahradit v jakémsi týmu, tedy ve zmíněné synergii. A to se opravdu daří.

Čím to je, že se dlouho více o Permoníku vědělo ve světě, než doma?

V odborném světě nebo také v komunitě sborového zpěvu se ve světě o Permoníku už dlouho ví proto, že velcí pořadatelé světových festivalů nás již pozvali, navíc jsme většinou uspěli. U nás v Česku příliš mnoho takových festivalů ani není. Paní Šeinerová navíc kdysi prohlásila, že vzhledem k tomu, jak dlouho jsme ukazovali, že to umíme, právě v Česku, je třeba jít to dokázat i do světa. Možná právě tímto zlomem v zaměření se stalo to, že jsme známí spíše v regionu, ale dál už ne, jelikož v jiných krajích ani nemáme příliš mnoho koncertů. Řekl bych však, že zlepšováním promo záležitostí se o Permoníku dozvídá čím dál více lidí, kteří naši práci dokážou ocenit.

A čím to je, že svět Permoník vítá na těchto velkých festivalech a ve velkých koncertních síních, jako je Carnegie Hall?

Jedním z nejvýznamnějších faktorů je repertoár. Tím, že jsme jako sbor zaměřeni převážně na současné české autory, jejichž rukopis je nezaměnitelný, jsme pro svět fascinující a zajímaví. Ať už se jedná o Jana Vičara či Ilju Hurníka nebo Otmara Máchu. Do New Yorku jsme se dostali i díky nahrávce amerického skladatele Ofera Ben-Amotse, kde jsme nazpívali jeho hudební pojetí židovského folklóru. Tuto nahrávku tehdy Ivan Šeiner velice odvážně poslal pořadateli newyorského festivalu s dodatkem, že jsme světový sbor a na světový festival zkrátka patříme. Od té doby jsme tam byli několikrát a nyní jedeme počtvrté.

Jak vlastně česká hudba a současní čeští autoři působí na zahraniční publikum? Jak tuto tvorbu toto obecenstvo vnímá?

Ačkoli nemohu mluvit jako hudební vědec či jiný odborník, jsem si jistý tím, že pro zahraniční publikum je naše hudba fascinující právě díky svému neotřelému charakteru a tím, jak dokážou autoři soudobou tvorbu pojmout. V neposlední řadě je to vždy i o interpretaci, v rámci které se snažíme o autenticitu veškeré kvality daného díla.

Paní Šeinerová převzala kromě patronátu nad sborem také plné vedení komorních seskupení. Jak to, že soubory pod jejím vedením tak často vítězí v soutěžích jako Stonavská Barborka?

Myslím si, že to je jejím neskonalým smyslem pro sladění hlasů, což je její velkou schopností odjakživa. Členové komorních souborů musí umět dokonale ovládat svůj vlastní hlas a zároveň nebýt v souboru pouze sami za sebe, což znamená i práci s lidskými osobnostmi. Je důležitý lidský i hlasový faktor.

Vaším velkým snem je zažít další metu Permoníku, čili pětasedmdesát sborových sezon. Zajímalo by mne, jestli si současné vedení vychovává už své další nástupce, kteří by potenciálně mohli sbor dál hrdě vést?

Vzhledem k tomu, že moje lídrovské postavení nepřemýšlí příliš v současnosti, ale naopak právě v letech budoucích, tak samozřejmě uvažuji v mnoha smyslech. V tuto chvíli například s městem řešíme nejvíce to, kde budeme v budoucích letech brát dostatek dětí, které by chtěly zpívat. I proto jsme od 1. září rozjeli další pobočku Permoníčku v Petrovicích u Karviné. V příštích letech bychom rádi udělali to stejné například v Albrechticích. Je tedy nutné myslet na to, aby měl kdo zpívat, ale také samozřejmě na to, aby je měl kdo dirigovat a vést. Můžeme vlastně odpovědět úplně jednoduše. V tuto chvíli máme několik aktivních sbormistrů, z nichž někteří ještě nepřekročili ani třicítku. Vše ukáže budoucnost, ale věřím tomu, že vychováváme správné lidi. V neposlední řadě už mám i já tip, komu bych za pár let mohl moje místo předat.

Co si myslíte, že v minulém roce vedlo odbornou porotu Cen Jantar ocenit zrovna Permoník?

Sami jsme nad tím velice přemýšleli. Když jsme byli nominováni, už tehdy to bylo pro nás velkou oslavou, protože jsme v podstatě podle nás mezi nominovanou sortu vůbec nepatřili. Když jsme pak opravdu vyhráli, byli jsme velice překvapeni. Cenu nám předával v tento historický okamžik náš kamarád Jaromír Javůrek (ředitel Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka, pozn. red.), který se tehdy po rozlepení obálky rozzářil… To jsou drobné okamžiky, které si velmi rád připomínám a budu si je pamatovat. Myslím si, že v ocenění hrálo roli špičkové provedení Dantovy symfonie ve spolupráci s Janáčkovou filharmonií, ale také práce dalších těles Permoníku, konkrétně Sboru přátel zpěvu, který prokázal také výjimečnou práci se zápalem. Navzdory věku a vytíženosti jeho členů se nikdy nestalo, že by Sbor přátel zpěvu značku Permoník jakkoli shodil. Právě ono Sborové studio Permoník jako celek, navíc v ekonomické a sociální periferii, pravděpodobně oslovilo porotu svou snahou a pílí dělat věci, jak nejlépe to jde.

Co významného v brzké době Permoník plánuje?

Na ostravském Masarykově náměstí 17. listopadu vystoupí Permoník spolu s dalšími hudebními a kulturními zástupci regionu na velkém výročním koncertu v rámci akce SametOVA, kdy v podstatě další generace bude bezprostředně spjata s tak důležitou událostí jako byla Sametová revoluce. Těší mě, že i naše děti právě i díky hudbě budou o minulosti v tomto smyslu přemýšlet.

Co mohu prozradit dále, tak budeme příští léto poprvé v historii zpívat na Colours of Ostrava, což je pro mnohé z nás splněným snem. Dostali jsme se tam opět díky Jantarům a paní Holušové, která nás tam zaznamenala. Tento umělecký svět je nádherně propojený a toto jsou krásné okamžiky, kdy si člověk říká, že nic není náhodou. Na Colours of Ostrava, kde bychom rádi na samostatném koncertu představili zejména lidovou hudbu z mnoha koutů světa, navíc budeme poprvé v konfrontaci nikoliv se sbory, ale se světovými hudebními špičkami muziky jako takové.

Myslíte si, že navzdory jistě barevnému programu Permoníku publikum Colours of Ostrava pěvecký sbor ustojí?

Pevně věřím, že ano. Jediný problém, který vidím, je v dobrém nazvučení, ale pokud se podaří i toto, věřím už ve vše.

Gabriela Stašová | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.