Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Jeden den v PLATO: Škola myšlení, Avatar Zet i halušky. A hlavně okna otevřená do světa

Jeden den v PLATO: Škola myšlení, Avatar Zet i halušky. A hlavně okna otevřená do světa

24.10.2019 09:45 Obraz & Slovo

Strávil jsem v ostravském PLATO celý den. A zažil nejen Školu myšlení a performanci Avatar Zet. Těch „5000 metrů čtverečních pro umění“ totiž tvoří prostor, který mi dává pocit, že jsem se přenesl do některé z galerií současného umění ve Vídni, Londýně či Paříži. V PLATO lze celý den pracovat nad notebookem, naobědvat se, přečíst si nová čísla uměleckých časopisů či se potkávat s přáteli nebo meditovat v zahradě. V každém případě se tu dobře zapomíná na malosti města jménem Ostrava.

Zvětšit obrázek

Klement Gottwald v performanci Avatar Zet.
Foto: Ivan Mottýl

Středa 23. října, 9.50 hodin: Galerie města Ostravy PLATO (lépe řečeno: 5000 metrů čtverečních pro umění) v bývalém hobby marketu Bauhaus se otevírá v 10 hodin. Čekal jsem, že pět minut před otvíračkou někdo přiběhne s klíči, a ne úplně vlídně prohlásí, ať ještě laskavě chvíli počkám před budovou. Kupodivu je odemčeno. A v útrobách PLATO dokonce probíhá čilý kulturní provoz.

10.00: Věděl jsem, že tento týden PLATO pořádá Školu myšlení, vyučování jsem ale předpokládal až od desáté hodiny. „Kdepak, jako v každé jiné škole začínáme v osm ráno,“ koriguje mé představy ředitel PLATO Marek Pokorný. A seznamuje s lektorkou Adélou Součkovou, loňskou finalistkou Ceny Jindřicha Chalupeckého. Absolventkou pražské AVU i Akademie výtvarných umění v Drážďanech, která už má za sebou i samostatnou výstavu v Berlíně.

10.10: Ostravští středoškoláci jsou v péči mladé vizuální umělkyně, která dobývá svět. A skutečně tedy platí, jak byla Škola umění předem prezentována: „Setkání s předními umělkyněmi a umělci. Nové zkušenosti a inspirace, jak dělat umění jinak. Zážitek, který změní vaši budoucnost.“ Adéla Součková má za sebou dvouhodinovku v galerijním kině, kde se studenty probírala různé podoby aktů v dějinách umění. Teď na „place“ v galerijní hale začíná něco jako meditační cvičení.

Procvičování imaginace s Adélou Součkovou. (Foto: Ivan Mottýl)

10.20: Je to úkol pro dvojice. Jeden student se snaží uvolnit ruku natolik, aby ji vědomě vůbec neovládal. Druhý student s končetinou kolegy provádí různé pohyby, doslova jako s předmětem, dejme tomu s kusem hadice. „Nebraňte se, uvolněte se. Zažijete pohyby, které jste nikdy nedělali,“ vybízí lektorka. A aby to nebylo tak jednoduché a rozvíjela se i výtvarná imaginace, měli by studenti během cvičení myslet na živel jménem oheň. V jakýchkoliv souvislostech. Těžko říct, nakolik se jim to daří, do hlavy jim nevidím…

Adéla Součková (vlevo) při cvičení. (Foto: Ivan Mottýl)

10.35: Studenti jsou stále „v jednom ohni“. Já si v kavárně objednávám kávu a pozoruji šrumec v PLATO. Skupina umělců už připravuje odpolední a večerní performanci s názvem Avatar Zet. Ředitel Marek Pokorný přijímá v kavárně první dnešní návštěvu, kterou je zástupce katovické galerie.

Marek Pokorný jedná s návštěvou. (Foto: Ivan Mottýl)

10:50: Otvírám si slovenský časopis Kapitál, který je obdobou českého čtrnáctideníku A2. Je mi dobře, v tomhle úžasném prostoru zaplněném uměleckým mládím zapomínám na Ostravu a cítím se jako v jedné z moderních galerií, třeba ve vídeňské kulturní zóně MuseumsQuartier. Anebo rovnou v pařížském Centre Georges Pompidou.

Čas na čtení. (Foto: Ivan Mottýl)

11.00: Adéla Součková „docvičí“, studenti teď mají za úkol „ohnivost“ prožitého zaznamenat na papír. Rozprostřou se po celé galerii a každý kreslí, kde se cítí nejsvobodněji. Je ale třeba začít pracovat, nejsem tady pouze pro zábavu. Přesunuji se z kavárny do knihovny, otevírám notebook a vyřizuji korespondenci. Lucie Řehoříková z Českého centra v Kyjevě po mně chce do pátku rozhovor s Michaelem Kocábem o odchodu sovětských vojáků z Československa. Ach, to jsou zase šílené požadavky.

Záznamy imaginace. (Foto: Ivan Mottýl)

11.45: Škola umění pokračuje vytvářením identického zátiší. Je to prosté, přesto nesmírně zajímavé. Napřed lektorka nabrala do dvou pytlů stejné předměty, přičemž každý pytel obsahoval třeba botu, tenisový míček, fix, deku a svíčku. Předměty z jednoho pytle byly vysypány na stůl a vytvořily tak náhodné zátiší. Úkolem bylo, aby studenti z předmětů v druhém pytli vytvořili na vedlejším stole zcela identické zátiší.

Náhodné zátiší. (Foto: Ivan Mottýl)

12.15: Není to vůbec snadné. Třeba složit deku přesně v tom tvaru, jak dopadla na stůl při tvorbě náhodného zátiší, je zcela nemožné. Rozvíjí se vášnivá diskuse o kopiích uměleckých děl, o identitě originálu a také o inspiraci. Tohle je prostě Škola umění.

Tvorba identického zátiší. (Foto: Ivan Mottýl)

12.40: V PLATO vrcholí obědy. Vegetariánské, na které se tu scházejí mladí lidé ze širého okolí. Dnes se podává fazolová polévka s bazalkou a halušky se smetanou a uzeným tempehem.

Oběd v PLATO. (Foto: Ivan Mottýl)

13.45: Intenzivně pracuji nad notebookem v knihovně. V hale vrcholí přípravy na performanci. Dopolední Škola myšlení byla pod taktovkou Adély Součkové, odpolední mají na starost umělci či teoretici umění Hynek Alt, Aneta Červená, Vojtěch Märc, Jiří Skála, Martin Zet, Anežka Bartlová a Jiří Ptáček.

Příprava na Avatar Zet. (Foto: Ivan Mottýl)

14.05: Jak už bylo řečeno, jejich projekt nese název Avatar Zet. Je to živá akce, performance, trochu i loutkové divadelní představení, které se zabývá podstatou výzkumu pozůstalosti sochaře Miloše Zeta (1920–1995). Na pódiu sedí výše jmenovaní a debatují o sochách či spíše o modelech a sochařských skicách uskladněných na půdě v domě Martina Zeta, syna sochaře Miloše.

Avatar Zet. (Foto: Ivan Mottýl)

14.20: Hlavy debatujících jsou nahrazeny 3D modely soch Miloše Zeta, které vidíme na velkoplošných obrazovkách. Jinými slovy, diskutující promlouvají přímo „ústy“ vybraných děl. Konkrétně skrze sochy Mládí (1963), Noční přechod (1968), Klement Gottwald (1956), Obyčejná madony (1971), busta S. K. Neumanna (1960) či Internacionála. V předvečer 30. výročí sametové revoluce je to skvělý nápad, jak skrze socialistický realismus Miloše Zeta přemítat i o současnosti. „Snažíme se těm sochám dát znova hlas,“ zní z pódia. Tedy také z obrazovek, třeba přes rty prvního dělnického prezidenta a masového vraha Klementa Gottwalda.

Klement Gottwald v Avatar Zet. (Foto: Ivan Mottýl)

15.00: Nestíhám pracovní úkoly, proto se opět skrývám v galerijní knihovně. Jenže neodolám a po chvíli se probírám další výtvarnou monografií, dnes už asi pátou. Tohle je v knihovně velké nebezpečí, místo práce člověk zabředne do publikací, na které jinde nenarazí. Nekoupí si je, nepůjčí v knihovně, protože ho ani nenapadne, že existují. A to je i příklad této úžasné monografie, od které nemohu odtrhnout oči: Rytmy + pohyb + světlo: Impulsy futurismu v českém umění.

V knihovně. (Foto: Ivan Mottýl)

16.14: Dnes poprvé vyšlo slunce. Mlžný den (s ostravskou inverzí a lehkým překročením norem pro ovzduší na některých měřících stanicích) se překulil v parádní podzimní odpoledne. Užívám si ho v Apokalyptické zahradě galerie, kde mezi kvetoucími kakosty žhavím pracovní telefon.

V zahradě. (Foto: Ivan Mottýl)

17.45: Přicházejí první diváci na večerní performanci Avatar Zet. Ta proběhne podobně jako v rámci Školy myšlení, bude však přístupná široké veřejnosti. Stmívá se, umělci pódium osvětlují bodovými reflektory.

Příprava večerní performance. (Foto: Ivan Mottýl)

18.00: Oficiální otvírací hodiny PLATO jsou u konce. Tak brzo se tu ale zavírá jen málokdy. Dnes performance, ve čtvrtek 24. října prezentace vizuální identity PLATO, kterou vytvořili grafičtí designéři působící v Amsterdamu a Londýně: Tomáš Celizna a Radim Peško. A pátek 25. října se v galerijním kině promítají krátkometrážní filmy a videa Adély Babanové, například skvělé dílo Návrat do Adriaportu (2013). Fiktivní film dokumentující reálný projekt profesora Karla Žlábka z roku 1979, jehož cílem bylo za pomocí tunelu propojit tehdejší Československo s Jadranským mořem a vytvořit tak ze socialistického Československa přímořský stát.

To se nepodařilo, Adriaport čili podzemní koridor s Jadranem nemáme. Nicméně prostor pro umění jménem PLATO teď Ostravu spojuje s nejžhavějšími trendy světového vizuálního umění. Tak díky všem, kdo se na tomhle PLATOportu podílejí.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.