Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Přál bych si, aby lidé brali naše písně jako povzbuzení, říká Jarda Murin z ostravské kapely Erar Ešus

Přál bych si, aby lidé brali naše písně jako povzbuzení, říká Jarda Murin z ostravské kapely Erar Ešus

29.10.2019 Hudba

Album pro ty, kteří hodně v životě pokazili, ale doufají ve druhou šanci. I tak lze nahlížet na nový počin s názvem Hlavně z toho nedělejme muziku ostravské kapely Erar Ešus, jejíž skladby mají nejblíž k syrovému bigbítu. Na otázky kulturního deníku Ostravan odpovídal především kytarista a zpěvák Jarda Murin, nicméně svou troškou do mlýna přispěli baskytarista Martin Hora a bubeník René Vičar. Společně jsme mimo jiné probrali téma rebelství, odhalili zákulisní detaily písně Ostuda pro Sida, jež míří na známou postavu české hudební scény, a nakonec jsme došli k tomu, že je třeba mít radost z maličkostí.

Zvětšit obrázek

Jarda Murin z kapely Erar Ešus.
Foto: archiv

Vzhledem k názvu alba se první otázka nabízí sama. Proč jste vaši nahrávku nazvali Hlavně z toho nedělejme muziku? To je poněkud neobvyklý titul pro album hudební kapely…

Jarda Murin: Název vznikl ve zkušebně, když k nám přišel nový kytarista Pepa Havrlant a my s ním hráli nějaký cover na rozehrání. Pepa to tehdy zahrál tak dokonale, že to bylo až sterilní. Tak jsem nahlas řekl: „Chlapci, hlavně z toho nedělejme muziku.“ Pár dní na to mi Pepa volal a říkal, že by to mohla být fajn písnička, tak jsem sednul a napsal ji. A v neposlední řadě se k nám tento název hodí, protože nikdo z nás nemá hudební vzdělání a nejsme dokonalí. (smích)

Jak obecně přistupujete k vašim písním a jak chcete, aby k nim přistupovali posluchači?

Jarda Murin: Ve většině písní je něco prožitého v mém osobním životě. Vím, že jsem toho hodně pokazil a myslím si, že nejsem jediný. Moc bych si přál, aby lidé brali tyto písně jako povzbuzení do života a aby jim třeba pomohly nabrat druhý dech. Uvidíme, jak to dopadne.

Každopádně když porovnáme vaši aktuální tvorbu s písněmi, které se objevily na albu Pro lehkou holku, tak došlo k žánrovému posunu. Co vás k tomu vedlo?

Jarda Murin: Mám rád country, blues, hard rock a další. Neřeším styl, je to jen o náladě… A když chci naštvat svou do punku hodně zažranou přítelkyni, tak stačí vytáhnout bendžo, zahrát pár tónů a hned začne válka… (smích)

V současnosti máte nejblíže asi k hard rocku, přičemž občas se výrazně projeví nádech blues, místy ve stylu Katapultu. Berete blues jako důležitý prvek vašich skladeb, nebo jeho přítomnost nijak cílená není?

Jarda Murin: Blues je fajn, a když do písničky sedne, tak tam prostě je. (smích) A Katapult? Ten mám fakt moc rád, a tudíž je to pro mě velká pocta!

René Vičar: Máš pravdu, je tam slyšet hodně hard rocku, ale my se nijak neomezujeme hudebním stylem. Děláme si ty písničky tak, jak nás to baví, a když se nám tam líbí nádech blues, tak tam tento žánr dáme.

René Vičar. (Foto: archiv)

V některých písních navíc nelze přeslechnout, že také v dobrém slova smyslu tíhnete k písničkářské formě (například Fasáda, Duet nebo Zpověď). Dá se říci, že jde ještě o pozůstatek vaší dřívější hudební tváře, nebo chápete tyto písně jako určité oživení vaší tvorby?

Jarda Murin: Když cítím, že stačí zahrát píseň na akustickou kytaru, tak ji takto nahraju a upřímně si myslím, že méně je někdy více. Spousta dobrých textů je někdy zbytečně přeplácaná složitými rify a sóly. Pak se může stát, že taková píseň ztratí svoji podstatu a duši.

Zatímco na albu Pro lehkou holku jste měli rovnou dvacet skladeb, na letošním počinu figuruje čtrnáct písní. Nepřipadá vám to však stále moc? Přece jenom, kdyby na albu bylo méně skladeb, tak by novinka získala větší dynamiku. Navíc ve druhé polovině alba jsou daleko přesvědčivější songy…

Jarda Murin: Myslím, že písní je tam tak akorát, a když se podívám na CD jako na celek, tak prostě začíná zvolna a postupně graduje do poslední písně Za nás, kterou chci říct, že jsme pořád ještě tady. Nejen kapela, ale my všichni – divní blázni… (smích) 

Jednou z výrazných písní na vašem albu je song Ostuda pro Sida. Jde o jistou nadsázku, případně provokaci, nebo je to popis konkrétní události, která se stala a zůstala tak nějak nevyřešena? Proč jste se rozhodli dané téma zhudebnit?

Jarda Murin: Jednou jsem byl s kamarády na rybách, a když jsme popíjeli a náramně se bavili, tak Sidney z kapely Staré pušky vytáhl kytaru a před všemi kamarády zahrál písničku, kterou složil o mně. Naneštěstí v jejím textu dost podrobně popsal mou osobu – například, jak jsem schopný dva dny v kuse pít a pak otravuju lidi v okolí a navíc mi z úst páchne laciné víno a podobně. Po nějaké době jsme se šli zase společně bavit a druhý den ráno mi Sidney volal a ptal se, jestli bylo vše v pořádku a jestli nedělal nějakou ostudu… Na to jsem sednul ke kytaře a napsal píseň Ostuda pro Sida… Suma sumárum, jde tedy o vzájemnou, přátelskou provokaci, která se z části vztahuje ke konkrétní situaci… (smích)

Ve skladbě Zpověď se zpívá „…je stále těžší být poslední rebel…“ Textově dané téma trochu evokuje song Adrian od Arakainu. Máte pocit, že to rebelství je stále ve vás?

Jarda Murin: Tuto píseň od Arakainu neznám. Tu moji beru dost osobně. Vznikla poté, co mě jeden člověk dost hodně zklamal, i když o něm není ve skladbě ani zmínka. Nikdy bych nevěřil, že se tato písnička tak ujme. Když jdu na pivo, tak pořád někdo po mně chce, abych ji zahrál. Víte, mně bude 40 let a nemám rodinný život, jaký má většina lidí v mém okolí. Oficiálně jsem vedený jako bezdomovec, od státu nepobírám žádné příspěvky, i když bych mohl, ale na to jsou tu jiní… No a čím je člověk starší, tak dá větší práci držet se svých pravidel a předsevzetí.

Rozhodně ona nostalgická nálada je patrná ve vašich textech častěji. Je to dáno tím, že rádi vzpomínáte, nebo spíše chcete upozornit na to, že mnozí v současnosti častěji vzpomínají, než žijí v přítomnosti…?

Jarda Murin: Dnešnímu světu vládne rap a jen málokterému mladému člověku se může líbit naše „prehistorická hudba“. Proto směřujeme texty spíš pro starší publikum. Mně osobně se mé mládí líbilo mnohem víc než dnešní doba. Mezi mé kamarády patří mnoho pankáčů, skinheadů, metalistů, trampů… Pro ty se snažím psát své písně.

Jaký by měli mít fanoušci pocit z vašeho alba, abyste byli spokojeni?

Jarda Murin: Já si upřímně myslím, že život nekončí ve 30 ani v 60 letech, a pokud se člověk nevěnuje závidění, pomlouvání a šetření na dovolené, případně na dřevěný spacák, ale žije každý den a umí se radovat z maličkostí, nevadí mu večeřet studený točeňák s hořčicí, tak může život prožít s úsměvem jako naše CD. (smích)

Obal vašeho nového alba zdobí kromě nápisů také mnohoznačný symbol. Co jste tím chtěli říci a jak jste k tomuto symbolu došli?

Martin Hora: K logu jako takovému se váže celkem hezký příběh, takže bych to s dovolením vzal trochu ze široka. Na prvním Jardově CD je jakési logo, které se silně podobá logu ostravského fotbalového klubu. Renda od počátku prosazoval, aby se udělalo logo jiné – originální, ale nikdo z nás neměl žádné nápady, tedy jsme používali různé piktogramy, které jsme našli na internetu. Proti tomu jsem zase protestoval já, protože jsem chtěl něco opravdu „originálního“. Vzpomínám si, jak jsme se jednou ve zkušebně kvůli logu pohádali tak, že jsme se málem rozpadli…

Martin Hora. (Foto: archiv)

Což se tedy nestalo… Jak příběh pokračoval?

Martin Hora: Někdy v lednu 2017 jsme s Rendou seděli v naší oblíbené hospodě a do toho přišel Jarda, na kterém bylo vidět, že to táhne už tři dny v kuse… Sedl si na konec stolu a neustále něco čmáral na pivní tácek. Mezitím si k nám přisedl do té doby neznámý kluk a dal se s námi do řeči. Zhruba po půl hodině nám Jarda vítězoslavně ukázal tácek, na kterém byla podobizna našeho současného loga. Bylo to jako blesk z čistého nebe, ale nám všem se to líbilo, akorát byl problém, že nikdo z nás neumí v žádném grafickém programu, načež se do toho vložil přisednuvší si kluk, který řekl, že je grafik a že jestli chceme, tak nám za dva panáky „jégra“ Jardův náčrt překreslí do počítače, abychom logo mohli používat. Mysleli jsme, že jen tak plácá, ale neměli jsme co ztratit…

A jak se zdá, tak jste nic neztratili…

Martin Hora: Jaké bylo překvapení, když se „neznámý“ kluk za týden opravdu ozval a poslal nám logo v křivkách! Od té doby je Martin Stuchlý pátý člen kapely, dvorní grafik a hlavně skvělý kamarád, který nám kromě loga natočil klipy, navrhl design triček a podobně. Co se týká obalu samotného, chtěli jsme tam mít výrazné logo a název. Vše jsme nechali na Martinovi, kterému jsme dali absolutně volnou ruku, a vyšlo z toho to, co máte před sebou.

Co vás čeká v nejbližší době?

Martin Hora: Do konce roku máme připraveno několik překvapení pro fanoušky. Chceme zkusit nahrát jeden singl včetně klipu. Měla by to být staronová písnička z prvního alba, ale v novém kabátu. Potom ještě připravujeme jedno vánoční překvapení, tak doufáme, že vše stihneme. Jinak na příští rok už máme rozjednané nějaké koncerty, jeden je stoprocentně potvrzený – opět budeme v Barráku pořádat Punk-rockové narozeniny, tentokrát to vyjde na 21. března 2020. Dále máme rozjednané koncerty v Karviné, Praze a Teplicích – vše vychází na jaro 2020. Doufáme, že kromě klubových akcí se ukážeme i na nějakém festivalu, ale zatím je to trochu běh na dlouhou trať.

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.