Metelice jako pastva pro oči a průvodce po umění našeho věku

Autorem koncepce a hlavním kurátorem výstavy včetně jejího názvu je Karel Srp. Je to pro něj už šestá vícevrstvá a záběrem širokoúhlá výstava v ostravském Domě umění. Kurátor vybíral díla z konce 19. století a začátku 20. století. Za mezní rok, kterým výběr končil, organizátoři předem určili rok 1926, kdy byl slavnostně otevřen Dům umění v Ostravě a byla zveřejněna Jurečkova sbírka.

Pro název výstavy nešel kurátor daleko, vypůjčil si verš z básně Petra Bezruče. Sugestivně, ba téměř surrealisticky laděný text básně si můžeme přečíst v horním sále výstavy. „Metelice do očí je pro nás zároveň název s malým „m“, protože jsme chtěli představit sbírky v co největším rozsahu, aby bylo opravdu zřejmé, jaké bohatství máme my všichni ve sbírkách ostravské galerie,“ řekl její ředitel Jiří Jůza na zahájení výstavy 13. ledna. Přehlídka, která skončí 19. dubna, je to skutečně pestrá, velkolepá a hodnotná.

Začátek výstavy. (Foto: Roman Polášek)

Výstava se neodvíjí přísně chronologicky, ale formou menších tematických okruhů, které sledují a zároveň skrytě informují o zásadních principech, tendencích a námětech v umění v období tzv. moderny. Tak se do jednotlivých okruhů pečlivým kurátorským výběrem dostala díla, která dokumentují rozmanitost malířského rukopisu a barevné palety (jde převážně o obrazy), rozličnost stylů a uvažování i mnohovrstevnatý pohled na dobu skrze oči a duši toho kterého umělce.

„Řekl jsem si, že se pokusím z tisíce exponátů, které mi galerie dala k dispozici, sestavit výstavu, která by měla začátek a konec a ukázala by na dvě různé možnosti přístupu k umění, které není jen moderní, ale které je konzervativní i moderní, které je progresivní i akademické. Chtěl jsem ukázat, že lze v jednom galerijním prostoru, díky jeho poloze, udělat dvě opačně zaměřené výstavy a propojit je tak, aby vytvářely jeden společný celek.“ Těmito slovy popsal Karel Srp svůj záměr coby kurátora v úvodu březnové komentované prohlídky pro veřejnost.

Oddíl Ráje. (Foto: Roman Polášek)

Dualita, kterou si kurátor vytyčil, není z hlediska obsahu dvou samostatných, navíc patrem oddělených sálů, zas až tak striktní. Aspoň to tak pozoruji a vnímám, a myslím si, že je to dobře. Obě expozice, dolní a horní, se v některých momentech přelévají jedna do druhé a obě společně vytvářejí mozaiku děl vytvořených za dobu asi padesáti let, možná o kousek víc. To je půl století, často jeden lidský život, během kterého výtvarné umění zaznamenalo mnoho proměn, odvážných výbojů, objevných cest a opětovných návratů.

Ne nadarmo je zmíněný text básně Petra Bezruče v horním sále uveden nadpisem Co je nahoře, je i dole. Kdo si toho poprvé nevědomky nevšimnul, napodruhé objeví v dolním sále na úvodním panelu podobný nadpis, jen v obráceném znění: Co je dole, je i nahoře. Pod ním je čtyřverší ze Smaragdové desky z doby mnoho set let před naším letopočtem. Vřele doporučuji si oba texty přečíst. Motto či slogan nebylo vybráno náhodou. V oblibě ho měl František Kupka a s ním i tajemnou filozofii prastarého hermetického textu o vesmírné jednotě. Proto si ho kurátor vybral za protagonistu, který svým dílem výstavu dole otevírá a nahoře uzavírá.

Konec výstavy. (Foto: Roman Polášek)

Není to ale jen motto nebo Kupka, co obě oddělené expozice jedné výstavy spojuje. Kurátor seřadil díla do tematických okruhů, které nás, jak dole tak i nahoře, vedou výstavou jako kapitoly v knize. Výstava, která je doslova nabušená exponáty, má díky tomu rytmus, příběh a možnost vybrat si „to své“ téma, „tu svou“ část dobové mozaiky, případně „ten svůj“ oblíbený styl. Máme zde možnost vybírat mezi realismem, secesí, doznívajícím symbolismem, počínajícím impresionismem a expresionismem, raným a pozdějším kubismem, poetismem, civilismem anebo abstrakcí. Tak bohaté na podněty, experimenty a proměny bylo umění na přelomu 19. a 20. století, včetně dalších dvou až tří dekád.

Oddíl Fikce. (Foto: Roman Polášek)

Tematických okruhů najdeme v dolním sále čtrnáct, v horním šest. Soubory o počtu přibližně tří až pěti děl, někdy o malinko víc, kurátor spojil názvem s narativním přídechem. Jednotlivé oddíly, které jsou zároveň nápovědou i dělítkem v mimořádně početné expozici, napomáhají divákovi orientovat se v množině děl a lépe si uvědomit společného jmenovatele, který je takzvaně „dal dohromady“ za účelem vystavení.

V dolním sále výstavu zahajují Živly, Ráje, Moře, Tesknoty. Za nimi následují oddíly Vnitrozemí, Fikce, Alegorie a Drama, a mimo to zde najdeme také oddíl národní a historické malby anebo soubor sestavený z portrétů. Dalším souborem jsou Madony, víc světské než sakrální, avšak o nic míň jímavé. A také soubor figurálních maleb a skulptur, které se týkají těl jak ženských tak mužských, jako by genderová otázka byla ve společnosti přítomna už o století dříve. Stereotyp ženského aktu byl s nástupem moderny definitivně prolomen. Proto dnes můžeme obdivovat dílo, jakým je obraz s názvem Jaro, akt jinocha od Jana Zrzavého.

Jinoch Jana Zrzavého. (Foto: Roman Polášek)

Možná už raději dále nejmenovat, neboť výčet slavných jmen, se kterými má návštěvník možnost se na výstavě setkat, by byl opravdu dlouhý. V horním sále najdeme třeba Josefa Čapka, Bohumila Kubištu, Antonína Procházku, Josefa Šímu, Václava Špálu a mnoho dalších. Ale i méně známá jména jsou rovnocennými partnery. Na výstavě nejsou zastoupeni jen umělci z Čech, Moravy a Slezska, ale v menší míře též umělci jiných národnosti, zejména slovenské, polské, ruské, německé a rakouské.

Je to úctyhodný důkaz o vytříbené sbírkotvorné činnosti s širokým záběrem. Budiž to tedy pozvánkou na výstavu, na jejíž vlně se nese spousta nádherných uměleckých děl a význačných jmen.

*

Metelice do očí. Expozice se nachází v Domě umění Galerie výtvarného umění v Ostravě. Vytvořena byla u příležitosti 100 let Domu umění v Ostravě. Kurátor: Karel Srp. Výstava je k vidění už jen do 19. dubna 2026.