Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Pavel Dobeš chystá koncert v Ostravě a vtipkuje: Můj nesplněný hudební sen? Že by nová česká hymna?

Pavel Dobeš chystá koncert v Ostravě a vtipkuje: Můj nesplněný hudební sen? Že by nová česká hymna?

4.11.2019 Hudba

Ačkoliv své nejznámější písně napsal Pavel Dobeš před více než třiceti lety, stále znějí svěže. Přesvědčit se o tom může každý, kdo 14. listopadu přijde do Domu kultury města Ostravy, kde se rodák z Frýdku-Místku představí v doprovodu Tomáše Kotrby. V následujícím rozhovoru jsme s Pavlem Dobešem zavzpomínali na jeho hudební začátky, došlo i na vykládání vtipů, ale zazněly i historky s vážným podtextem z období komunistické diktatury. V neposlední řadě se pak jeden z nejosobitějších muzikantů na české folkové scéně vyjádřil ke sporu mezi Jaroslavem Hutkou a Jaromírem Nohavicou.

Zvětšit obrázek

Pavel Dobeš Ostravu nikdy nevymaže z paměti.
Foto: archiv Pavla Dobeše

Když jezdíte koncertovat na Ostravsko, vnímáte to trochu jinak, než když hrajete v jiných částech České republiky? Přece jen jste na Ostravsku vyrůstal. Mám na mysli to, že se třeba přistihnete častěji při nostalgické náladě.

No to víte, že ano, těch vzpomínek je hodně. Chodil jsem tady do školy i do učení, pak první kytara, druhá kytara, první pusa od děvčete, první výplata z Nové huti. Ta se musela s kamarády okamžitě propít! Pak i druhá… (smích) A také první písnička. A pak i druhá a další…

Když se vrátíme k vaším hudebním začátkům, vybavíte si ještě, co vás vedlo k tomu, že jste začal skládat písničky? Měl jste v té době hudební ambice, nebo za tím spíše byla jakási touha po seberealizaci?

V šedesátých letech hrál v Porubě na kytaru skoro každý kluk. To bylo úplně normální. Vždyť si jen vzpomeňte, kolik muzikantů dala světu Ostrava. Více nebo méně známých. A zpěvaček! V hospodách se hrálo na kytary a zpívalo, ve vlacích do Beskyd se o víkendu hrálo na kytary a zpívalo. To byla taková doba. Po práci legraci, jak se říkalo.

Myslíte si, že k popularitě vašich písniček pomohla i skutečnost, že byly ovlivněny životem v Ostravě?

Já jsem začal psát písničky v první polovině osmdesátých let. Ostrava tenkrát neměla takový „rating“, jak by se vám později mohlo zdát. O našem městě kolovaly vtipy, například tento: Jaký je rozdíl mezi košilí, kterou si koupíš v Praze, a košilí, kterou koupíš v Ostravě?“ „?“ „Stejná barva, stejná velikost, stejný střih, jaký je rozdíl?“ „?“ „V Ostravě už má vyhrnuté rukávy! Cha chá!“ Popularita Ostravy se nacházela spíše v levé části číselné osy. Nebo tenhle: K benzínové pumpě, kde čeká fronta aut, přijede auto s ostravskou poznávací značkou. Šoféři uhýbají, dávají mu přednost a volají na sebe: „Pusťte ho, spěchá na sobotní směnu!“ Nebylo žádnou výhrou, když jsme se s někým potkali třeba na dovolené v Čechách, přiznat, že jsme z Ostravy. Ale pořád jsme na tom byli ještě lépe než Slováci.

Jste autorem mnoha písní, které se na hudební scéně drží více než třicet let a stále jsou vyžadovány. Nicméně jak se mění váš pohled na skladby, jako jsou například Zapomenutý triumf, Blažek, Hrušky, Jarmila, Něco o lásce? Jak vám v současné době tyto songy znějí?

Když jsem písničky psal, byl jsem autor. Ale dnes jako interpretovi musí říci, že mi znějí lépe. To máte jako zahradník na jaře, který chystá zahradu, ryje půdu, vysazuje stromky, nadře se a nic z toho nemá. Ale pak přijde léto, podzim, doba zrání úrody a doba sklizně. Tak já, když jsem ryl tu půdu, tak jsem z toho opravdu nic neměl. Pár bratislavských intelektuálů o mně prohlašovalo, že mám protekci na vyšších místech, že jinak bych si nemohl dovolit zpívat to, co zpívám. To bylo v době, kdy jsem měl pod okny estébáky, když mě vyhodili ze strany, pak ze zaměstnání, nakonec nepřímo i z Ostravy. Lidé přecházeli na druhý chodník, aby mě nemuseli potkat, protože jsem dělal svému městu „jen ostudu“, jak mi bylo řečeno. Ale já jsem chtěl jenom říct zbytku republiky, že i v té vysmívané Ostravě žijí lidé, kteří mají své radosti, starosti a tak…

Je něco, co jste o výše zmíněných písních ještě neřekl, ale chtěl byste prozradit? Jak moc jsou tyto skladby ovlivněny pravdivými událostmi?

Konkrétně o nějaké písničce vám to neřeknu, ale prozradím takovou věc o všech písničkách dohromady. V době, kdy jsem se teprve učil psát, když jsem začínal, potkal jsem se s textařkou Jiřinou Fikejzovou. Ona měla před sebou můj výtvor a ptala se mě, o čem že to vlastně je. Když jsem jí to vysvětlil, tak mi dala jednoduchou otázku, proč jsem to tedy do toho textu nenapsal? Říkala mi, že v tom textu to nevidí. Že neví, co mi běhalo hlavou, když jsem písničku psal. Že to tam příště musím napsat, na ten papír. Myslím si, že setkání s tak vzácnou osobou mi dalo nejvíc. Začal jsem psát to, co mi běhalo hlavou. Od té doby už jsem nikdy nemusel nikomu vysvětlovat, o čem moje písničky jsou. Staly se srozumitelnějšími.

Obecně vzato, píší se vám lépe písně, v nichž se odráží vaše životní zkušenost, nebo je pro vás jednodušší pracovat s příběhem, který se stal někomu jinému a vy jste o něm jen slyšel?

V roce 1977 proběhla ve finských Helsinkách konference. Zaujala mě tam myšlenka o mírovém řešení územních sporů. Tak jsem si k té myšlence vymyslel příběh o Hruškách. O Helsinské konferenci jsme věděli všichni, já jsem pouze napsal na papír to, co mi v té chvíli běželo hlavou. (smích)

Jak často jste v kontaktu s ostravskou či moravskoslezskou kulturní scénou? Navštěvujete občas koncerty, autorská čtení, divadelní představení umělců z Moravskoslezského kraje?

Naposledy jsem byl v Divadle Zdeňka Nejedlého, které se dnes už tak samozřejmě nejmenuje, na Labutím jezeře. Moje dcera Apolenka tehdy dělala balet, tak se to hodilo. Přijeli jsme spolu z Hradce Králové, spojili se s ostravskou částí naší rodiny a bylo to fajn. Ale protože na své koncerty s sebou v autě běžně nevozím oblek, tak se s ostravskou kulturní frontou potkávám spíš v hospodě U Rady nebo na Stodolní. A je to také fajn!

Jaký je Pavel Dobeš hudební posluchač? Preferujete písničkářskou scénu, nebo máte raději jiný druh hudby?

Já jsem chtěl vždycky hrát spíš  bigbít. Ale na to jsem neměl potřebné vybavení. Chyběly prostředky. Dodnes si rád poslechnu dobrou rockovou muziku. Z našich kapel je to pro mě jednoznačně Katapult, z ostravských Buty a ze zahraničních Rolling Stones.

Ačkoliv jste se v minulosti zkoušel prosadit i na politické scéně jako kandidát do Senátu, tak politická témata ve vašich písních aspoň na první pohled vynecháváte. Je to náhoda? Proč tomu tak je?

Když je něco napsáno pro „první pohled“, jak říkáte, tak to nejsou písničky, ale agitky, plakáty a hesla na transparenty. Tomu jsem se vždycky vyhýbal. A teď jste mi to právě potvrdil, že úspěšně. (smích)

Sledujete nadále tvorbu vašich písničkářských souputníků, tedy Jaromíra Nohavici či Jaroslava Hutky? Jak na vás působí jejich spor?  

Jsou to staré spory, kterými nemá cenu se zabývat. Nedá se na nich stavět a ani pro budoucnost nemají žádný význam. Jsou to „staré zabavony“, jak říkával můj táta. Vždycky mi přijde úsměvné, jak ještě dodnes naše politická opozice, po 50 letech, argumentuje 21. srpnem roku 1968 proti spolupráci s Ruskem. To je úplně totéž. Staré zabavony.

V jedné ze svých písní zpíváte: „Bylo toho strašně málo, co v životě za to stálo…“ Jak je to myšleno? Platí to i pro váš život?

To je písnička o povodni. O našem potoku, který se zbláznil a chtěl se stát velkou řekou. Já bych jenom dokončil větu, aby byla celá: „Co v životě za to stálo / ani Missouri nemůže nám vzít.“ Pak tedy ano. Pak platí i pro můj život.

Máte pocit, že jste ve svých písních řekl už vše, co jste chtěl říci?

Vy mi tedy dáváte zabrat. Děkuji za otázku. Jako byste nevěděl, že někdy je určitě lepší právě neříci všechno, co by se člověku chtělo říct. (smích)

Poslední otázka se nabízí sama. Je možné očekávat ještě nové studiové album od Pavla Dobeše, případně máte ještě nějaký nesplněný hudební sen?

O tom jsem nepřemýšlel. Teď jste mi nasadil brouka do hlavy. Že by novou českou hymnu? (smích)

Petr Bidzinski | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.