Ostrava je pro mě rodinná záležitost, v Praze jsem ale šťastnější, říká herec Filip Březina, který míří na Shakespearovky

Zase po roce se objevíte na rodné hroudě a budete hrát Shakespeara. Co to pro vás znamená?

Pro mě je pokaždé návrat do Ostravy velkou rodinnou záležitostí, protože tam mám celou rodinu. Od té doby, co jsem v Praze, což už je nějakých třináct let, tak je to jiné, protože zhruba do osmnácti jsem byl zvyklý se s rodinou vídat prakticky pořád. Je to svátek přijet takhle do Ostravy a trávím ten čas s rodiči a bratry.

Takže to bude v hledišti při představení Marná lásky snaha tak trochu na Hujera? Budete mít na místě velkou podporu?

To asi úplně ne. Ten počet není zase tak vysoký, ale rodiče jsou asi moji největší fanoušci, protože ti jdou pokaždé.

Před DAMU jste vystudoval ještě Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Toužil jste po setrvání na ostravských divadelních prknech?

Bylo to právě naopak. Vždycky jsem chtěl do Prahy. Je to taková herecká mekka. V sedmnácti, osmnácti, když jsem se hlásil na DAMU, tak jsem se vůbec necítil ready na to, jít rovnou do angažmá a hrát divadlo. Potřeboval jsem asi trochu ještě dospět a prožít si to divadlo skrz školu ještě možná trochu jinak. Podle mého to souvisí s určitým přerodem v dospěláka. V osmnácti jsem opravdu dospělý ještě nebyl, což si o sobě vlastně někdy nemyslím ani teď. (smích)

Pořád máte pocit, že jste částečně puberťák?

Vlastně jo. Na druhou stranu je to ale podle mě důležité si udržet v naší profesi. Pojí se s tím určitá hravost, fantazie, bez toho se moc herecké řemeslo podle mě dělat nedá.

Potřetí budete hrát na LSS Marnou lásky snahu. Umíte si vůbec ještě představit léto bez Shakespearovek?

Věřte mi, že dokážu, ale my jsme tam opravdu skvělá parta a každý rok se na ně těším. Královskou družinu hrají Jan Jankovský, Petr Vaněk a Lukáš Příkazký. Vemte si ale, že to léto bylo jednu dobu tak intenzivní, že jsme měli těch představení ke čtyřiceti. Stmelí vás to, jste v podstatě celé prázdniny pospolu. Logicky vám ti lidé přirostou k srdci, takže se na to znovu těším. Myslím si, že jsme si spolu sedli.

Z inscenace Marná lásky snaha.

Čtyřicet představení téhož titulu za léto. Nehrabe z toho člověku?

(smích) To první léto jsme měli, tuším, Marnou lásky snahu sedmadvacetkrát za dvacet devět dní a končili jsme v Ostravě. S Aničkou Fialovou jsme sedli ke mně do auta a rovnou jsme jeli do Prahy, jen jsme se na sebe podívali a shodli jsme se, že bychom vůbec neřekli, že jsme to hráli tak moc. Rychle to totiž uběhlo. Pak bylo spíše obtížné mít desetidenní pauzu a zase do toho naskočit.

Říká se, že Shakespeare je nadčasový, ale jeho komedie jsou trochu z jiného těsta. Některé vtípky se ztrácejí postupem času. Jak tohle vnímáte?

Myslím si, že je nadčasový, protože psal obecná témata. Čerpal z antiky, řada těch prvotních nápadů není z jeho hlavy. To, že se pořád hraje, je potvrzení Shakespearovy nadčasovosti ohledně společenskopolitických situací, o kterých psal. A co se týče těch vtipů, tak Marná lásky snaha je postavena na slovních hříčkách, které by už dneska tolik nedávaly smysl. Lidi hrozně baví Jiří Maryško, jehož postava má těch vtípků nejvíc. On sám si je předělal společně s režisérem Filipem Nuckollsem. Je to strašně vtipné a občas to na scéně mění. Já s ním nemůžu moc hrát, protože hraje takového retarda, že se vedle něj vždycky odbourám. (smích)

Vy osobně si raději střihnete takovou klasiku, nebo máte raději něco moderního?

To je věčná otázka, co je vlastně klasika a co je už moderní. Rozdíly se dneska už strašně stírají. Je to o individuálním názoru. Určitě patřím do kategorie herců, kteří mají rádi to ohýbání, pojďme interpretovat věci různě. Proč se třeba striktně držet dobových kostýmů, když to jde udělat i jinak a možná zajímavěji?

Když je řeč o Shakespearovi, tak se musím zeptat na blankvers. Holdujete mu?

Ani vlastně nevím, jestli to dělám správně. Mám za sebou už třeba Romea a Julii, hrál jsem Laerta v Hamletovi, do toho shakespearovky. Vždycky, když se do takové věci snažím dostat, tak mám pocit, že to dělám poprvé. Je to podle mě nekonečná cesta učení se. Pokud je režisér spokojený, pak to stačí tak, jak jsem to udělal.

Anna Fialová a Filip Březina v inscenaci Marná lásky snaha. (Foto: Pavel Hejný, Agentura Shock)

Jak bylo řečeno, bude to potřetí, co budete hrát Marnou lásky snahu. Byl tam posun v roce 2025 oproti roku předchozímu? A co čekáte letos?

Těžko říct, snažím se to držet pořád v jedné linii a myslím, že to tak mají i kolegové. Samozřejmě ale jsme lidi, člověk se nějak vyvíjí, získává zkušenosti, zítra může být v jiném rozpoložení než před rokem. Pak tam nějaký vývoj může být. Představení mohou ovlivnit i vnější věci. Když třeba začne pršet. Déšť tak nějak celkově ovlivní atmosféru. Hned ten první rok jsem si říkal, čtyřicet představení venku? To je v podstatě jisté, že někdy na ten déšť narazíme. Jedinkrát se tak stalo, ale dohráli jsme to, v takovou chvíli se to představení stává akčnější. Miloval jsem na tom, že jsem mohl v tom dešti jen tak chodit a být.

A kromě deště se někdy stalo při LSS něco bizarního, nečekaného? Jak je to venku, čekal bych, že se tu a tam něco semele.

Občas zazní houkačky sanitky, což samozřejmě neovlivníte. Jednou se stalo, že přímo za zdí hradu hrál nějaký člověk na kytaru svoje španělské písničky. To se nám strašně hodilo, protože my hrajeme Španěly. Bylo to na začátku, kluci už byli na scéně a já přicházel, chvíle pauza, než jsem začal říkat svůj monolog a vzal jsem to do hry, což lidi pobavilo. Takové věci inscenaci občerství.

Nenapadlo někoho toho kytaristu oslovit, aby s vámi hrával pořád takhle za zdí?

A to už by nebylo ono!

Když se podíváme obecně na vaši kariéru. Dalo by se s odstupem času říct, že Filipa Březinu celorepublikově proslavil seriál Smysl pro tumor? Hrál jste Filipa Kalinu, úspěšného medika, který onemocní rakovinou. To je kláda taková role, ne?

Určitě jsem se dostal nějak plošně do povědomí. Rakovina je celospolečenský strašák, proto si myslím, že se ten seriál těšil takové pozornosti. Když navíc hlavní hrdina je medik, který takto onemocní… Téma vážného onemocnění nějakým způsobem asi v životě jednou řeší každý člověk. Já to bral jako svou práci. Takovou příležitost, kterou jsem dostal já, by měl podle mě chtít každý herec. Byla to skvělá a barevná role, která měla určitý vývoj. A to ani nemluvím o zkušenostech, které jsem díky Smyslu pro tumor nabral. Pro práci herce jsem se rozhodl a proto jsem připraven zahrát cokoliv, i když se zrovna s touto rolí pojily nějaké emoce, které nebyly vždy pozitivní.

Filip Březina v seriálu Smysl pro tumor. (Foto: Česká televize)

Co na tom nebylo pozitivní?

Během natáčení se mi třeba zdály sny, že jsem skutečně nemocný, což není příjemné, ale snažil jsem se to brát tak, že díky tomu snu jsem si prožil emoci, kterou doufám, že nikdy v životě neprožiju. Takže skrz ten seriál došlo i na škrábnutí takového prožitku.

Obecně hrajete často sportovce a milovníky. Ono se to dost spojilo i ve Smyslu pro tumor. Vnímáte se jako takový typ herce?

Nevím, možná mě tak lidi skutečně vidí. Ve skutečnosti to tak ale vůbec není. Můžu nějak působit na první dobrou, ale třeba režisérka Smyslu pro tumor Tereza Kopáčová mi říkala, že mě nevidí jako takového toho prvoplánového baliče holek, takže já vám nevím, jestli je to škatulka nebo ne.

Ale do šuplíku herců sportovců se určitě řadíte, ne? Hrál jste ve filmech Poslední závod, Zátopek nebo Zlatý podraz. Pokud vím, tak jste i v civilu vášnivý běžec.

Tohle mi vůbec nevadí! Tuhle škatulku mám vlastně rád. A ano, pořád běhám, i když jsou chvíle, kdy na to kvůli práci není tolik času, to mi pak běhání chybí.

Aby si čtenář ale nemyslel, že tu a tam dobíháte tramvaj, můžete se podělit o běžecké dávky, které si dopřáváte?

My to máme tak nějak v rodině. Mamka i táta mají k běhání blízko. Co by mohli znát čtenáři Ostravanu, je třeba Beskydská sedmička, kterou jsem běžel čtyřikrát a třikrát jsem ji dokončil. Ten jeden neúspěšný pokus byl hned poprvé, když mi bylo šestnáct. To jsem tenkrát skončil s tátou ve dvojici na padesátém kilometru.

Vedete si statistiky, kolik jste toho třeba letos uběhl?

Letos to nebude nic moc, ale nedávno jsem zrovna koukal, kolik jsem v trénincích naběhal právě před tou poslední sedmičkou. To bylo nějakých 850 kilometrů za čtyři měsíce.

Kde v takových chvílích berete energii na herectví?

To je právě to. Poslední dva měsíce jsem třeba tolik trénovat nemohl, protože jsem natáčel Princeznu stokrát jinak. Navíc poslední týden před sedmičkou už netrénuju vůbec, to je čistá regenerace.

A když se natáčí snímek ze sportovního prostředí, jak moc je to náročné pro herce, který právě nějakého sportovce hraje?

Třeba ve Zlatém podrazu, kde hrajeme basket, bylo výhodou, že jsme byli docela dlouho dopředu nacastovaní. Nějakých sedm měsíců to bylo. Ani jeden z nás, co jsme tam hráli, jsme nikdy nehráli pořádně basket, takže jsme skutečně sedm měsíců trénovali, abychom to aspoň nějak rámcově dostali do ruky. Všechny ty zápasy, které ve filmu jsou, se natáčely na začátku asi deset dní na výstavišti v Holešovicích. Každý den jsme nějakých deset až dvanáct hodin hráli basket. Vlastně mi to nepřišlo ani tolik náročné. Šest hodin jsme si zahráli, dali oběd, kafe a místo toho, abychom se šli natáhnout, jsme zase šli hrát basket. Vůbec mi to nevadilo. Ve Smyslu pro tumor, kde hraju ragby, tak tam se to hodně kouskovalo, ale i tak tři, čtyři hodiny za ten natáčecí den běháte po hřišti, ale mně to nedělalo problémy.

Na začátku rozhovoru jsem se vás ptal na Ostravu, umíte si představit, že byste se někdy v budoucnu na stará kolena vrátil herecky do Ostravy?

Neumím. Abych byl upřímný, nechci zpět do Ostravy. Nic mě tam kromě rodiny netáhne. V Praze jsem prostě šťastnější.

A co by Filip Březina dělal, kdyby nebyl hercem?

Myslím si, že bych byl asi truhlář. Vůbec nevím proč, ale už jsem to tak měl na konzervatoři, když jsem se k této myšlence jednou dostal. Brácha vyrábí nábytek, ale začal to dělat až poté, co já se nad tím zamyslel na konzervatoři, což je zajímavé. Je to ale těžké, protože mně naštěstí všechno tak nějak v naší branži vycházelo, tak jsem nad tím nemusel tolik přemýšlet. Třeba sport bych vrcholově dělat asi nechtěl. Beru ho jako koníček a psychickou hygienu. Chci v něm být dobrý a závodit, ale jen v rámci amatérů, protože jinak by se mi mohl znechutit.