Jiří Surůvka vystavuje v divadle a vzpomíná, jak po hercích střílel papírové kuličky

Výstavu máte v divadelním foyeru. Co si pamatujete ze své první návštěvy divadla? Sám jsem chodil na dost divokou ostravskou základku (ZŠ Kounicova) a při hromadných návštěvách divadla spolužáci obvykle stříleli po hercích z praků a několikrát i dosáhli přerušení představení. Máte nějaké podobné zážitky ze školních návštěv divadel?

No jasně, já jsem chodil na periferní základku na Místecké 134 v Hrabůvce. Byla to škola pod vítkovickou haldou a většina mých spolužáků byli hornické dcerky a synci z nedaleké kolonie Dolu Maršál Jeremenko. Žádný respekt před jakýmkoliv uměním. Chodili jsme občas do Divadla Petra Bezruče na dopolední představení a normalizační dramaturgie vskutku nestála za nic. Smrt obchodního cestujícího, Příběh opravdového člověka, Čuk a Gek, Nová utrpení mladého W., což byl kus o natěračském učni a chuligánovi. A podobná zvěrstva.

Spolužáci praky sice neměli, ale foukačka z pláště kovového „crayonu“ a střelivo z rozžvýkaného papíru nebo rýže, to udělalo taky svou paseku. „Potrefení“ herci často přerušili akci, nechali rozsvítit a rozzlobeně hrozili ukončením představení. Učitelka pak přidala ultimátum návratu do vyučování a mohlo se pokračovat, ovšem zanedlouho palba začala znovu, jako u Doněcku. Herci úměrně tomu zrychlovali text, až představení degradovalo na úroveň velice rychle čtené zkoušky a do patnácti minut bylo po všem. Což ovšem bylo ze zábavního hlediska mnohem výživnější než původní dvouhodinový kus nějakého sovětského či východoněmeckého autora. Dodatečně se pánům Vochočovi, Jandovi, Sovovi, Žákovi a dalším (na herečky jsme nestříleli) tímto do záhrobí (a jinam) omlouvám.

Zleva pes Emil, Jiří Surůvka a kurátor Martin Klimeš na vernisáži. (Foto: Jiří Zinecker)

Utkvělo vám v paměti nějaké představení, které jste viděl v Divadle Zdeňka Nejedlého? Tedy do roku 1990, kdy byla budova přejmenována na Divadlo Antonína Dvořáka.

Samozřejmě, například v prvním ročníku gymnázia v roce 1976 jsme šli na Shakespearův Sen noci svatojánské a dvě herečky tam hned v prvním dějství předstíraly rvačku a jedné z nich při tom lomcování vypadl ze živůtku prs. Seděl jsem v první řadě a měl jsem to z první ruky. Podobný zážitek, jako měl mladý protagonista z Felliniho filmu Amarcord při slavné scéně s trafikantkou. Taky se mi pak v noci o tom obnaženém poprsí zdálo. Sexu v té době jsme si zrovna moc neužili, takže stačilo málo a obrazotvornost pubertála se rozjela naplno.

Chodil jsem pak ještě dva roky na předplatné do Divadla Zdeňka Nejedlého i do Divadla Petra Bezruče, ale nic podobného jsem už neviděl. Snad jen požářiště Divadla Jiřího Myrona.

To byl hezký požár, bydleli jsme kousek, pamatuji si hasičské houkačky… Ale zpět k Nejedlému. Tohle napsal úlisný veršotepec Petr Bezruč k sedmdesátým narozeninám Zdeňka Nejedlého, to bylo 10. února 1948: „Třicet chybí ještě do sta, třicet let k vzdálené metě, zdráv je nám, pane ministře, všem k radosti proběhněte.“ Věrný stalinista a ministr kultury Nejedlý se stovky naštěstí nedožil, ale leccos se po něm jmenovalo až do sametové revoluce. Jak to máte s Nejedlým vy, do vaší výstavy opravdu vstupuje jako fantom?

Zdeněk Nejedlý byl pro mě salónní ruďoch, který se naneštěstí dožil vlády jedné strany a už jako senilní dědek působil na ministerských postech a jeho vliv na tehdejší kulturu musel být opravdu fantomatický.

Z výstavy J. Surůvky v Divadle Antonína Dvořáka.

Takže Fantom. Podle kurátora výstavy Martina Klimeše je Surůvka „součást městského folklóru v Ostravě“. Cítíte se tak?

Snažím se v posledních letech tomuto „nedobrovolnému poslání“ vyhnout a z kontextu města vymizet, protože to není příjemné přijít někam na vernisáž a vidět ty žlučovité pohledy oficiálních tatrmanů z radnice nebo kulturních zařízení všeho druhu. A takové to označení „pérfórmér“, kterým mě ti kreténi titulují, zní z jejich úst jako „kašpar“ nebo „podumělec“. Což mě vlastně zase přibližuje k divadlu, neboť i herec býval kdysi kašparem. Dneska už ovšem je to v našem městě umělecká elita a ješitnost některých okresních formátů je nebetyčná, ale to najdete u všech regionálních umělců i regionálních snobů obecně.

K městskému folkloru jeden čas patřily i vaše proslulé Kabarety, v nichž jste byl de facto hercem. Nezatoužil jste někdy stát se skutečným činohercem, třeba právě v Nejedlém, pardon – ve Dvořákovi?

No, jako pravý amatér bych nebyl schopen jediné reprízy, protože opakovat roli by mě rozhodně nebavilo, a taky bych si nikdy nezapamatoval text. Musel bych neustále improvizovat, a to by mě brzy vynesli v zubech. Takže, zatoužil jsem být hercem, dokonce jsem si zahrál ve dvou televizních inscenacích a v jednom filmu, ale nikdy ne tady, ale v Praze a Brně. Ve Dvořákovi by mé angažmá bylo asi dost nejedlé…

Z výstavy J. Surůvky v Divadle Antonína Dvořáka.

Na jaký herecký výkon z Kabaretů jste nejvíce hrdý?

Na všechny naše improvizace, které se povedly a u kterých se publikum smálo.

Poraďte imaginární paní, která si o přestávce při operním představení nebude vědět rady s vašimi obrazy. Jak se má s vaším dílem smířit?

Toho se nebojím, lidi stojí ve frontě na sodovku a vínečko a obrazů okolo sebe si nevšímají. Zády k obrazům pak polykají chlebíčky, a to by museli mít třetí oko v týle, aby si nějakých obrazů ve foyeru všimli. Spíše se bojím, že by jim mohlo zaskočit sousto, než nějaké reakce na výstavu.

Z výstavy J. Surůvky v Divadle Antonína Dvořáka.

Tož také vzkaz: „Jezte si klidně svoje chlebíčky!“ A nakonec opět divadlo. Kdy jste tam byl naposledy? A líbilo se vám představení, nebo to skončilo odchodem o pauze?

Naposled jsem byl na balet Barocco&Carmina Burana v tyátru Jiřího Myrona. Nebylo to špatné, tu hudbu mám rád, choreografie byla taková americká, teda myslím tím jako v USA, tam frčí takové to pajcování běžného pohybu s emocionálním akcentem, vypadá to pak nepřirozeně přirozeně… Ale nechtěl bych se tu pouštět na nejistou půdu divadelní kritiky, k čemuž rozhodně nejsem povolaný.

Ostatně, chodím do divadla poslední dva roky poměrně často, na zlevněné vstupenky. A jako každý umělec bych měl být dobrý pozorovatel, ale jsem teď ve fázi pozorování a ještě nemám rezultát. Ten snad uvidíte na další výstavce. Tu v Divadle Antonína Dvořáka dedikuji rodnému městu a jeho obyvatelům obecně.

*

Jiří Surůvka: Fantom Nejedlého. Foyer Divadla Antonína Dvořáka v Ostravě. Od 9. března do Svátku práce.