Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Výstava Sedimenty sametu v galerii GAFU je postavena na solidním kurátorském záměru, ale má své trhliny

Výstava Sedimenty sametu v galerii GAFU je postavena na solidním kurátorském záměru, ale má své trhliny

16.11.2019 Obraz & Slovo

U příležitosti třicátého výročí sametové revoluce byla v ostravské galerii GAFU otevřena výstava Sedimenty sametu, v níž kurátorka Hana Vorlová představuje na tři desítky autorů včetně jednoho autorského dua a jedné umělecké skupiny. Inspirací kurátorského záměru je zkoumání stratigrafických půdních vrstev při archeologických nálezech.

Zvětšit obrázek

Kurátorka výstavy Hana Vorlová a malíř a kurátor GAFU Ivo Sumec.
Foto: Jaroslav Michna

Úplně jsem neporozuměl výběru autorů. Chápu, že GAFU je galerie orientovaná primárně na okruh studentů či pedagogů ostravské Fakulty umění. Většina zastoupených umělců hledisko místní příslušnosti k fakultě i splňuje, pak ale nerozumím, proč se ve výběru objevují například Petr Dub nebo Jiří David, kteří zastupují mimoostravskou situaci. Mísení „půl na půl“ v nějakém větším komparativním projektu by mohlo třeba pomoct poodkrýt, jestli například existuje esence ostravské nebo pražské umělecké scény, vymezené časovým rozpětím oněch třiceti let po sametu. Možná by pak i citlivé oko mohlo vypreparovat nějakou místně specifickou charakteristiku, kdo ví? O to sice výstavě nešlo, ale výběr, kde je na první pohled převaha Ostraváků, provokuje k otázce, co tam vlastně dělají ti ostatní?

Pohled do části instalace. (Foto: Jaroslav Michna)

Druhou asi zásadnější trhlinou pro mě je ale samotné východisko oné archeologické stratigrafie. Zkoumáme ve výstavě dopad vnějších fenoménů, proměnlivost sociální situace, vliv kapitálu, marasmus politických rošád, nebo jiné obecnější a vnějškové fenomény, který hýbaly atmosférou ve společnosti, nebo výstava nechává promlouvat jen a pouze osobní zlomové události v životě umělců mezi léty 1989-2019?

Myslím, že převážně o této osobní zpovědi totiž výstava je a hledání jakékoliv souvztažnosti se sametovou revolucí a změnou politických poměrů v naší zemi se pak hledá jen těžko. Jinak řečeno mi nedochází, jak osobní zlomové události reprezentované uměleckými díly na výstavě souvisí s teoretickým východiskem, že „by se bez sametového převratu patrně nepřihodily nebo se nemohly přihodit“. Ptám se tedy, je převážná většina ryze osobních zlomových událostí vystavených autorů adekvátním sedimentem pro zkoumání situace po sametu? Vypovídá něco o sledovaném období, nebo prostě jen zjevuje deníkové záznamy?

V důsledku je asi problematická volnost výběru, která byla osloveným umělcům ponechána, a to i ve vztahu k možnosti volby konkrétního roku. Snaha o „archeologický průzkum“ je tak znehodnocena příliš početným zastoupením těch, kteří si ze zadaného období vybrali pro svou zpověď aktuální rok 2019. Je ovšem nutné podotknout, že zastoupení let devadesátých a prvních dvou desetiletí nového milénia na výstavě ošetřeno je.

Návštěvníci sedí v instalací Mexický sediment od Martina Kubici. (Foto: J. Michna)

Jako logický se mi jeví výběr autorů, kteří zažili časové předpolí sametu a zároveň aktivně tvoří v porevoluční době. Mohou víceméně plastičtěji modelovat zprávu o změně. Zajímavou výpovědí je v tomto ohledu například kontext vystaveného díla Jiřího Surůvky Dvojčata. Kromě toho, že je z hlediska užitého média nadčasový, skrývá se za ním příběh, kdy se v letech devadesátých Surůvka vymaňuje z regionální anonymity a jeho dílo se zároveň stává komoditou na trhu s uměním. Tady padl hřebíček na hlavičku. Příběh a zvolený rok komentují širší fenomény vztahující se k uměleckému provozu po sametové revoluci. Jako nevyváženost mi pak přijde většinové zastoupení autorů narozených nebo aktivně tvořících po roce 1989. Tento sediment je prostě nejmocnější.

Šárka Mikesková: Všechno je jedno. (Foto: J. Michna)

Výstavě schází systematičtější struktura, aby mohla nastolit nějakou objektivnější zprávu  z archeologických vykopávek posledních třiceti let. Nejvíc problematické je pro mě příliš rozvolněné východisko, kdy si mohli umělci sami zvolit mezi vypovědí ryze osobního charakteru, nebo naopak řešit společensko-politické proměny.

Trojice soch Petra Švolby. (Foto: J. Michna)

Pokud se ale odpoutám od hnidopišské analýzy kurátorského záměru ve vztahu k výsledné situaci, musím říct, že je výstava instalačně zajímavá a mediálně i obsahově bohatá. Skvělá je i doprovodná katalogová skládačka od Heleny Hankeové, v níž nalezneme kratičké texty, dobře a výstižně popisující díla a osobní motivaci jednotlivých autorů pro volbu toho kterého roku.

Je rozhodně inspirativním nápadem kurátorky nechat promlouvat autory nejen svým dílem, ale i slovní deskripcí, která dle mého umělecká díla dobře přibližuje divákovi.

Jaroslav Michna | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.