Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Obraz & Slovo Výmluvnější název bych sotva nalezla, říká o románovém debutu Šikmý kostel spisovatelka Karin Lednická

Výmluvnější název bych sotva nalezla, říká o románovém debutu Šikmý kostel spisovatelka Karin Lednická

17.2.2020 Obraz & Slovo

Románová kronika Karin Lednické (1969) začíná největším hornickým neštěstím v historii Ostravsko-karvinského revíru, které si 14. června 1894 vyžádalo 235 obětí. „Děsí mě představa, že po tragédii zůstalo 130 vdov a 194 polosirotků,“ říká autorka knihy Šikmý kostel v rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz. A havířské vdovy samozřejmě vystupují i v jejím románu.

Zvětšit obrázek

Spisovatelka Karin Lednická se svým románem.
Foto: Radka Homolová

Hned na počátku vašeho debutu připomínáte největší důlní pohromu v historii Ostravsko-karvinského revíru, výbuch na Larischových dolech v Karviné ze 14. června 1894, který si vyžádal neuvěřitelných 235 obětí. Narodila jste se rovněž v Karviné, máte k události nějakou osobní vazbu, zahynul tam snad některý z předků? Pokud ne, kdy a jak jste na tuhle historickou událost narazila?

Rodinnou vazbu k tomuto důlnímu neštěstí nemám, ale jako člověk, který se zajímá o historii regionu, jsem s ním dlouho obeznámená. Inspirací pro literární zpracování mi bylo setkání s pamětnicí, do jejíž rodiny katastrofa významně zasáhla hned ve dvou generacích. Její vyprávění bylo velmi emotivní a drásavé, silně mě zasáhlo. A poskytlo mi první impuls k napsání knihy.

Je zajímavé, že hornickým vdovám věnovala loni na podzim svůj knižní dokument spisovatelka Kamila Hladká. Věděla jste, že vzniká její knížka? Anebo se dvě ženy spisovatelky v jednu chvíli nezávisle na sobě ponořily do podobného tématu?

Podobnost zpracovaného tématu je čistě náhodná, protože když vyšla kniha Hornické vdovy, měla jsem už dopsáno. A jestli jsme se do tohoto tématu ponořily ve stejné chvíli, to taky netuším, já jsem na Šikmém kostele pracovala čtyři roky. Teď už o knize Kamily Hladké vím, četla jsem ji a považuji ji za velmi vydařený počin. K tomu se hodí podotknout, že hornictví je sice velmi významným, ale nikoli jediným tématem mé knihy. Představuji Karvinou jako město, kde se dařilo také jiným oborům, například pivovarnictví a lázeňství, a kam se svého času sjížděla smetánka, protože tamní šlechtický rod Larischů byl vyhlášeným hostitelem evropských elit.

Hornictví na Karvinsku je v útlumu a definitivní konec těžby se rychle blíží. Není to nakonec dobře, protože pak už nebudou muset ronit hořké slzy ani hornické vdovy? Děsí mě představa toho strašného množství vdov a polosirotků právě po neštěstí na Larischových dolech v červnu 1894.

Nedá se nesouhlasit s tím, že definitivní konec těžby bude i definitivním koncem tragických důlních neštěstí. A stejně jako vás i mě děsí představa oněch sirotků z Larischových dolů, bylo jich tehdy 194, a k nim připočítejte 130 vdov. Vzhledem k relativně nízkému odškodnému a rentě se rodiny ocitly ve velmi složité životní situaci. Dopady tragédie se projevovaly i v následné generaci.

Opravdu strašná čísla. Z jakých pramenů jste při líčení tragédie z roku 1894 čerpala? Také jsem se neštěstím zabýval a mrazilo mě třeba u výpovědi tehdejšího důlního záchranáře Alojze Bončka: „Když jsme se dostali k hlavní chodbě, vedoucí k devatenácté sloji, ležely tam celé hromady zuhelnatělých a roztrhaných lidských těl zavalených kameny. O tom, jak strašná muka museli ti nebožáci vytrpět, svědčí jejich zohavená a spálená těla. Ještě hůře na tom byli ti, které jsme našli ve dvacetičlenné skupině, jedny vleže, druhé sedící. Měli košile přehozené přes hlavu, někteří se drželi za krk. Bylo zřejmé, že je nezabil výbuch, ale že zemřeli udušením.“

Ano, jsou to strašlivé výpovědi. Čerpala jsem ze všech obvyklých zdrojů, z pramenů i literatury. Prováděla jsem terénní průzkumy, konzultovala text s historiky a odborníky na hornictví. Významným zdrojem pro mě byly také již zmiňované rozmluvy s pamětníky. Materiály popisující průběh tragédie jsem si prostudovala velmi důkladně a nechala jsem si některé technické detaily dovysvětlit odborníky. V knize však průběh neštěstí a záchranných prací jen načrtávám, protože celá tato pasáž je psána pohledem ženy, kterou nezajímá okolní dění, ale pouze to, jestli ještě má manžela a syna.

Důlní neštěstí se odehrálo v Karviné, v knize však používáte název Karwiná. Proč?

Název původní obce byl odvozen od staroslovanského „karwa“, tedy kráva, protože toto místo proslulo obzvláště šťavnatými pastvinami. Historický název se vyskytoval v několika podobách: česky Karvín, polsky Karwina, německy Karwin. V prvním díle trilogie město nazývám Karwiná, což je název mnou vytvořený, vzniklý z toho polského, jen doplněný o českou dlouhou koncovku. Ilustruji tím přirozenou bilingvnost místa a celého regionu, která je ostatně i velmi významným tématem celé knihy. Ve druhém díle, který připravuji k vydání a odehrává se v letech 1921-1945, užívám název Karvinná, jenž byl úředně schválený v říjnu 1920. A teprve ve třetím se dostanu k dnes známé Karviné, což je název zavedený v roce 1949 po sloučení Karvinné s několika okolními obcemi.

Z původní historické Karviné (dnes Karviná–Doly) se podnes zachovalo velmi málo, byla zničena dolováním uhlí. Zůstal hřbitov, a to i s dochovaným hromadným hrobem obětí výbuchu z roku 1894. A poddolovaný a v terénu nakloněný kostel sv. Petra z Alkantary, jemuž se přezdívá „šikmý kostel“ a vaší knize dal název. Zvažovala jste i jiné názvy?

Ne, nezvažovala jsem jiné názvy, výmluvnější bych sotva nalezla. Šikmý kostel je název nejen prvního, ale i dalších připravovaných dílů trilogie. Odlišovat se budou pouze letopočty v podtitulu. A k té ztracené Karviné ještě tolik: Kromě kostela svatého Petra z Alkantary, hřbitova a kapličky nad epicentrem výbuchu z roku 1894 se dochovaly i doly Gabriela a Barbora, Jan-Karel (dnes ČSA) a krásný cihlový komín bývalého dolu Jindřich, kdysi prohlášený za kulturní památku. Nic víc. Na svém autorském webu (www.karinlednicka.cz) nabízím galerii srovnávacích fotografií, která je velmi ilustrativní ukázkou toho, co znamená výraz ztracené město. Dovolím si ještě doplnit, že na karvinském hřbitově se zdaleka nenachází pouze památník obětem neštěstí z roku 1894. Je jich tam víc, jeden z nich kupříkladu patří obětem neštěstí na Gabriele z roku 1924, o kterém píšu v připravovaném druhém díle.

V knize se dotýkáte i dalších historických zlomů v regionu, třeba první světové války a následné československo-polské války o Těšínsko z let 1918 až 1920, primární je však pro vás rodinný mikrosvět hrdinů příběhu. Je to záměr? Nechtěla jste čtenáře zbytečně zatěžovat komplikovanou historií Těšínska, aby se v ní neztratili a knihu předčasně neodložili?

Vždy jsem se velmi intenzivně zajímala o to, jak velké dějiny nebo významné regionální události ovlivnily osudy obyčejných lidí. Exaktní popisy konání politiků a vojevůdců přenechávám historikům; já z historických pramenů a literatury stavím kostru, na kterou nabaluji příběh. Pro mě je mnohem zajímavější zaobírat se kupříkladu tím, jaký dopad měla drastická opatření rakousko-uherských úřadů na život obyvatelstva za Velké války (poznámka redakce: I. světové války), než opatřeními samotnými. Jen dodám, že míra restrikcí a nařízení uvalených na civilní obyvatelstvo rakousko-uherskými úřady mě opravdu zaskočila. Proto jsem tomu věnovala poměrně rozsáhlou pasáž své knihy.

A pokud jde o popis československo-polského konfliktu z let 1918-1920 a o jeho pozdější následky, i ten vyobrazuji z pohledu těch, kteří „museli dějiny prostě žít a přečkat“. Nemyslím ale, že bych čtenáře jakkoli ochudila. Naopak zjišťuji, že mnozí z nich se v Šikmém kostele setkávají se zmínkou o tomto konfliktu vůbec poprvé.

Čím je to způsobeno?

Nepochybně i tím, že se o těchto událostech dlouho nesmělo mluvit a že chybí v učebnicích dějepisu. V historické paměti přežívá spíše druhé dějství tohoto dramatu, tedy polský zábor z roku 1938, jemuž se věnuji v druhém díle. Právě proto, že československo-polský konflikt z let 1918 až 1920 je tak málo známý a tak spletitý, jsem po poměrně dlouhém zvažování vypustila z jeho líčení některé aspekty, kupříkladu roli zdejších Šlonzáků a Němců. Učinila jsem to naprosto záměrně, a to v duchu známého rčení, že méně je více. Čtenář, kterého toto téma v mém románu zaujme, si jistě rád vyhledá odbornou literaturu, v níž nalezne podrobnější informace. K širšímu a hlubšímu poznání jistě poslouží i rodící se diskusní platforma. Je mi ctí, že mě s nabídkou spolupráce kontaktovali historikové z obou stran hranice, kteří se danou tematikou dlouhodobě zaobírají. O možné budoucí spolupráci jsme také jednali s Petrem Pánkem z ostravského klubu PANT, který spatřuje ve zbeletrizované historii podobně silný informační a vzdělávací potenciál jako já.

Kniha Šikmý kostel je rodinná sága a něčím mi připomíná třeba román Haldy od Anny Marie Tilschové z roku 1927, což je také velký realistický obraz hornického Ostravska. Zároveň mi ale vadí, že na rozdíl od tohoto díla ve vašem románu nenacházím nic burcujícího. Dle mého názoru jste napsala spíše sentimentální historický román. Nemáte touhu vytvořit o vámi milovaném Ostravsku a Karvinsku i něco angažovanějšího?

Děkuji za to přirovnání, přidávám si ho k těm předchozím, v nichž nejčastěji zaznívají jména Vojtěcha Martínka nebo Kateřiny Tučkové. To, co vy nazýváte sentimentem, jiní literární kritici nazývají melancholií a drásavostí. S tím bych souhlasila. Život v tomto kraji byl drsný a těžký. Mohla jsem ho vypodobnit burcujícím, angažovaným způsobem, po němž vy osobně voláte, ale zvolila jsem odlišný postup, protože mnohem více vyhovuje mému autorskému i osobnímu naturelu. Angažovanou literaturou jsem doživotně přesycena z dřívějška. A někoho burcovat, to skutečně nemám v úmyslu. Co jsem naopak v úmyslu měla a mám, je napsat příběh, v němž vzdám hold tomuto regionu a lidem, kteří v něm žili a žijí.

Na přebalu knihy chválí váš román i Alena Mornštajnová, jedna z dnes hodně úspěšných ženských spisovatelek. Styl vašeho vyprávění má k Mornštajnové blízko, je to tedy váš literární vzor? A koho dalšího ctíte v české a světové beletrii?

Určitě bych nezvolila jen označení hodně úspěšná ženská spisovatelka. Alena Mornštajnová je bez jakýchkoli disputací nejúspěšnější a nejrespektovanější autorka současnosti; krásně to ve svém nedávném článku pro časopis Ego shrnul Jiří Peňás. A ve světle těchto faktů považuji její doporučení za obrovský kompliment. Mým literárním vzorem však Alena Mornštajnová není, jednoduše proto, že žádný literární vzor nemám. Autory mnohem raději čtu než ctím. Ale pokud bych přece jen měla zmínit jedno jméno, které zásadně utvořilo můj vztah k literatuře, pak to bude Astrid Lindgrenová. Její Děti z Bullerbynu stály u zrodu mé celoživotní lásky ke knihám.

V Ostravě jste léta vedla nakladatelství Domino, vlastně jste byla i jeho majitelkou. Na rozdíl od nakladatelství Protimluv jste ale vydávala spíše lehčí či oddechovou četbu. Ovlivnila vás tahle práce i při psaní vlastní prózy, v níž se dle mého až zbytečně vyhýbáte jakémukoliv stylistickému či jazykovému experimentování?

V roce 1997 jsem založila nakladatelství a loni jsem ho prodala. Důvodů bylo několik. Jedním z nejvýznamnějších bylo to, že jsem si potřebovala vytvořit čas a prostor pro vlastní psaní. A protože jsem za celou dobu svého nakladatelského působení nevyčerpala jedinou korunu z veřejných prostředků a grantů, musela jsem se chovat pragmaticky. Tedy vydávat oddechovou literaturu, abych si jednou za čas mohla dovolit vydat knihu ověnčenou prestižními literárními cenami. A pokud jde o stylistické a jazykové experimentování, to ráda přenechám jiným spisovatelům. Já zůstanu u svého autorského předsevzetí.

Jakého?

Nabídnout čtenáři nové úhly pohledu a příběh, který bude chtít číst a dočíst. A když si z četby mé knihy navíc odnese podnětný zážitek a poznání, pak svůj spisovatelský úkol považuji za splněný.

Rozumím, každý autor chce, aby jeho knihy byly dočteny. Kdo je tedy vaší cílovou čtenářskou skupinou?

Na žádnou cílovou skupinu nemířím. Tento druh pragmatismu by popřel celý smysl mojí tvorby.

Odhaduji, že vaše debutová trilogie nebude zároveň poslední knihou. Na záložce uvádíte, že se dál věnujete vlastnímu psaní. Prozradíte, na čem teď pracujete? Tedy kromě dalších dvou dílů Šikmého kostela.

Mám rozpracovanou divadelní hru. Je specifická v tom, že role dvou hlavních postav jsou obsazeny už od okamžiku, kdy jsem námět vylíčila svým divadelním přátelům.

Tak zlomte vaz, jak se říká v divadle.

Ivan Mottýl | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Obraz & Slovo", nebo přejděte na úvodní stranu.