Klavíristky z Celkem všedních dnů: Protagonisté muzikálu musí cítit, že se o nás můžou opřít

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě připravilo českou premiéru úspěšného komorního muzikálu Ordinary Days, který se bude uvádět pod názvem Celkem všední dny. Inscenace bude mít své premiéry 6. a 7. listopadu 2026 v Divadle 12. Od svého vzniku si Ordinary Days získaly srdce tisíců diváků po celém světě. Muzikál propojuje osudy čtyř mladých lidí v hektickém New Yorku. O hudební nastudování a doprovod tohoto komorního díla se v alternacích postarají klavíristky Michaela Kadlecová a Tereza Zatloukalová, které nám před premiérou odpověděly na několik otázek

Zleva Tereza Zatloukalová a Michaela Kadlecová.
Foto: Martin Kusyn

Jak byste jednou větou popsaly svět Celkem všedních dní člověku, který tohle dílo ještě neslyšel?

Michaela Kadlecová: Celkem všední dny připomínají, že i z obyčejného setkání může vzejít něco nečekaného a že i běžný den kohokoliv z nás se rázem může proměnit v neobyčejný zážitek, na který jen tak nezapomeneme – to cvše za doprovodu klavíru, jenž jednotlivé střípky příběhu dotváří a propojuje.

Tereza Zatloukalová: Jsou to příběhy a situace ze života obyčejných lidí umocněné krásnou hudbou.

V tomhle komorním muzikálu celá „kapela“ stojí a padá s vámi. Jak moc je to pro klavíristu jiné než běžný repertoár?

Tereza Zatloukalová: V klasickém muzikálu je klavír s větším či menším využitím součástí orchestru. Zde interpret doprovází a provází zpěváky sám, což na něj klade vysoké nároky. Úspěch stojí na precizní přípravě a hlubokém vhledu do celého díla.

Michaela Kadlecová: Aby se tvořilo s lehkostí a naše energie se propojily, je důležité, aby zpěvák klavíristovi důvěřoval a cítil, že se o něj může opřít – a to nejen po hudební stránce. Odlišnost spočívá v obrovské zodpovědnosti, ale také ve svobodě reagovat na aktuální podněty. Pokud chemie funguje, zkoušení má rodinnou atmosféru, což inscenace ve Dvanáctce vřele nabízejí.

Divadlo 12 je extrémně intimní prostor. Jak moc vás ovlivňuje fakt, že lidé sedí doslova kousek od klavíru? A jak se vám spolu sdílí jedna partitura?

Michaela Kadlecová: Dvanáctka má ten dar, že všechno je „na dotek“. Jako divák si tam často připadám jako přímý účastník děje, jako interpret mám o to větší trému. O to víc si však užívám chvíle, kdy je napětí mezi hledištěm a jevištěm hmatatelné – tam se ticho dá krájet. A Terezka? Je vítanou a vymodlenou posilou našeho souboru. Jasně, že spolu řešíme koncepci. Navíc vycházíme ze stejné tradice, Terka studovala u Xenie Hranické, já po přechodu z Prahy u Michala Bárty, který byl rovněž jejím žákem. Přirozeně se podporujeme, ale každý rukopis je osobitý, k čemuž nás naši profesoři vedli.

Tereza Zatloukalová: Během hraní mě blízkost diváků určitě nebude vyvádat z míry. Komornější prostředí mi vyhovuje – přirozeně mizí bariéra mezi účinkujícími a publikem a atmosféra bývá vřelejší. Jsem ráda, že mám po dlouhé době kolegyni, se kterou můžeme během zkušebního procesu sdílet poznatky a osvědčené vychytávky.

Skladatel Adam Gwon míchá Broadway, minimalismus i klasiku. Která poloha pro vás byla nejtvrdším oříškem a jak se rodí newyorská nervní energie?

Michaela Kadlecová: Spíše než oříšek to byla výzva. Když pominu pěveckou linku, samotný klavírní part nabízí neuvěřitelné množství charakterů, barev a nuancí, se kterými mě neskutečně baví pracovat. Klíčem je udržet celistvost a zároveň poskytnout zpěvákům pevnou půdu pod nohama. Newyorská atmosféra pak stojí na artikulaci, stylovosti a radosti ze hry. Zatímco u písní jako I’ll Be Here nebo Favourite Places pracuji s časem, barvou a tichem, u Fine a I’m Trying hraje roli jazzový švih.

Tereza Zatloukalová: Pro mě bylo nejnáročnější dostat pod kůži specifické rytmické modely. Nástroj skvěle umožňuje střídat polohy – krátké, pulzační údery evokují tep velkoměsta a vertikální pohyb, zatímco v melancholických pasážích se úhoz zjemní, s pomocí pedálu se propojí harmonie a vše volně plyne.

Klavírista funguje jako další herec na jevišti. Jak se ladíte na agogiku a gesta zpěváků a vnímáte při hře divadelní děj?

Tereza Zatloukalová: Pro mě jde obojí ruku v ruce s hudbou, jež dokresluje náladu a texty. Zápis mě zajímá hlavně při cvičení; ideální stav nastává, když part umím natolik spolehlivě, že mohu během představení volně sledovat dění na jevišti a hudebně na ně bezprostředně reagovat.

Michaela Kadlecová: Známe se už nějaký ten pátek, takže víme, co od sebe očekávat – skvěle nás naladilo už zářijové zahřívací grilování. Vnímání děje je komplexní záležitost. Stránky partitury vnímám jako jakýsi živý piktogram; mozek automaticky koordinuje malíčky pro podpoření basů a sopránu, registruje nádech sólisty, hloubku úhozu i to, kterou rukou zrovna otočit list.

Kdybyste měly vybrat jedno jediné místo v celé hudbě, které vás osobně baví nejvíc, které by to bylo?

Michaela Kadlecová: Určitě předehra k závěrečné písni Claire I’ll Be Here. Těch několik zdánlivě prostých taktů v sobě nese obrovskou směsici smutku, naděje, nostalgie a touhy jít dál.

Tereza Zatloukalová: Třetí hudební číslo od konce – Rooftop Duet / Na střeše.

Jaké je podle vás poselství Celkem všedních dní a co pro vás znamená uvést tento komorní muzikálový hit poprvé v Česku právě v Ostravě?

Michaela Kadlecová: Sdělení je pro mě velmi osobní – žiju život běžné klavíristky, jejíž dny v divadle jsou pokaždé jiné, jednou inspirativní, jindy vyčerpávající, ale stále lidské. Ukazuje se, že život se odehrává i tam, kam běžně nedohlédneme, a že jediná věta může změnit směr. Mám obrovskou radost, že si tento titul našel cestu do Ostravy, všichni jsme si jej zamilovali.

Tereza Zatloukalová: Hlavní myšlenka spočívá v tom, že sílu k řešení každodenních krizí nacházíme ve vzájemných vztazích a že i to obyčejné může mít hlubokou hodnotu. Jde o výzvu, kterou s pokorou a vděčností přijímám.


Podobné články