Flétnistka Lucie Režná si zahraje s ostravskou filharmonií a říká: Ráda poslouchám to, co mi přijde pod ucho

Prozraďte mi, prosím, co předcházelo tomu, že si zahrajete na společném koncertě s Janáčkovou filharmonií?

Kromě několika let věnování se hře na flétnu tomu bezprostředně předcházel výběrový konkurz v loňském roce. S takovouto událostí souvisí nejen hudební příprava, ale také různá administrativa spojená s propagací koncertu. Pořád ještě probíhá psychická příprava, přece jen koncerty s tak velkým tělesem nejsou u mne na denním pořádku (úsměv).

Příčná flétna je nástroj, který má pevné místo v symfonickém orchestru, ale i jazzu a rocku. Baví vás také přesahy à la Jethro Tull, Jiří Stivín či třeba ostravský Michal Žáček? Jaké hudební žánry preferujete?

Otázky na toto téma potkávám docela často, hlavně na Jethro Tull. Navzdory tomu jsem se zatím nedostala k soustředěnějšímu poslechu jejich hudby. Zatím si průniky flétny s jinými žánry nechávám do zásoby, až mi dojdou k poslechu skladby z žánru vážné hudby. Ráda říkám, že poslouchám to, co mi přijde pod ucho, a nemám vyhraněné žánrové preference.

Studujete Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Uvažujete o pokračování na hudební akademii?

V současnosti dokončuji šestý ročník na Janáčkově konzervatoři. V únoru jsem úspěšně složila přijímací zkoušky na JAMU, kde po prázdninách budu pokračovat ve studiu flétny u pana profesora Václava Kunta.

Všiml jsem si, že vedle hudby se věnujete medicíně. Jak jde hudba s lékařstvím dohromady?

Na jednu stranu krásně, obory jsou sice diametrálně odlišné, ale skvěle se doplňují. Na druhou stranu je často náročné skloubit požadavky lékařské fakulty stran docházky, kdy v sylabech většiny předmětů visí požadavek na stoprocentní účast, s požadavky studia na konzervatoři. Konzervatoř je více flexibilní, především díky ochotě vyučujících vycházet vstříc.

Lékařem a současně uznávaným hudebníkem světového renomé byl Albert Schweitzer. Chcete své profese dělit mezi hudbu a medicínu?

Myslím, že v dnešní době už není tak jednoduché provozovat zároveň povolání lékaře a hudebníka, protože oboje vyžaduje úzkou specializaci a velké množství času. Já osobně nevím o nikom, kdo by obě povolání provozoval na profesionální úrovni – a ani si nejsem jistá, jestli to lze. Ale možná se o to časem pokusím (úsměv).

Pro své první vystoupení s Janáčkovou filharmonií jste si vybrala Concertino op. 107 Cécile Chaminade. Byl jedním z důvodů třeba fakt, že se jedná o skladatelku, které jsou v hudebních dějinách poměrně vzácné?

Možná to bude šokující přiznání, ale hlavním důvodem výběru této skladby byl fakt, že jsem se rozhodla poměrně pozdě zúčastnit se konkurzu a jinou skladbu bych už nestihla dostatečně připravit. Za dobu mého studia hráli Concertino všichni kolem mě a já jsem vlastně ani nijak zvlášť netoužila hrát to, co všichni ostatní. Nakonec jsem ale ráda, že jsem se k Chaminade dostala, tím spíše, že jde o skladatelku.

Právě příběh Chaminade je symbolický v tom, kolikrát byla i ona vystavena genderových předsudkům. Ty se odrazily např. v negativních kritikách jejích skladeb. Například skladatel Ambroise Thomas, patrně v dobré víře, na její adresu poznamenal: „Není to žena, která píše hudbu, ale skladatelka, která je ženou“. Co o tom soudíte?

Především jsem ráda, že naše společnost od této epochy prodělala určitý posun a takovéto potíže musíme řešit čím dál tím méně. Respektive mám pocit, že dnes už se občas zachází do extrémů a řešíme zbytečné věci, ale to sem úplně nepatří. Co se týče citátu Ambroise Thomase, v anglickém originále mi zní jeho význam trošku jinak než v češtině, kdy je jako důvod k obdivu do popředí postaven fakt, že Chaminade byla skladatelka, nikoli žena.

Concertino op. 107 je jednovětá skladba pro sólovou flétnu a orchestr. Bývá hrána obvykle za sedm až devět minut. Co všechno na posluchače v tom čase čeká? Zkuste nám říct, jakými prostředky je tento koncert utkán?

Myslím, že Concertino je skladbou poslechově příjemnou i pro publikum, které se jinak klasické hudbě vyhýbá. Je psaná flétně na míru, virtuózní pasáže se střídají s krásnými kantilénami, takže hráč může ukázat všechny své kvality a samozřejmě také nedostatky. Nejvíce prostoru k seberealizaci je pak v sólové kadenci.

Prozradíte své hudební plány do budoucna? Co vás čeká, jaké jsou vaše cíle a sny?

Ráda bych úspěšně vykonala absolutorium na konzervatoři, příští rok pak státnice na lékařské fakultě spolu s prvním ročníkem JAMU. A pokud tomu situace bude nasvědčovat, ráda bych se vydala na zkušenou v rámci Erasmu.