Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Kukačka 2019: Schody z Karoliny na haldě Ema, živé slepice v centru města a bojovka pro návštěvníky

Kukačka 2019: Schody z Karoliny na haldě Ema, živé slepice v centru města a bojovka pro návštěvníky

29.10.2019 Obraz & Slovo

Festival intervence, infiltrace a instalace Kukačka se už po osmé rozptýlil na katastru jménem Ostrava. A při prohlídce exponátů lze potkat i živé slepice. Návštěvník Kukačky může k netypické výstavě vizuálního umění ve veřejném prostoru přistupovat různě, kulturní deník Ostravan.cz ji pojal jako bojovku se startem na Emě. Na vrcholu uhelné haldy se totiž zhmotnil kus obchodního centra Nová Karolina.

Zvětšit obrázek

Objekt Jakuba Černého na haldě Ema.
Foto: Ivan Mottýl

Kukačku si lze prohlížet několika způsoby, vždy je však třeba alespoň zběžně nahlížet do webových stránek, které připravili organizátoři: www.kukacka.org. Návštěvník unikátní výstavy, která potrvá do 10. listopadu, se díky těmto stránkám může buď pečlivě připravit na vše, co v terénu uvidí, anebo prohlídku pojmout jako lehce adrenalinovou bojovou hru. Zvolil jsem druhý způsob a vyrazil jen s aplikací, která pouze označuje jednotlivá zastavení Kukačky. Zbytek zůstává překvapením, tedy autoři i podoba děl. Pokud se mi tedy ona místa podaří v ostravských ulicích vůbec nalézt.

Kukačka je podle organizátorů „platforma negalerijní prezentace současného umění, inspirující se hnízdním parazitismem kukačky obecné“. Prvním zastavením je pro mě bod označený na vrcholu haldy Ema. I tam totiž kukačka snesla vajíčko v rámci osmého ročníku festivalu. Jaké? To zatím netuším. Odpoledne v den státního svátku 28. října míří na Emu celé proudy obyvatel města, z kdysi nepřístupného místa je už dávno oblíbená vyhlídka. Bez rozhledny, zato nově s jakousi instalací na vrcholu, která je při výstupu na kopec patrná už z dálky. Jen zatím není jasné, o co kráčí.

Co se to skrývá na haldě? (Foto: Ivan Mottýl)

„Take dobre schudky tu postavili,“ pochvaluje si starší paní, která právě na vrcholu haldy zdolává šest schodů. Ty přitom na Emě působí jako zjevení. Vystavěl je tu, a zároveň vystavil, jeden z účastníků Kukačky. Objekt je vlastně výsečí z ústředního schodiště v ostravské Fukušimě. Tedy obchodního centra Nová Karolina, neforemné a v noci pompézně svítící blokové stavby, která trochu připomíná jadernou elektrárnu. „To je super,“ prochází se paní dále po schodech na vrcholu haldy. Nadšeně. Že je objekt součástí nějaké Kukačky, o tom nemá páru, v tom je však jedno z hlavních kouzel celé akce.

Velkolepé schodiště v Nové Karolině některým mým přátelům připomíná kulisy ze sci-fi filmu, jen prý na nich schází mimozemšťan ve stříbrném skafandru. U těch dříve narozených pak socialisticko-realistická monumentalita schodiště vzbuzuje vzpomínky na neslavnou éru budování komunismu ve východní Evropě. Přesně po takovém schodišti jsem třeba loni procházel v estonském Tallinnu, kde na pobřeží Baltu chátrá obrovský palác Linnahall. Jakýsi dům kultury pro 4000 diváků z roku 1980 postavený u příležitosti olympiády v Moskvě.

Schodiště na vrcholu haldy. (Foto: Ivan Mottýl)

 

Dílo na haldě oceňuji hned v několika souvislostech. Především je to temně sarkastický špílec, který nahlíží do naší blízké (či vzdálenější) budoucnosti. Aktuální uctívání „chrámů konzumu“ je totiž pouze dočasný jev spojený s ekonomickou prosperitou, přičemž právě tahle „spotřební víra“ stále rychleji opotřebovává planetu Zemi coby místo k životu. Doutnající uhelná halda je pak tím nejvýmluvnějším symbolem pro velmi krátkou vzdálenost, která odděluje blahobyt od apokalypsy.

Teprve teď rozkliknu i oddíl na stránkách Kukačky, z něhož vyplývá, že jde o dílo ostravského umělce Jakuba Černého. „Výsledkem je cosi jako motiv zrcadlení – uprostřed urbánní přírody vzniklá dočasný ostrov konzumu, v němž se řada návštěvníků mimoděčně oddává týmž osobním rituálům jako na témže místě v Nové Karolině,“ dočtu se mimo jiné v úvaze nad umělcovým objektem. A hned mě svrbí ruka, v níž držím mobil a pročítám si stránky o Kukačce. Vždyť jsem také součástí toho zrcadlení, s „kapesním ostrovem konzumu“ v ruce.

Z haldy dolů do města. Další zastávkou je bod vyznačený na mapě na rohu ulic Biskupská a Kostelní, tedy v historické části Ostravy nedaleko kostela sv. Václava. Na nároží potkávám skelet budovy, který okolí nejstaršího kostela ve městě hyzdí už pěkných pár let. Italský investor se jaksi ztratil, zůstala po něm ruina. Místo pro duchy. A právě v tomto smyslu pojal instalaci i umělec, který do skeletu prostě zavěsil cáry. Cáry z různých materiálů, které vlají ve větru a násobí marnost tohoto beznadějného místa.

Instalace ve skeletu na Kostelní ulici. (Foto: Ivan Mottýl)

Paradoxní je, že na skeletu visí plechová cedule s nápisem Malá Kodaň. To je ambiciózní sen některých mladších obyvatel Ostravy i lokálních politiků, kteří touží zlidštit nábřeží řeky Ostravice i s nejbližším okolím. A proměnit mrtvou zónu v živou městskou čtvrť zasvěcenou umění a zábavě. Nějaké kluby se už v těchto končinách opravdu nadechly k životu, a u klubu Dock to někdy za teplých dnů skutečně vypadá docela evropsky, zatím však jde jen o světélka ve tmě. V téhle části Ostravy spíš pořád převládá duch, jaký ve své instalaci ztvárňuje umělkyně Juliana Höschlová.

Instalace ve skeletu na Kostelní ulici. (Foto: Ivan Mottýl)

U skeletu je vhodná chvíle i na přemítání o letošním tématu Kukačky: Život je jinde! To je revoluční heslo studentů z bouřlivého roku 1968 v Paříži, ale také název románu Milana Kundery. Slavný spisovatel ale revolučnost hesla propral v jakési „existenciální pračce“, načež se revoluce vyjevila i jako děj velmi pomíjivý. Také Kukačka je pomíjivou záležitostí, jak se za chvíli přesvědčuji u kašny na náměstí Dr. Edvarda Beneše, kde mám podle mapy Kukačky najít další exponát.

Ať dělám, co dělám, v okolí kašny žádnou uměleckou intervenci nenalézám. Dobře tedy, změním systém prohlídky. Dosud jsem napřed hledal instalaci, a teprve poté zjišťoval jméno tvůrce či tvůrců. Teď to musím udělat naopak, takže záhy vím, že u kašny vystavují Zuzana Bartošová a Andrea Uváčiková. A dvě minuty poté pochopím, proč nevidím jejich výtvory: „Projekt autorek txt.5.0 sestává ze série pěti slov tištěných 3D tiskem z vodou rozpustného materiálu, která jsou rozmístěna do veřejného prostoru Ostravy.“

Už neexistující 3D objekt v kašně.

Od zahájení výstavy na počátku měsíce pršelo již několikrát, u kašny je navíc mokro permanentně, takže tyhle výstavní exponáty prostě odnesl čas. Rozhodně nejsem zklamaný, je to hra. „Kukačku pořád vnímám především jako hru. Nebo jako jakousi urban-artovou verzi geocachingu. A možná si i více cením náhodných setkání s jednotlivými exponáty Kukačky, než když je po městě hledá připravený divák,“ řekl mi už v roce 2015 jeden z pořadatelů Kukačky a teoretik umění Tomáš Knoflíček. A za těmi slovy si stojí podnes.

Pěticípá hvězda v kašně. (Foto: Ivan Mottýl)

Nenašel jsem 3D slova, která se rozplynula. Život je holt jinde. Znova se ale u kašny zamýšlím nad její docela pohnutou historií. Je to dílo známého velebitele minulého režimu a sochaře Vladislava Gajdy z roku 1976, které za normalizace stálo před Novou radnicí na náměstí Říjnové revoluce (dnes Prokešovo náměstí). Jde o růže vykvétající z pěticípé hvězdy, tedy z jednoho ze symbolů komunismu. Informační brožury o dnešní Ostravě ale popírají, že jde o komunistickou sochu a mluví o takzvané „Heraldické růži“ ze znaku Ostravy. Nejsem příznivcem bourání soch, ale nemá se zamlčovat jejich původní význam. A strana prostě před budovami radnice, Krajského národního výboru a sousedního Krajského výboru KSČ (vše na náměstí Říjnové revoluce) musela mít sochu s  rudou hvězdu. Zuzana Bartošová a Andrea Uváčiková umístily do kašny slovo Dokola. Vlastně jde o 3D varování, abychom zamlčováním minulosti nevytvořili novou totalitu. Dějiny se totiž točí pořád dokola.

Volejbalová síť u Trojhalí. (Foto: Ivan Mottýl)

U Trojhalí v areálu bývalé koksovny Karolina jeden z umělců napnul síť pro volejbal či badminton. A vyznačil i pískové hřiště. Vtip je v tom, že síť je pro hráče neprůhledná. Zřejmě jde o klasické poselství ke společnosti, která upřednostňuje virtuální komunikaci před tou osobní. Člověk za sítí je vlastně nepotřebný, důležité jsou body či lajky získané ve virtuálním světě.

Volejbalová síť u Trojhalí. (Foto: Ivan Mottýl)

A co o této efektní instalaci na Karolině říkají sami organizátoři? Autorem díla je Adam Kovalčík. „Oproti běžné síti ji Kovalčík zhotovil z leštěného plechu, takže namísto průhledu na protihráče nabízí pouze vlastní odraz v zrcadle. Přirozeně, že instalace není myšlena jako nedotknutelná, a její význam vynikne právě a především během hry, při které dochází k občasným reflexím, jež lze chápat jako pobídku k zamyšlení nad sebou samým i vlastní existencí.“

Bohužel, v tomto případě by bylo lepší, kdybych si průvodní text nepřečetl. V síti se nevidím. Leštěný plech mě neodráží, ať to zkouším z nejrůznějších úhlů, i z obou stran sítě. Možná je plech už příliš zaprášený, možná moc pere slunce, které ničí celý optický efekt. Škoda. Takto Adam Kovalčík slibuje zajíce v pytli.

Slepičí kurník u jatek. (Foto: Ivan Mottýl)

Neprošel jsem zdaleka všechny exponáty letošní Kukačky, tuhle bojovku nechť si každý čtenář dohraje sám s pomocí webových stránek organizátorů. Zastavím se už jen u jediného z objektů, který z různých důvodů považuji za vrchol přehlídky. Předem jsem samozřejmě nevěděl, jaká intervence, infiltrace či instalace mě čeká na rohu Porážkové a Janáčkovy ulice. A hle, na nároží stojí kurník! A s nejméně deseti živými slepicemi a jedním kohoutem. Jsou značně vyhládlé, takže kdákají kokrhají ostošest.

Je to náhoda, dětství jsem ale prožil prakticky za rohem, na nároží ulic Revoluční (dnes Českobratrská) a Poděbradova. V osmdesátých letech tam kury čili slepice nebyly ničím výjimečným, Ostrava byla vždycky podivným slepencem venkova a velkoměsta. A soused naproti v přízemním domku (s vchodem z Poděbradovy ulice, dnes je tam proluka) choval nejen kdákající opeřence, ale i králíky. Tenhle objekt se tak pro mě stává především nostalgickou vzpomínkou na dětství.

Slepičí kurník u jatek. (Foto: Ivan Mottýl)

Kurník postavený u zadního traktu městské galerie PLATO má ale více významů. Autor stavbu slepičího domu opatřil dřevěnou věží, která koresponduje s věží protějších jatek, v nichž pro ostravská hospodářská zvířata končila jejich pozemská pouť. Možná je stavba kurníku i určitou parafrází budoucí galerie PLATO, která má vzniknout právě v areálu jatek. Třeba je to narážka na architektonickou podobu galerie či na výstavní program instituce, od které tvůrce slepičince neočekává mnoho zajímavého. Či právě naopak, kurník v centru města ukazuje, že PLATO se rozhodně nebude bát experimentování.

A co organizátoři? Autorem kurníku je Jan Fabián a dílo se jmenuje Vzpomínka na budoucnost. Hned se mi vybavuje Erich von Däniken, který ve své slavné knize Vzpomínky na budoucnost také řeší problém kukaček. Tedy mimozemských civilizací, které se kdysi na čas „zahnízdily“ i na planetě Zemi. Na Dänikena ale Fabián nejspíše nemyslel. „Téma urbanizace a s ním spjaté mizení chovu domácích zvířat je ale autorovi zároveň záminkou k tomu, akcentovat lokální významové sedimenty, k čemuž podvratně využívá technické prostory galerie PLATO a blízkou budovu bývalých jatek, které vnímá jako symboly fluidní identity místa a neustávající redistribuce člověka,“ přemítají o Fabiánovi kurátoři Kukačky 2019. Mimochodem velmi vydařeného ročníku, však se o tom přesvědčte sami…

*

Kukačka 2019. Akce probíhá do 10. listopadu 2019, kurník Jana Fabiána zanikne 2. listopadu při intervenci s názvem „Slepičí polévka“. Bližší informace: www.kukacka.org.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.