Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Nekorunovaným vítězem divadelního festivalu Ost-ra-var 2019 se stalo Divadlo Petra Bezruče 

Nekorunovaným vítězem divadelního festivalu Ost-ra-var 2019 se stalo Divadlo Petra Bezruče 

1.12.2019 Divadlo

Divadelní přehlídka ostravských činoherních souborů Ost-ra-var je festivalovými hosty z řad studentů uměleckých oborů, jejich pedagogů a také kritiků a divadelních vědců považována za velmi smysluplnou akci. Jak organizátoři této přehlídky sami říkají, je určena především odborné veřejnosti, která si na rozborových seminářích vyměňuje názory na jednotlivá představení. V následujících řádcích nabízíme to nejdůležitější, co během festivalu z úst studentů i kritiků a dalších hostů zaznělo. Vybrané citace zároveň reprezentují většinové pozitivní, nebo naopak negativní reakce.

Zvětšit obrázek

Odborníci podrobili festivalové inscenace podrobným rozborům.
Foto: Radovan Šťastný

Úvodem ještě zmiňme, že část festivalových hostů, která mohla z časových důvodů vydržet až do samotného konce letošní přehlídky, se shodla na tom, že nekorunovaným vítězem Ost-ra-varu 2019 je Divadlo Petra Bezruče, jehož každé představení sklidilo nejvíce kladných ohlasů. Vysloveno bylo i to, že závěrečný bod celého programu, scénické čtení hry Jiřího Dienstbiera staršího Příjem, měl být součástí hlavního programu a pro mnohé to byl také jeden z nejsilnějších zážitků a vrcholů přehlíky.

Divadlo Petra Bezruče: Mistr a Markétka

Petra Kupcová: Celkově je inscenace komplexní, jelikož se tvůrcům podařilo věrně držet předlohy, ve které se dohromady snoubí grotesknost se spiritualitou, díky čemuž dochází ke karikaturnímu zobrazení nejen Bulgakovovy doby, ale i dnešní společnosti. Nejvíce si cením kvalitní dramatizace Kateřiny Menclerové, která je otevřena nejen znalcům autorova díla, ale je schopna nadchnout i ty, kteří román zatím nečetli.

Komorní scéna Aréna: Mandragora

Aleš Kolařík: Většina inscenací Komorní scény Aréna stojí na precizní herecké souhře a propracovaných dialozích. Pohyb na tenké hraně mezi satirou a fraškou však není vždy ladný. Často sklouzává k nedotaženým vtipům, jež působí nadbytečně. Mikula Josefa Kaluži představuje naivního, nepříliš důvtipného muže působícího mnohdy dětinsky, snadný terč pro sebevědomého Kallimacha Šimona Krupy, který se však sám ocitá pod kontrolou protřelého intrikána Ligura Michala Čapky. Ligur obratně reaguje na vývoj dění i změny situací, což Čapka zůstávající stále v téže poloze nedokáže postihnout.

Mario Drgoňa: Režijně-dramaturgická koncepce nevede herce k výraznějšímu uchopení postav. V tom je hlavní slabina této inscenace.

Národní divadlo moravskoslezské: Rádce

Maxim Sobek: Stalin tu vypadá jako sympatický dědoušek.

Josef Mlejnek: Máme přece zkušenost se stalinismem, tedy my starší, ale co si mají mladí, kteří to nezažili, z této inscenace odnést? Bulgakov přece nakonec uzavřel konkordát se Stalinem!

Peter Himič: Možná že autorův pohled (John Hodge, bristký scénárista, autor filmového Trainspottingu, pozn. red.) je veden nadhledem až zlehčujícím tragiku celého příběhu, jenže naše totalitní zkušenost takový nadhled bohužel neumožňuje.

Komorní scéna Aréna: Zimní slunovrat

První z festivalových vrcholů. Představení se setkalo s velmi pozitivním přijetím.

Mario Drgoňa: Je bezpochyby potřebné vyzdvihnout herecké výkony – velmi precizní a vyladěné do detailů. V kombinaci s útulnou scénografií naznačující domov lidí, kteří netrpí hmotnou nouzí, narozdíl od té duševní, se tvůrcům podařilo zprostředkovat velmi zajímavou a hlubokou sondu do mezilidských vztahů, stejně jako do vztahu člověka k historii a k sobě samému. Schimmelpfennigův text ja vskutku mnohovrstevnatý a rozkrýt všechny jeho významy mi, přiznám se, ještě chvíli potrvá. Domnívám se však, že jsme v tomto případě narazili na symbiozu autora a režijně-dramaturgického tandemu.

Pavla Bergmannová: Bravurně zvládnuté téma, výborné herecké výkony včetně nadsázky při vystupování z rolí.

Vladimír Just: Výborná Alena Sasínová-Polarczyk, která opět dostala možnost projevit své herecké mistrovství například ve hře očí a v jednání slovem. Pro mne osobně jeden z vrcholů festivalu.

Divadlo Petra Bezruče: Transky, body, vteřiny

Další vrcholná událost letošního Ost-ra-varu. Nadšené reakce zejména studentské části publika, nicméně stejné sympatie vyjádřili i renomovaní kritici a pro některé z nich (Jiří P. Kříž, Jan Kerbr, Tatjana Lazorčáková) se právě toto představení stalo zdrojem nejsilnějšího zážitku.

Mario Drgoňa: A co řekne Tomáš Dianiška (autor textu a režisér inscenace, pozn. red.), když se ho zeptáte, kdo podle něj byl Zdeněk Koubek? „Muž, který se narodil ve špatném těle a hlavně ve špatné době. Přes jeho těžký osud můžeme vnímat, jak se máme dnes dobře. Že naše problémy jsou často banální a že žijeme v relativně tolerantní společnosti. Připomíná nám, že se máme fajn. Zároveň však Zdena žila v třicátých letech minulého století a naše současnost se té době začíná dost nebezpečně podobat. Zdenin příběh se nás snaží varovat. Nenávist a strach z neznámého jsou bohužel věčné.“ Na závěr bych ještě nesmírně rád vyzdvihl všechny herecké výkony, které dokazují výbornou sehranost souboru DPB, stejně jako vysoké dispozice všech členů souboru.

Jan Kerbr: Trefa do černého z pohledu divácké obce Divadla Petra Bezruče i jeho poetiky. Velmi aktuální záležitost varující před současným opět se šířícím fašistickým hnědým morem.

Národní divadlo moravskoslezské: Výnosné místo

Jiří Štefanides: Režijně-dramaturgický tandem Ivan Kříž-Tomáš Vůjtek má za sebou řadu úspěchů při uvádění ruské klasiky. Nicméně tato inscenace ve mne budí značné rozpaky. V jejich pojetí Ostrovského ostré satiry jde spíše o karikatury typů korupčníků a lidí z korupce těžících, jedna z hlavních postav, v původním textu vysokoškolsky vzdělaný rebel Žadov, je tady spíše manželským tyranem atd.

Národní divadlo moravskoslezské: Opilí

Eliška Raiterová: Opilí mě z hlediska režie a herectví nepřesvědčili. Nevím, jaké postavy Brutovského Opilí jsou a co jejich ústy říká on. V průběhu představení jsem se několikrát přistihla, jak přestávám sledovat dění na scéně a pouze poslouchám Vyrypajevův text. Ten totiž skutečně odvrací pozornost od hereckých výkonů a strhává ji k sobě, promlouvaje k nám naléhavě o pravdě, štěstí, svobodě, přetvářce, násilí, obětování, upřímnosti, lži, egoismu, o smyslu lidského bytí spočívajícím v mezilidském kontaktu, v lásce. Představení se tak pro mě stalo spíše rekonstrukcí čtenářského zážitku a tato vzpomínka byla bohužel intenzivnější než představení samotné.

Národní divadlo moravskoslezské: Král umírá

Hana Launerová: Ionescův text je natolik plnohodnotný, že jeho inscenování nevyžaduje výrazně aktualizační kroky. Téma moci, která je na ústupu, člověka, který si uvědomuje, že ho opouštějí síly a všechno se mu vymyká z kontroly, konečnost lidského bytí, to vše je artetypální a i při úplně jevištní náznakovosti a minimálních úpravách je autorův odkaz srozumitelný. Při inscenování v Divadle „12“ jsem ale bytostně cítila potřebu překvapení, aktualizačního prvku, zkrátka něčeho, co by z inscenace o mrtvém králi vytvořilo inscenaci údernou, současnou a nastřelující asociace, které pulzují a vystavují diváka konfrontaci s vlastním bytím.

Divadlo Mír: Už ani den!

Petra Kupcová: Cílem tohoto titulu je pobavit na základě divákům známých vzorců chování. Dílo nepřináší s sebou nic nového, ať už jde o myšlenky, nebo gradaci děje, čímž ale nechci opovrhovat samotným žánrem komedie. Avšak obávám se, že tentokrát se tvůrci Divadla Mír tak trochu „přehmátli“ a oproti zde jiným uvedeným titulům se drží tato inscenace průměrné úrovně. Nicméně podle reakcí publika usuzuji, že se režisérovi Albertovi Čubovi povedlo dovršit jeho cíle – vytvořit „řachandu“, jelikož valná většina diváků během představení Už ani den! puká smíchy. Ovšem mě samotnou znepokojuje představa, že tato scéna uvázne ve svých inscenačních vzorcích a nebude vykazovat už žádnou progresi, což je dle mého názoru na škodu, protože zpočátku to vypadalo, že Divadlo Mír má nakročeno dobrým směrem.

Komorní scéna Aréna: Divadelník

Ladislav Vrchovský: Režisér André Hübner-Ochodlo využívá nejrůznější technické fígle. Vše dohromady vytváří sice efektní podívanou, v součtu je zde však jen krůček k tomu, aby forma převládla nad obsahem. Bylo-li záměrem režiséra ukázat, co všechno dnes dovede jevištní technika a co všechno může způsobit její nadužívání, pak nebýt hereckého mistrovství Marka Cisovského, by forma s největší pravděpodobností přetlačila obsah.

Divadlo Petra Bezruče: Heda Gablerová

David Drozd: Pro mne jedna z nejzajímavějších inscenací. Jedná se svým způsobem o vyvrcholení spolupráce režisérky Janky Ryšánek Schmidtové a dramatičky Anny Saavedra. Mám-li vyslovit klíčová slova k pojmenování zdroje tohoto úspěchu, pak je to přesnost a koncentrovanost.

Národní divadlo moravskoslezské: Odcházení

Veronika Švecová: Citlivá, nepříliš invazivní režie, kvalitní (byť ne strhující a mírně nevyrovnané) herecké výkony, příjemná scénografie a ku konci se zlepšující temporytmus se skládají ve slibnou inscenaci, od které by se směřování největší ostravské sdény mohlo dále odrazit. Odcházení repertoáru Národního divadla moravskoslezského sluší a z porovnání se zbylými dvěma inscenacemi uváděných na jeho velkých jevištích, které jsme v rámci Ostravaru měli možnost vidět, vychází jako jasný vítěz.

Vladimír Just: Inscenace je dokladem toho, že režisér Vojtěch Štěpánek umí číst Havlovy hry a umí je inscenovat jako výborné komedie, kterými bezesporu jsou. K vynikajícímu výkonu Jana Fišara v hlavní roli nemám, co bych dodal.  Je ro nejlepší Rieger, jakého jsem kdy viděl.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.