Foto: Michal Hančovský
Letošní ročník festivalu zahajujete inscenací Dějiny násilí ze Švandova divadla. Už předloha Édouarda Louise je hodně těžký text. Nachází se v příběhu podle vás nakonec i něco osvobozujícího nebo pozitivního?
Vezmu to trochu zeširoka. Když jsem před víc než čtyřmi lety Louisovu předlohu četl, tak jsem s ní vlastně dost bojoval. Na jednu stranu mě tenkrát strašně zaujala, přišlo mi, že je úplně jiná než všechno, co jsem četl do té doby. Ale zároveň mě trochu iritoval autofikční způsob vyprávění. Autor vám od začátku říká: „Takhle jsem to prožil, takový to pro mě byl zážitek, ale zároveň si nejsem jistý, jak to bylo doopravdy“. Nevěděl jsem, co je v Eddyho příběhu realita a co si „domyslel“. Bezpochyby je obětí násilného činu, ale s formou vyprávění jsem trochu ztrácel trpělivost. Postupně jsem si ale i ke knize našel cestu, hlavně skrze samotné uvádění inscenace. A dneska už ji hraju moc rád a dokážu se v ní i herecky uvolnit.
A k vaší otázce. Vyloženě pozitivních momentů nebo vyznění v Dějinách násilí asi nenajdeme moc. Ale myslím, že důležité je – vedle tématu samotného násilí – téma vyprávění a neustálého převypravování události. Policii, doktorům, kamarádům… Člověk ten příběh pořád dokola interpretuje, což by na něj teoreticky mělo působit terapeuticky. Jenže já mám spíš pocit, že čím víc o tom Eddy mluví, tím víc se vlastně ztrácí. A to mi na tom díle přijde silné, i když samozřejmě ne úplně pozitivní.
Nemohl by být tím pozitivním přínosem reálný dopad na diváky a divačky? Podobné inscenace mohou měnit způsob, jakým se společnost na násilí divá.
Napadlo mě, že právě tím, jak je kniha i inscenace radikálně upřímná, se v ní může spousta lidí najít a třeba se díky ní po letech otevřít a začít o podobné zkušenosti mluvit. Protože trauma si člověk často nese s sebou, i když o něm mlčí, a ono ho pak dál a dál vnitřně rozežírá. A myslím, že právě tohle je důležité téma. Dneska už není tabu o takových věcech mluvit, naopak věřím, že je to potřeba.
Jak se vám taková autofikční role hraje? Potřebujete znát reálné zázemí autora, nebo ho berete jen jako inspiraci pro postavu a jeho skutečný život je pro vás vedlejší?
Pro mě je důležité autorův život znát, protože si můžu vyzobat různé detaily, které mě inspirují nebo zajímají. Režisér inscenace Tomáš Loužný s námi během zkoušení hodně mluvil nejen o tématu násilí, znásilnění nebo justičního systému, ale i o samotném Édouardu Louisovi a o vlastních zkušenostech. Vědět o backgroundu je pro mě určitě přínosné, ale zároveň si nemyslím, že by na tom role stála. Je to spíš příjemná přidaná hodnota. Někdy se koneckonců může stát, že si přečtete skvělou knihu, autora si nějak vybásníte, protože text zní dokonale, a potom ho – nedejbože – potkáte a přijde zklamání. Takové to „never meet your heroes“. Nebo si přečtete jeho životopis a zjistíte, že vlastně není tak úžasný jako samotná kniha. Takže ono hodně záleží na konkrétním případě. Ale u Dějin násilí pro mě platilo, že mi vyšší počet informací pomáhal.
Máte za sebou – i před sebou – více projektů, kde hrajete reálné osobnosti. Bylo tomu tak ve filmu Bratři i v seriálu Král Šumavy a v muzikálu Klan Baťa uváděném na Letní scéně divadla Kampa teď ztvárňujete Tomáše Baťu. Je mezi takovými rolemi a třeba Romeem ještě jiný rozdíl, než kolik informací musíte během zkoušení získat?
Já bych to asi ještě rozdělil podle média a žánru. Něco jiného je životopisný film a něco jiného muzikál. Když natáčím film, který replikuje život skutečného hrdiny, tak je skvělé vědět úplně všechno. Pak cítím za nutné se do toho opravdu ponořit, ležím v knihách, dokumentech, pročítám různá fóra a diskuze a jezdím po známých, kteří toho člověka znali. Ale u Bati na Kampě je to trochu jiné. Samozřejmě je dobré mít o Tomáši Baťovi co nejvíc informací, ale zároveň není podstatné znát úplně každý detail jeho života. Postavu v muzikálu stejně nepostavíte na tom, kolik měl plomb nebo synovců. V případě tohoto žánru je důležitější nastolit celkovou muzikální kvalitu – taneční, pěveckou, hereckou i výtvarnou – a je potřeba přicházet s nápady nejen kolem samotné postavy, ale i kolem energie příběhu a jednotlivých čísel. Takže ten přístup k rešerši není menší nebo méně poctivý, ale je prostě trochu jiný než u filmu.
Když se teď podíváme na přerod, který jako herec prožíváte před každým představením, do jakých z vašich rolí se vám vstupuje nejpřirozeněji a do jakých hůř? Máte nějaký rituál?
Mám jenom takové ty klasické herecké rituály, ne žádný pověrčivý. Potřebuju se rozmluvit, aby mluvidla fungovala, jak mají. A ideálně si ten den ještě projdu celý text. Hodně ale záleží na konkrétním představení. Třeba u Dějin násilí je důležitá fyzická složka, takže se potřebuju rozcvičit, trochu se zkoncentrovat, zrelaxovat. Asi deset minut před začátkem už sedím přímo v dekoraci, což mi strašně pomáhá se na postavu a celý příběh naladit. Ten přerod pak vlastně začíná už tam, ještě před začátkem představení. A pak jsou role, kde je zásadní text. Třeba teď u Romea a Julie. Tam se musím soustředit na každé písmenko a jsem upřímně nervózní celý den předtím, protože je to poměrně čerstvý kus a nejvíc ve mně rezonuje. Je to zatím největší role, kterou jsem na divadle měl.
Existuje nějaká role, která vás děsí, ale zároveň byste si ji chtěl zahrát? Do čeho byste se herecky ještě rád proměnil?
Jak řekla krásně v jednom rozhovoru Milena Steinmasslová: Herecká duše plesá, když musí zpracovat složité, hluboké téma a těžkou postavu. Myslím si, že to tak má většina herců a hereček. Když před sebou mají výzvu, je to samozřejmě lepší, než když ztvárňují někoho plochého, plytkého a nezajímavého. A já mám výzvy taky rád, ale nenašel bych vyloženě jednu vysněnou postavu, protože mám zatím velké štěstí, že mi ty správné projekty spíš samy chodí do cesty.
A čeká vás v příští sezoně něco, na co se těšíte a co byste už mohl prozradit?
Prozradit ještě nemůžu, protože většina projektů je ještě v zárodku a byl bych nerad, kdyby nedopadly. Ale bude to spíš pohybového charakteru, na což se moc těším.
