Ze Štěpána Kozuba v písních Jiřího Krhuta vyrostl zajímavý zpěvák. Album Prásknu bičem je velkým překvapením

První skladba Doba vykloubená je navzdory svému názvu milostná píseň. Ve skutečnosti jde o personifikaci osoby, která je v textu předmětem různých peripetií. V hudební rovině má Doba vykloubená emotivní náboj a skličující atmosféru. Sestupná basová linka kráčí chromaticky dolů, postupně se přidává charismatická rytmika a vzrušující vokál Barbary Kanyzové. Zpočátku nevinná písnička se postupně rozrůstá o nové a nové instrumentální linky a pasáže včetně půvabné flétny Marcely Kučové. Zpěv Štěpána Kozuba, který k hudbě Jiřího Krhuta napsal text, je pocitově v naprostém konsensu s obsahem příběhu. V jeho hlase se prostírá skleslost a rezignace, která přiléhavě vystihuje náladu písně.

Píseň Prásknu bičem dala jméno celému albu. Psychologicky klesá ještě o patro hlouběji než první song. Jestliže Doba vykloubená líčila různá nedorozumění a neshody mezi partnery, Prásknu bičem vypráví o „ránu posledním“. Zasmušilá tónina b-moll má čarovnou moc zjevit všechny pravdy o těch nepříjemných stránkách zamilovanosti a lásky. Kozubův hlas zní sametově, ale s větším důrazem. Texty nezpívá jednotvárně, ale snaží se podle kontextu hledat adekvátní výrazové prostředky. V dynamicky nejsilnější pasáži mu pomáhají další vokály. Je to píseň zasmušilá, ale má v sobě kromě lítosti také ukryty nadějné dveře do dalšího příběhu.

Třetí píseň Voníš kávou a do třetice mollová tónina. Tohle album je zakouřené, zastřené, mlhavé a náladově introspektivní jako Ostrava, osudové město jeho autorů! Od předešlých songů tento song odlišuje energický beat, který píseň katapultoval z oblasti táhlých balad do tanečního rytmu. Tentokrát si Kozub ve svém vlastním textu vzal na mušku kávu, jejíž vůně může asociovat vůni konkrétní ženy.

Něco nesu Jiřího Krhuta má sice opět baladický ráz, ale rozhodně nepostrádá ani dostatek energie. Pocitově má píseň v sobě zakódovaný rapový a hiphopový feeling. Rozčeří ji svým hebkým zvukem nejdříve piano, melodie zpěvu je pozoruhodně frázovaná – nečekané stoptimy zvyšují napětí, ačkoli se linka zpěvu odvíjí v tiše šeptavých tónech. Tahle píseň je rafinovaná a má opravdu nádherný text!

Další píseň se jmenuje Laň a jako bytost, kterou symbolizuje, v sobě má dravější tep, živější tempo. Stěžejní doprovodnou linku přesně vyšívaného doprovodu zpočátku třímá kytara, v dalším průběhu písničky se na ni nabalí další zvuky a dokonce i zrychlený dech, který doznívá v závěru. Melodicky je píseň poměrně jednoduchá, jak by jí chybělo ještě nějaké rozvinutí, ale na troše jednoduchosti není nic špatného.

Jiří Krhut a Štěpán Kozub. (Foto: Petr Hrubeš)

Poraď mi s tím je výjimečně krásným duetem Štěpána Kozuba s Barbarou Kanyzovou,  jedním z nejlepších, který jsem letos v české hudbě slyšel! Písnička má hojivou moc, nečekejte žádný falešný sentiment, ale nádhernou melodii, která se opírá o znamenitý text: „Milujem navždy a milujem dál, umíme vraždit láskou i mečem, jsme zase prázdní, jak po plese sál.“ Skutečně nádherná píseň, která má intenzitu příbojové vlny a něhu intimního zázraku. Jen tak mimochodem je také naprosto skvěle odzpívaná!

Michaela je typická „krhutovina“. Také si ji Jiří s chutí zazpíval a ukázal své typické polohy, kterými jsou karikatura, nadsázka, zveličování a záměrně infantilně stylizovaná výpověď. Na tuto píseň jsem si musel trochu zvykat. Do okolního kontextu mi zpočátku nezapadala, ale nakonec mi její vtipný refrén připadá jako svěží oživení náladově spíše temnějšího alba.

Dám ti napít je ryze klavírní balada s šansonovým drajvem. Refrén se nádherně rozpíná do výšek, v kterých se Kozubův hlas rozeznívá v jemných a krémově sametových barvách. Píseň je upřímnou prosbou, která není vlezlá a omšelá, ale má sympatické argumenty.

Další potenciální hit Abys mi neutekla pochází opět od Jiřího Krhuta. Má výborný text, který je zdařile vypointovaný, v hudební rovině zaujme gipsy vokálem reprezentujícím refrén. Svěží, neotřelé a chytré. Pohodové reggae Dělej si, co chceš pobaví humorným výčtem imperativů, které se dají s trochou nadhledu brát jako vtipně míněná recese. Současně však v písničce najdete i hodně pravdy. Každý je zodpovědný za svůj život sám.

Závěrečná píseň Někdy se bojím je drsná, ošlehaná balada, kterou psal sám život. Má krásnou harmonii, neodolatelnou melodiku a závratnou hloubku, do které padáte výlučně s hlasem Štěpána Kozuba a klavírem Jiřího Krhuta. Jaké jsou naše strachy, co v nás vyvolávají a do jaké míry jsou nutné? Společný text autorského tandemu Krhut-Kozub zde doslova kouzlí se slovy a jejich významy. Neumím si představit, že by píseň zazpíval někdo věrohodněji než Štěpán Kozub.

Jsme na konci. Příběh s názvem Prásknu bičem má své rozuzlení. Je to drsná i něžná intimní výpověď o duši, o nevypočitatelné lásce, o prohrách a zklamání, ale i o naději. Celá deska je s výjimkou dvou písní (Dám ti napít a Dělej si, co chceš) ponořena do zasmušilých barev, ale přesto nepůsobí depresivně a pesimisticky. Příčinou může být, že hudba a texty obou autorů sice otevírají palčivé problémy, osobní i partnerské krize, ale současně se nevzdávají víry, že všechny trable lze překonat, když si člověk váží sám sebe a ctí základní lidské hodnoty.

O tom, že Jiří Krhut patří k nejvýraznějším (nejen) ostravským autorům současnosti, jsem přesvědčen už pár let. Potvrdil to ostatně výbornou debutovou deskou s kapelou Nedivoč a sólovým albem Čapkárna, které poukázalo na široké spektrum jeho výrazových poloh. Také na albu Prásknu bičem Krhut má skvělé písně. Je autorem hudby všech písní a většiny brilantních textů, daří se mu napsat hluboké balady i humorné prskavky.

Největším překvapením této nahrávky byl pro mne zpěv Štěpána Kozuba. Samozřejmě, že někteří herci umí dobře zpívat, o tom máme doklady už od počátků zvukového filmu. Bál jsem se trochu toho, že si Kozub bude plnit nějaký vlastní sen, který nebude podložen dostatečně kvalitními pěveckými dispozicemi. Naštěstí mne jeden z nejoblíbenějších ostravských herců současnosti rychle zbavil všech pochybností. Jeho pěvecký projev je naprosto zralý a do detailu promyšlený. Zpívá naprosto klidně a uvolněně. Výborně intonuje, nepotřebuje křiklavě forzírovat, ale v tomto přitlumeném, měkkém a hřejivém výrazu se ozývají nejněžnější a nejsilnější emoce. Prásknu bičem je deska, s níž se dokážu bytostně ztotožnit. Nijak to nesnižuje fakt, že ne všechny Kozubovy rýmy a obraty v jeho textech považuji za vyzrálé.

Resumé: Rozhodně nečekejte lacinou zábavu, tahle křehká, otevřená, písničková deska má uhrančivé osobní kouzlo, melancholii a charisma, které jen tak nevyprchá.