Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Hudba Hudební současnost nabídla večer ostravských skladatelů, který se nesl v příjemně odlehčeném duchu

Hudební současnost nabídla večer ostravských skladatelů, který se nesl v příjemně odlehčeném duchu

29.11.2019 Hudba

Hudební současnost má za sebou další z koncertů. Tento festival soudobé hudby tentokrát ve čtvrtek představil tvorbu převážně současných autorů. Koncert se uskutečnil v Divadle „12“, jejíž komorní prostředí a útulné zázemí se ukázalo být ideální volbou. V programu zazněly skladby Pavla Stanka, Milana Báchorka, Jana Grossmanna, Edvarda Schiffauera, Leona Juřici a Markéty Dvořákové.

Zvětšit obrázek

Jednu ze svých skladeb uvedl Milan Báchorek (vpravo).
Foto: Martin Straka

Ostravští autoři vtipně i o lásce. Tak vypadalo zadání koncertu, na kterém zazněly komorní skladby současných ostravských autorů. Tři epigramy Milana Báchorka v zdařilém podání Tomáše Filipa (hoboj), Petra Bohuše (klarinet) a Jakuba Barana (fagot) jsou ukázkou hudby, jež vyrůstá z neoklasicistní tradice. Báchorkovy Epigramy potěšily hravě stylizovanou sazbou, občasným bitonálním postupem a modalitou, která je pro skladatelskou práci autora příznačná.

Fagotista Jakub Baran. (Foto: Martin Straka)

Tři věty pro violu a klavír Pavla Staňka zahráli Marek Šumník (viola) a Alexandr Starý (klavír). Dvaadevadesátiletý Staněk se podle vlastních slov nepovažuje za autora tzv. vážné hudby. Jako skladatel se pohyboval především v žánrové oblasti pop-music a dechové hudby. Ačkoli autor o své „vážné“ tvorbě hovoří s ironickým despektem, jeho Tři věty nebyly vůbec špatné a zejména v poslední části se mu povedlo spojit charismatickou melodiku s dobře stmelenou formou. Škoda, že interpretace nebyla natolik přesvědčivá, aby vyjádřila zejména po intonační stránce melodický potenciál sólového partu. Mrzí mne rovněž, že se nikdo nepostaral o to, aby dnes již nevidomý, ale jinak neuvěřitelně vitální skladatel byl představen publiku, přestože byl koncertu přítomen.

Violista Marek Šumník během provedení Staňkovy skladby. (Foto: Martin Straka)

Zatímco skladby Milana Báchorka a Pavla Staňka byly ukázkou starší tvorby, Markéta Dvořáková naopak představila zbrusu nové kompozice. Rytmohrátky vznikly pro její dcery a jako takové patří k instruktivní hudební literatuře, která cílí na nejmladší muzikanty. Hravá flétnová dueta, ilustrující vždy jednu konkrétní vlastnost či charakteristickou náladu, zazněla ve vtipném podání autorky a basisty Ivo Hrachovce, který se uvolil k drobné, ale velice zručné instrumentální reminiscenci.

Basista a novojičínský rodák Ivo Hrachovec. (Foto: Martin Straka)

Markéta Dvořáková své Rytmohrátky vydala nově také tiskem, proto se rozhodla svou publikaci na koncertě i pokřtít. Lehce přitom opomenula, že každý křest mívá svého kmotra a nějaký proslov. Stejná dvojice následně představila její dvě písně pro mužský hlas a klavír na verše Petra Bezruče. Mohelnice a Pyšný Janek zazněly v sugestivní interpretaci Hrachovce za doprovodu Dvořákové ve světové premiéře a poukázaly na inspiraci s lidovou modalitou.

První polovinu koncertu zakončil výběr z Milostných písní Jana Grossmanna na verše ostravské básnířky Evy Kotarbové. Patero písní zazpívala sopranistka Simona Mrázová za klavírní spolupráce Alexandra Starého. Grossmannova skladba se snaží hudebně vyjádřit emocionální napětí, které je obsaženo v textové předloze. Tomu odpovídala melodika častějším důrazem na vyšší hlasové polohy a intervalové skoky. Specifická komunikace hudby a slova v této skladbě mne tentokrát minula.

Sopranistka Simona Mrázová. (Foto: Martin Straka)

Po přestávce došlo na tvorbu Edvarda Schiffauera, jehož bohatý výrazový a tematický rejstřík byl zastoupen ponejprve Dvěma svazečky pro dívčí hlas a harfu na slova Renaty Putzlacher a Ivana Binara. Interpretace se ujala sopranistka Markéta Schaffartzik a harfistka Ivana Švestková. Mírná nervozita obou půvabných dam byla vyvážena jejich upřímným a iniciativním nasazením. Schaffartzik zazpívala Schiffauerovy písně tak, jak se na písňový přednes sluší a patří. Musím též ocenit její výstižnou gestiku a herecké ztvárnění jednotlivých písní, které korespondovalo s obsahem.

Sopranistka Simona Mrázová jako Maryša. (Foto: Martin Straka)

Následné pěvecké sólo si vystřihla tentokráte přesně koncentrovaná a sugestivní Simona Mrázová v nádherném monologu ze hry bratří Mrštíků Maryša pro sólový soprán. Mrázová svůj dramatický přednes dokázala psychologicky prokreslit a podala výborný pěvecký i herecký výkon.

Mistr šprýmařů, veselá kopa a svéráz každým coulem: ostravského skladatele Leona Juřicu nelze zapomenout a je skvělé, že jeho tvorba nebývá na koncertech Hudební současnosti (na rozdíl od skvělého Eduarda Dřízgy) opomíjena. Z Juřicovy tvorby zaznělo Sedm židovských anekdot pro recitátora a harfu. Jedná se o jedno z posledních skladatelových děl, které bylo věnováno harfistce Ivaně Švestkové. Ta skladbu také zahrála ve spolupráci s Gabrielou Bjolkovou. Juřicova hudba zde dokázala evokovat až překvapivě pestrou paletu starodávných, hebrejsky i orientálně vykreslených hudebních motivů a mikrosituací. Škoda jen, že dynamicky výrazná harfa místy zastínila srozumitelnou deklamaci recitátorky.

Ivana Švestková. (Foto: Martin Straka)

Závěr koncertu patřil opět skladatelce Markétě Dvořákové, která byla strůjkyní i dramaturgyní celého příjemného večera. V podání vokálního ansámblu Notabene zazněly čtyři písničky z cyklu Rozverničky pro dětičky na slova Gabriely Bjolkové. Písně v provedení Gabriely Bjolkové, Markéty Dvořákové, Lucie Kníchalové, Kamily Pliskové, Marcely Klementové, Lucie Waldrové, Natálie Marynčákové, Markéty Borůvkové a Jany Tisančinové byly ideální tečkou. Jejich výrazně populární zabarvení, krásné a vynalézavé texty a skvělý doprovod kontrabasisty Jana Dvořáka zajistil příjemné zakončení. V Rozverničkách myslím Dvořáková našla svou novou a velmi šťastnou strunu a bylo by přínosné a zejména příjemné, slyšet takovýto cyklus třebas celý a na nahrávce. Domnívám se, že by udělal radost spoustě lidí.

Vokální ansámbl Notabene. (Foto: Martin Straka)

Večer s hudbou ostravských skladatelů se nesl v příjemně odlehčeném, nevázaném a bezstarostném duchu. Výkony všech protagonistů nebyly vždy brilantní, ale drobná zakolísání byla vyvážena prožitkem a nasazením. Protože každý večer, i ten veselý, má svůj rub i líc, nemohu se na závěr nezamyslet nad skutečností, že v publiku zcela chyběla mladá skladatelská generace. Současní studenti skladby zřejmě výsledky jejich učitelů a starších kolegů nezajímají, protože ji vytrvale a naprosto ignorují. Zkušenost však hovoří jinak, kdo nemá kontakt s živou hudbou, těžko může doufat, že jeho vlastní pokusy padnou na úrodnou půdu.

Studenti a mladí tvůrci mají v rámci Hudební současnosti také svůj vlastní koncert, který se teprve uskuteční. Kdo na něj přijde a zda jejich tvorba vyvolá nějakou rezonanci, zůstává otázkou. Na jejich starší kolegy si posluchači a zájemci cestu našli.

Milan Bátor | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.