Festival Norma, den druhý: Znepokojující akustické kresby, dívčí antiportrét i filmový dokument

Druhý den festivalu začal debatou, ve které v kruhu návštěvníků zasedla režisérka Kamila Polívková, dramaturg festivalu Jan Horák a šéf galerie PLATO Marek Pokorný.

Vzájemná živá diskuze přinesla myšlenky o budoucnosti haly bývalého Bauhausu, ze které chce Marek Pokorný vytvořit osobitou scénu současného nejen výtvarného umění, zamyšlení nad budoucností festivalu Norma a hlavně rozpravu o subjektivním vnímání umění jako takového, slova o funkci divadla v dnešním světě i hledání sebe sama prostřednictvím vnímání uměleckého díla.  Po debatě odpolední krátké přestávce se pak rozběhl druhý programový den.

Z představení 13 aforismů. (Foto: Martin Popelář)

Prvním představením druhého dne bylo 13 aforismů, inspirovaných tvorbou Milana Grygara v podání  sdružení CreWcollective. Milan Grygar, dnes devadesátiletý, začal malovat ve dvanácti letech. Za války studoval Školu uměleckých řemesel v Brně, v letech 1945 – 1950 Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (např. u profesora Emila Filly). Zpočátku se věnoval především abstraktní malbě, později začal tvořit také lineární kresby, akustické kresby (ke každému obrazu neodlučitelně patřila také hudba), velkoformátové obrazy a kresby dřívkem. Na přelomu let 60. a 70. se v Grygarově tvorbě objevily i kresby hmatové. Umělcovo dílo je zastoupeno v mnoha světových galeriích, kupříkladu v Německu, ve Francii, v Polsku nebo v Japonsku. Chybět samozřejmě nemůže ani Česká republika. Supraphon již vydal dvě desky Grygarových akustických kreseb.

Členové pražského kreativního a produkčního sdružení CreWcollective v roce 2015 zhlédli retrospektivní výstavu Milana Grygara Vizuální a akustické v Galerii hlavního města Prahy a na základě silného zážitku se rozhodli vytvořit představení, které by čerpalo z jeho akustických kreseb a půdorysných partitur a transformovalo by Grygarovy principy do jazyka kompozice těla, zvuku a světla. Třinácti krátkými intervencemi vzdávají hold mistrovi, který letos oslaví devadesáté narozeniny. Představení uvedené na festivalu Norma bylo předpremiérou před oficiální pražskou premiérou, která se odehraje v příštím týdnu.

Z představení 13 aforismů. (Foto: Martin Popelář)

Dvojice hudebníků a zvukových mágů George Cremaschi a Petr Vrba vytvořili hudebně zvukovou kulisu pro taneční projev dvojice tanečnic ve složení Jana Novorytová a Kateřina Dietzová. Nutno přiznat, že akustická část inscenace přehlušovala poněkud složku vizuální. Také zvolený prostor, ve kterém se uvnitř haly bývalého Bauhausu představení odehrávalo, nabídl rozdílné zážitky: část publika na jedné tribuně měla výhled do venkovního prostoru s projíždějícími trolejbusy, automobily a blikajícím semaforem, a toto pozadí podstatně ovlivňovalo dojem vzniklý z vnímání zvuku, světla a pohybu lidského těla. Další část publika však ven neviděla a vnímat mohla jen dění na hrací ploše. Přes tuto výhradu se však jednalo opět o velmi silný divácký zážitek.

*

Druhé představení, projekt Dominika Gajarského Aesop’s fables no. 2 v podání Laury Trenčanské, nabídlo podobně jako předchozí představení hlavně možnost subjektivního nahlížení na předložený artefakt.

Laura Trenčanská v představení Aesop´s fables no.2. (Foto: M. Popelář)

Laura Trenčanská v minimalistické produkci, využívající charakter hracího a okolního prostoru, projekce dívčina obličeje, hry s barvami a hudební kulisy vycházející z motivů pop music, vytvořila obraz povalující se znuděné dívky, komentující slovem čtené staré bajky pocházející z šestého století před naším letopočtem. Kontrast mezi starou moudrostí a dnešní povrchností byl naprosto zřejmý, a pokud právě toto téma chtěli oba autoři performance otevřít, pak byl jejich záměr naplněn.

*

Závěrečné představení letošního ročníku festivalu Norma bylo filmové, avšak atypické. Smyčky filmových svitků formátu 8 mm nalezené v archivu vídeňského filmového amatéra a zároveň zaměstnance firmy na výrobu sušeného mléka pana Blau, pracovníka oddělení této firmy pro spolupráci s tzv. třetím světem, zpracovala scénáristka a režisérka Alexandra Moralesová do velmi znepokojivého dokumentu.

Z představení Blau Peru 1979-1980. (Foto: Martin Popelář)

Promítané fotografie a filmové záběry byly doprovázeny mluveným komentářem. Zmínky o jihoamerických vojenských juntách sedmdesátých let minulého století, komentovaná dokumentace záhadné cesty pana Blaua do Peru, historie výroby kokainu, ale též připomínky jihoamerických azylů nacistických válečných zločinců vedly k sugestivně položené závěrečné otázce: Kdo byl skutečný pan Blau?

Celý letošní ročník festivalu potvrdil smysluplnost jeho konání a nabídl mnoho příslibů pro další ročníky. Zájem diváků sice nebyl takový, jaký by odpovídal kvalitě nabízených inscenací, nicméně naprostá většina přítomných návštěvníků se již dnes těší na ročník 2017.