Michal Isteník se vrací na Shakespearovské slavnosti. Zimní pohádku odehraju i bez zkoušky, říká

Pocházíte ze středočeského Rakovníka, studoval jste JAMU v Brně a na jihu Moravy jste také zakotvil. Jaký vztah ale máte k Ostravě?

Byl jsem tam zrovna minulý týden. S režisérem Pavlem Soukupem jsme natáčeli jednu detektivku. Mám k Ostravě vřelý vztah, ale vždycky se mi tam něco přihodí. Je to asi spíš moje nešikovnost, než že by za to mohlo samotné město.

Podělíte se s námi, co vás v Ostravě potkalo?

Jak jsem v alternaci v Zimní pohádce s Martinem Hofmannem, tak jednou skutečně musel přijet z Prahy, protože jsem měl zánět žaludku a nebyl jsem schopen představení odehrát. Další rok jsem vystoupil z auta u hotelu a cítil se slabě. A měl jsem čtyřicítku horečku, ale toto jsem alespoň odehrál. Ostrava měla u mě nádech takového drobného prokletí, které jsem ovšem už prolomil. Mám v Ostravě spoustu kamarádů, hojně spolupracuju například s režisérem Vladimírem Skórkou. I proto jsem v Ostravě poměrně často.

Takže se rád vracíte?

Mám to tam rád. Ostrava je to pro mě velmi specifické, ale krásné místo. Když jsem byl za Vláďou Skórkou naposledy ve Vítkovicích, procházel jsem tím velkým průmyslovým areálem a koukal jsem na to, co všechno tam vzniká, pizzerie, kavárny atp. A říkal jsem Vláďovi: „Toto jsou opravdu barvy Ostravy. Toto jsou colours!“ Líbí se mi, že Ostraváci jsou pyšní na to, kde žijí. Nesnaží se identitu toho někdejšího hornického a ocelářského města na sílu změnit. Naopak ji posilují i ve chvíli, kdy průmyslová éra odchází.

Mě taky zaujalo, že kluk ze středních Čech šel studovat herectví do Brna. Praha neklapla?

DAMU jsem zkoušel dvakrát a nedostal jsem se ani jednou. Pak to vyšlo na JAMU a učarovala mě jižní Morava a Brno. Když přijedu do Prahy a cítím tu pražskou legrační hrdost, vždycky jim říkám, že je to trochu faleš, protože nejpravověrnější Pražáci jsou z Kladna a Mělníka. A já tomu musím rozumět. Jsem stejně legrační brněnský patriot ze středních Čech. Ale vážně, jakkoli žádnou skutečnou nevraživost (v legraci je to něco jiného) mezi Prahou a Brnem necítím, můžu zodpovědně říct, že Brno je nejlepší město k životu!

Takže jste patřil k těm zarputilým, kteří se dorvali na herectví na několikátý pokus?

Už od dramatického kroužku při gymnáziu jsem nějak věděl, že se mnou divadlo zůstane celý život, ačkoli jsem si ani v nejdivočejším snu nedokázal představit, že to bude takhle, že budu profesionální herec, budu hrát divadlo, točit filmy… Přijímačky na herectví bych zkoušel do doby, než bych si řekl, že už na studia nemám věk. Ale i tak bych u něj zůstal, třeba na amatérské bázi. Ale zůstal.

Zimní pohádku na LSS hrajete od roku 2019. Nepřipadáte si už každé léto, že přicházíte domů do obýváku?

Jde o představení, ke kterému se vracím ve velmi sevřeném časovém termínu, čili když se každý rok v létě sejdeme, je to jako návrat na dětský tábor. Všechno naskočí, jako by ten rok ani neuběhl, a Zimní pohádku jsem schopen odehrát po roce i bez zkoušky. Přečtu si jednou text a můžu jít klidně na plac. Ovšem tím, že tam máme Mamillia, tedy dětskou postavu, tak se nám ti kluci už asi čtyřikrát měnili, některé kolegyně navíc byly na mateřské. Těch zkoušek pár je. V Praze třeba bude alternovat Martin Sláma se Sašou Rašilovem. V zásadě bych tedy zkoušku nepotřeboval já osobně, ale většinou si to nějaká okolnost vyžádá.

Radim Madeja, Michal Isteník a Kristián Špiner. (Foto: Viktor Kronbauer, Agentura Shock)

Docela jste mi nahrál, protože na postavu Mamillia jsem se chtěl zeptat. Logicky děti rostou, tak herecká obměna je v tomto ohledu potřebná. Říkám si, že s dětskými herci je potřeba asi více oprašovaček.

Jak s kterými. Začínal Kristián Špiner, který ovšem už letos odmaturoval. Byl s námi dvě sezony a pak se to začalo točit každý rok. Některé děti potřebují víc, jiné míň. Jeden, možná dva roky tam byl syn Matouše Rumla. Herecké děti jsou velmi adaptabilní. Rozumí víc tomu procesu, protože s rodiči jsou v něm tak nějak celý život. Je to s nimi tím pádem zpravidla jednodušší. Přiznám se ale, že jak se přes léto hodně natáčí, tak mě Zimní pohádka zastihne vždy v časovém presu. Na zkoušky tedy nemám čas a z devadesáti procent se potkám s tím novým klučinou až v den představení. On už samozřejmě za sebou nějaké zkoušky má pod vedením režiséra Pavla Kheka. To dítě je tedy připraveno, spíš jde o to se nějak poznat a dát najevo, že se mě nemusí bát, protože když na něj budu řvát, je to jen hra.

Jste nervózní v takové situaci? Vidět dětského herce poprvé až v den představení asi není úplně pro každého.

Nejsem. Myslím si, že jsou všichni soudní a nevybrali by tam děcko, které by neustálo, že ne vždy je ta hra příjemná. Přece jen to není idyla, jakou vidíme při sledování filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku. Musejí vybrat dítě, které ten tlak, disciplínu, únavu a třeba i to řvaní na jevišti psychicky ustojí. Ať nezpůsobíme nějaká zbytečná traumátka.

Zimní pohádka je složitá v tom, jak se přelévá skoro až z taškařice do ponuré tragédie. Žánrově v podstatě neuchopitelná věc, kterou ani režiséři moc nechtějí dělat. Jak vnímáte vy ty specifické hranice této hry?

Ono se fakt o Zimní pohádce říká, že je téměř nehratelná. Možná je to i tím, jak klouže mezi žánry. Pro někoho může být i hlavní postava Leonta nezajímavá, protože on v první minutě vyletí do červených a vydrží mu to do třetího jednání. Pak najednou padne do totálního rozpadu osobnosti. Proto si myslím, že se této látce řada režisérů vyhýbá. Když se nasazovala do Letních shakespearovských slavností, myslím, že sami organizátoři nečekali, že to budeme hrát s takovým úspěchem, kdy je prakticky sedm let vyprodáno. Pavlu Khekovi se to povedlo, protože to celé mistrně vyvážil a tu hru skvěle vyložil. Humor nejvíc schoval do druhého jednání, v prvním jde o naturalistické drama o rozpadu království z malicherného neopodstatněného důvodu. Pak si při přenesení do Čech dělá trochu legraci z české identity. Nakonec vidíme zničenou Sicílii pod vládou absolutně psychicky zničeného krále Leonta. Upřímně řečeno, já Zimní pohádku vnímám jako život. Tragikomedie je pro mě nejpřirozenější, protože kopíruje to, co žijeme. Někdy se skutečně může stát, že dostanete záchvat smíchu na pohřbu. Divák, kterého rozesmějete, je v tu chvíli bezbranný, je totiž otevřený a na vás napojený. A když potom na něj pustíte vážné věci, ten zásah katarze je dle mého mnohem závažnější, než kdyby tam tři hodiny jenom brečel u nějaké tragédie.

S Alenou Mihulovou. (Foto: Viktor Kronbauer, Agentura Shock)

Je a byl pro vás hlavně v začátcích Leontes hereckou výzvou? Přece jen republika vás asi vnímá hlavně jako komediálního herce. Tedy ta část republiky, která nechodí do divadla.

Toto jsem ani jako výzvu nebral, protože na divadle jsem možná sehrál paradoxně víc tragických než komických rolí, ale jak říkáte, pro lidi, kteří nechodí do divadla, budu spíše tím komikem. Myslím si, že jsem tragikomický herec, mám obě polohy. Lidi vám přitom z devadesáti procent řeknou, že by na mě přišli, ale chtějí jít na komedii. V životě mají totiž problémů dost. Těžko jim vysvětlíte, že tragikomedie či tragédie dokáže být podobně očistná a zábavná.

Velká část Zimní pohádky se odehrává v tzv. Bohemii, ale Shakespeare byl kritizován už tehdy ve své době, že jeho Bohemia vůbec neodpovídá geografickému položení tehdejšího území Čech. Řešili se to na zkouškách? Předpokládám, že i to je ten důvod, proč si tam trochu po našem střílíte z české mentality.

Vzali jsme to samozřejmě do hry. V českém království se tam popíjí pivo a podobně. Co se týká Shakespeara a Bohemie, myslím si, že on si s tím moc hlavu nelámal. V jeho hrách se objevují poslové s informacemi, které ani nemohli nikde získat. Vůbec bych se nedivil, kdyby ten pojem Bohemia zaslechl někde v hospodě a prostě to tam fláknul. Jeho tvorba je mnohem zajímavější tematicky a filozoficky. Na Shakespearovi je pro mě největší výzva zvládnout bezchybně překlad veršů a interpretaci pana Hilského (Martin Hilský – přední překladatel děl Williama Shakespeara, pozn. red.). Ten jazyk není jednoduchý, aby byl předán divákovi tak, že vydrží poslouchat. A přiznám se, že já se úplně rochním v té Hilského češtině.

Michal Iteník v Zimní pohádce. (Foto: Viktor Kronbauer, Agentura Shock)

V Zimní pohádce alternujete s Martinem Hofmannem, který se ale letos v Ostravě nepředstaví. Je to pro vás v něčem specifické alternovat hlavní postavu?

Za celý svůj život jsem moc alternací nepotkal. V divadle jsem za dvacet let měl dvě až tři maximálně. A určitě jsem to nezažil v tak velké roli, jakou je Leontes. Martin si mě jako alternanta vybral před těmi sedmi lety. Agentura sice chtěla, aby hrál jen Martin, on ale velmi dobře rozklíčoval, že ta role bude hlasově velmi náročná a nechtěl riskovat, že půl léta bude někde jenom skřehotat. Jsme spolu dobří kamarádi, takže jsme kolem sebe nemuseli skákat takové ty zdvořilostní herecké tanečky. Když se nám něco nelíbilo, tak jsme si to na rovinu řekli. Když se naopak někomu povedl fór, tak si ho vzal i ten druhý. Nebyla tam taková ta herecká žárlivost, že tohle je můj fór, tak ho tam nedělej. Nic takového. Hodně si vycházíme dodnes vstříc. Jak jsem už říkal, že jednou za mě musel jet do Ostravy, protože jsem musel do nemocnice, stejně tak jsem za něj já vzal nějaké představení, když musel na zákrok s uzlíky na hlasivkách. Máme mezi sebou pravidlo, že když se hraje Zimní pohádka, ten druhý neopouští republiku a do dvanácti hodin ten den si dáváme vědět, jestli ten, co má večer hrát, je v pořádku, je připraven.

To je krásná ukázka kolegiality, která nebude asi tak úplně pravidlem, že?

Myslím si, že to vůbec není běžné. Byť v agentuře původně alternaci nechtěli, domnívám se, že po těch letech jsou rádi, jak je to nastaveno.

Zimní pohádkou jste v roce 2019 s Martinem Hofmannem zvláštním způsobem navázali na spolupráci v populárním seriálu Most, je to tak?

Věděli jsme o sobě už dřív, ale z minulosti jsme spolu neměli tak hluboký lidský vztah. Při natáčení Mostu jsme se víc poznali a stali se podle mě velkými přáteli. Tímhle jsme tedy asi skutečně navázali.

Když zůstaneme u Mostu, tak vás postava Edy proslavila. I teď po letech vám takhle někdo říká?

V podstatě denně. Teď mi říkala teta, že Most zase začali dávat, což já ovšem okamžitě poznám na ulici. Edy se už nikdy nezbavím a přiznám se, že mi to někdy leze strašně na nervy. Člověk totiž dělal spoustu jiné práce a je mi trochu líto, že nemá takovou zpětnou vazbu jako Eda. Na druhou stranu ale nechci být Mostu nevděčný. Ten projekt mi změnil život. Díky tomuto seriálu jsem herecký život poznal v mnohem pestřejších barvách.

Takže je role Edy více prokletí, nebo dar?

Jednoznačně dar. Prokletí je to maximálně tím, že jak je Eda lidovou postavou, tak se stává, že některé reakce na ulici se pojí s požitým alkoholem, někteří lidé jsou dotěrní, neurvalí. V tu chvíli je pro mě Eda fakt prokletí. Nesnáším, když na mě někdo vožralej na ulici haleká, Edo, dáme fotku. Tohle nevyhledávám, ale celkově mi Eda přinesl mnohem více pozitivního. Mnohem!!!

Ono ale zase tolik nechybělo, a třeba by Eda vůbec nebyl. V dospívání jste byl nadaný fotbalista. Bratr Marek má dokonce několik startů za Slavii Praha. Váš tatínek taky hrával fotbal. Co, že dráha fotbalisty nevyšla?

Ano, bratr byl obrovský talent. Ale zranění mu zničilo kariéru. Přesto byl už jako náctiletý s áčkem Slávie Praha vítěz poháru ČMFS a tatínek je dodnes držitelem rekordu v počtu odehraných ligových zápasů za jeden klub. Já byl jen kapitán ligového dorostu na Kladně. Ale pak přišly zdravotní trable a dost času jsem strávil po nemocnicích na různých operacích. Do tréninkového procesu jsem se mohl vrátit někdy po roce a půl. V tom věku vám ti ostatní kluci ujedou výkonnostně o parník. Pak jsem navíc musel na další operaci a posléze jsem pociťoval, že je to obrovské trápení, protože jsem na to už neměl hrát na takové úrovni. Zůstala mi láska k tomu sportu, ale už si nejdu ani zakopat.

Na závěr tedy ještě tradiční dotaz. Kým by byl Michal Isteník, kdyby nebyl hercem ani fotbalistou?

Asi učitelem. Dokonce, než mě přijali na JAMU, studoval jsem v Ústí nad Labem na pajdáku obor učitelství pro střední školy – historie a geografie. Babička z tatínkovy strany byla pedagožka, moje maminka je speciální pedagožka… Takže asi nějak tak by to dopadlo.