Na sobotní koncert Katta & Permoník v kostele sv. Mikuláše v Ludgeřovicích jsem šla se zvědavostí. Zajímalo mne, co se stane, když se v monumentálním prostoru kostela potká osobitý hudební svět varhanice, zpěvačky a skladatelky Katty s tělesem, jehož zvuk je po desetiletí spojen především s lidským hlasem – Koncertním a Mládežnickým sborem Permoník. A také co se stane, když se do jednoho večera vedle sebe autorsky postaví Bach, Ola Gjeilo, Jiří Pavlica, Irena Szurmanová a Katta.
Foto: Martin Kusyn
Společným jmenovatelem byla bezesporu duchovní hudba a také dech. Varhany potřebují k životu vzduch, stejně jako lidský hlas. Jeden je mechanicky vedený a proměněný v tón, druhý prochází lidským tělem. V ludgeřovickém kostele se v sobotu večer potkaly oba tyto způsoby „dýchání“. A právě v tomto setkání bylo možné slyšet něco podstatného o současné duchovní hudbě: nemusí být ani rekonstrukcí minulosti, ani demonstrací modernosti. Může být jednoduše pokusem člověka najít vlastní způsob, jak mluvit k tomu, co jej přesahuje.
Katta, vlastním jménem Kateřina Chroboková, k tomu má všechny předpoklady – a také všechny předpoklady k tomu, aby část hudebního světa provokovala. Její cesta totiž nikdy nebyla cestou k pohodlnému zařazení. Pamatuji si ji ještě z doby studií na JAMU jako jednu z výrazných studentek cembalové třídy Barbary Marie Willi. Už tehdy bylo patrné, že se nevejde do představy, jak má vypadat „klasický“ cembalista či varhaník. Byla jiná. A zůstala jiná.
Dnes je Katta výraznou osobností, která se pohybuje mezi interpretací staré hudby, soudobou tvorbou, folklorní inspirací, duchovní hudbou i vlastní autorskou tvorbou. Její cesta není založena na potřebě dokazovat, že je jiná. Je založena na potřebě být pravdivá sama k sobě. To samozřejmě neznamená, že se její hudba musí líbit každému. Právě naopak. Osobitost má svou cenu: posluchač nemůže zůstat neutrální. Katta po něm chce, aby vstoupil do jejího světa, nikoli aby ona vstoupila do jeho očekávání.
Večer otevřela Bachova Toccata d moll „dórická“, BWV 538. Volba, která může na první pohled působit téměř konzervativně, byla ve skutečnosti velmi dobrým vstupem do večera. Katta nabídla skladbu s určitou vnitřní strohostí a především s respektem k tomu, co dokáže prostor s varhanním zvukem udělat. V drobných místech bylo možné zachytit lehký pulzační neklid v toku některých figur, celkově však provedení působilo sympaticky a především plnilo svou dramaturgickou funkci: posluchače uvedlo do světa varhan, ještě dříve než se na scénu dostal lidský hlas.
U varhan je ostatně vždy zajímavé, do jaké míry může interpret skutečně „kontrolovat“ výsledek. Varhaník sedí u nástroje, který je od něj prostorově oddělený a jehož zvuk se v kostele okamžitě stává architekturou. Akustická zpětná vazba navíc nemusí být v místě hráče totožná s tím, co slyší posluchač. Rejstříkování, artikulace i tempo proto nejsou jen otázkou hudebního vkusu, ale také schopností předvídat prostor.
Poté přišel Permoník. A přišel způsobem, který mi připomněl, proč má smysl chodit na živé koncerty i tehdy, když člověk zná skladbu z nahrávky. Ubi Caritas norského skladatele Oly Gjeila působilo v podání Permoníku téměř jako zjevení. První tón byl nasazen s takovou jemností a soustředěním, že se na okamžik zdálo, jako by sbor nikoli začal zpívat, ale jednoduše začal dýchat. Bez tlaku, s dokonale připraveným dechem, s pocitem, že jednotlivé hlasy nejsou skupinou jednotlivců, nýbrž jedním organismem.
Právě tady se ukázala práce sbormistryně Martiny Juríkové. V Permoníku není jen dirigentkou, která ukazuje nástupy a dynamiku. Jeho hudební život je přítomen v jejím gestu, v přípravě fráze i v neustálém hledání společného dechu. Vedle ní stojí Karina Grimová, druhá ze sbormistryň večera. Obě vytvářejí prostředí, v němž se z velkého sborového aparátu může stát překvapivě jemný nástroj. Permoník ostatně letos slaví šedesát let. Jubileum by samo o sobě mohlo svádět k nostalgii. Jenže právě to se v Ludgeřovicích nedělo. Sbor působil spíš jako organismus, který má minulost za sebou, ale žije především přítomností. Ubi Caritas bylo pro mě vrcholem první části večera. Ne proto, že by bylo technicky nejefektnější, ale právě proto, že se zde téměř nic nedělo „navíc“. Precizní práce s akustikou, délkou frází, dynamikou a dozvukem vytvořila hudbu, která se nesnažila o duchovnost, a právě proto byla duchovní.
Jiří Pavlica přinesl jinou podobu práce s časem. Velkomoravský chorál není dochovanou středověkou melodií, ale Pavlicovou autorskou rekonstrukcí a zhudebněním staroslověnského textu spojeného s Kyjevskými listy. V kontextu večera však nebyl důležitý pouze jako připomínka Velké Moravy. Byl dalším článkem v řetězci, v němž se minulost nevrací jako historická kopie, ale jako současná představa o tom, jak mohla znít. V provedení mužské části Permoníku nebylo možné dosáhnout stejné vokální kompaktnosti, jakou člověk zná z dlouhodobě ustálených profesionálních interpretací této skladby. Hlasy mladých zpěváků stále rostou, proměňují se a hledají vlastní rovnováhu. Jenže právě zde se ukázala jiná hodnota provedení: soustředěnost. Každý se přece může modlit jiným hlasem. Není nutné, aby modlitba byla dokonale homogenní, ale aby byla opravdová.
Následující Slava Ireny Szurmanové byla z hlediska současného regionálního kontextu velmi důležitým dramaturgickým článkem. Szurmanová, skladatelka spojená se Slezskem, má k Permoníku dlouhodobě blízko a její hudba se v repertoáru sboru objevuje opakovaně. Slava nabídla jiný druh sborového myšlení než Gjeilovo Ubi Caritas. Byla vrstevnatější, barevnější a kompozičně odvážnější. Zvláště působivá byla práce s dynamikou jednotlivých sekcí. Ve chvíli, kdy alty téměř šeptaly a přesto zůstávaly zvukově přítomné, se interpretace dostávala na hranici slyšitelnosti. A právě tam vzniká zvláštní druh napětí: posluchač začne poslouchat nikoli proto, že je zvuk silný, ale proto, že se bojí, že zmizí. Na opačném pólu pak stály silnější dynamické plochy, které neztratily kultivovanost. A když jednotlivé sekce postupně vyslovovaly „Slava“, měl tento okamžik téměř vizuální účinek. Jako by se světlo v prostoru násobilo nikoli prostřednictvím světelného designu, ale prostřednictvím hlasů.
A poté přišla na scénu Katta. Její Missa Organi není dílem, které by se snažilo působit jako další položka v dějinách mše. Je spíše osobním vyznáním. Katta v něm pracuje s latinou a staroslověnštinou, tedy se dvěma jazykovými vrstvami evropské duchovní paměti. Její hudební jazyk přitom čerpá z baroka, renesance i folkloru a navazuje také na její dřívější cyklus Vox Organi, oceněný Classic Prague Awards.
Podstatné však je něco jiného: v Ludgeřovicích nezazněla jen další interpretace hotové skladby. Zazněla nová verze díla, která vznikla přímo pro setkání Katty a Permoníku. Předchozí provedení Missa Organi Katta realizovala s pětičlenným ansámblem; nynější spolupráce s Permoníkem otevřela skladbu pro mladé sborové hlasy. A přesně tento kontrast byl jedním z nejzajímavějších principů večera.
Monumentální nástroj proti lidské křehkosti. Obrovský prostor proti jednotlivému hlasu. Elektronické bílé varhany proti staletému prostoru kostela. Latina proti staroslověnštině. Komponovaný tvar proti živé performanci. Katta do svého díla vstoupila nejen jako varhanice, ale jako performerka. Zpívala přirozeně, bez snahy svůj hlas stylizovat do podoby klasicky školeného sólového zpěvu. Její hlas byl místy syrový, ale právě tím získával přesvědčivost. Nebyl hlasem „interpreta duchovní hudby“. Byl hlasem člověka, který se modlí svým vlastním způsobem. Zvuk varhan, hlas, sbor a meditační nástroje v rukou Stanislava Abraháma se zde nespojovaly proto, aby vytvořily efektní crossover. Šlo spíše o pokus rozšířit pojem duchovního prostoru za hranice konkrétní konfese. Latina a staroslověnština se tu potkávaly s něčím, co je před jazykem: s rezonancí, vibrací, tichem.
Velmi osvěžující součástí byla také performativní práce sboru. Pohyb při slovech „Věruju, věruju, věruju…“, sklánění hlav při gestech spojených s vinou a utrpením, jinde zase radostné tleskání. Sbor se tak přestal chovat pouze jako zvukové těleso a stal se součástí scénického organismu.
To má své riziko. Katta se pohybuje na hranici koncertu, rituálu a performance. Pro jednoho posluchače může být právě toto otevření formy fascinující, pro jiného může znamenat příliš mnoho významových vrstev najednou. Já jsem v některých okamžicích měla pocit, že by Missa Organi mohla být lehce kratší. Některé plochy se podle mého vnímání příliš dlouho nehýbaly a jednotlivé části nebyly vždy propojeny s dostatečně silnou vnitřní dramaturgií. Je to však kritika konkrétního posluchačského vnímání, nikoli popření autorského principu. U díla, které vzniká z tak osobního vztahu skladatelky k hudbě, liturgii a vlastní duchovní zkušenosti, je ostatně důležitější ptát se, zda má vlastní identitu, než zda splňuje očekávání tradiční kompoziční formy. A Missa Organi ji bezpochyby má.
Technickou otázkou zůstalo nazvučení. Kostelní akustika je v podobných projektech stejně tak požehnáním jako prokletím. V místě, kde jsem seděla přímo u reproduktorů, se zejména nejhlubší basové tóny místy měnily v nekonkrétní hřmot, v němž bylo obtížné identifikovat vlastní tónovou výšku. Z jiné části kostela však mohl být výsledný poměr zcela odlišný. Právě tato nedokonalost paradoxně připomněla jednu důležitou věc. Missa Organi není studiová nahrávka. Je to dílo, které potřebuje prostor, těla, dech, pohyb a živou komunikaci. V Ludgeřovicích ostatně komunikovala Katta se sborem velmi intenzivně – gestem, barvou hlasu i samotnou přítomností u nástroje. Nebyla oddělenou sólistkou před sborem. Byla součástí jeho organismu.
Bachovy varhany na začátku večera potřebovaly vzduch, aby mohly promluvit. Gjeilův sbor potřeboval dech, aby mohl téměř zmizet v tichu. Pavlica nechal promluvit dávno mrtvý jazyk prostřednictvím živých hlasů. Szurmanová proměnila jednotlivé sborové sekce v barevnou strukturu. A Katta nakonec spojila varhanní dech s lidským dechem, staroslověnštinu s latinou, tradici s vlastní zkušeností a koncert s rituálem.
Možná právě proto měl celý večer větší smysl, než by naznačoval samotný seznam skladeb. Nešlo totiž jen o setkání starého a nového. Šlo o předávání života. Hudba se zde neukazovala jako něco, co existuje v minulosti a co současný interpret pouze reprodukuje. Naopak. Bach se stále znovu rodí z nového dechu. Staroslověnský text dostává nový hlas. Současná skladatelka píše pro současné děti. A dílo Katty se díky Permoníku proměňuje před očima a ušima těch, kteří ho sami budou jednou nést dál.
Šedesátiletý Permoník se tak potkal s hudebnicí, která si svůj vlastní hudební svět vybudovala navzdory potřebě být někam zařazena. A možná právě proto si rozuměli. Protože opravdová tradice není opakem novosti. Tradice je to, co dokáže přežít tím, že se znovu narodí. A v Ludgeřovicích se v sobotu večer narodila znovu – z varhanního vzduchu, z lidského dechu a z hlasů, které jsou ještě mladé, ale už vědí, co znamená zpívat společně.
