Aleš Bílík o dvojroli v Pozvání na zámek: Hrát jednovaječná dvojčata je velká výzva

Jak jdou studia na pražské DAMU?

Ukončil jsem čtvrtý ročník, teď mne čeká dokončení magisterské práce.

Jaké jste zvolil téma magisterské práce?

Od činohry k alternativní scéně a zpět. Aneb tři hlavní milníky, které jsem při studiu na DAMU prožil, reflexe dvou činoherních prací a jednoho mimoškolního pohybového projektu: Byly to klauzury, které jsme zkoušeli s panem profesorem Horanským, volná improvizace na téma Godota, druhá záležitost jsou Grázlové, absolventská inscenace DISKu, kde jsem hrál Karla Mora v adaptaci Schillerových Loupežníků pod režií Davida Šiktance, a s rolí jsem se hodně pral. To byla moje první větší role, kde jsem táhl představení společně s Filipem Kaňkovským, a stále více si uvědomuji, jak za ní mohu být vděčný. Třetí věc, o které budu psát v magisterské práci, je inscenace Muži, což je právě pohybový projekt skupiny herců v režii Adélky Laštovkové-Stodolové a tvůrčí skupiny SKUTR. Srovnání hereckého přístupu ke každé z těchto prací vydá na desítky stránek bohatě.

V Mužích to byla němá role Štěněte ve smečce. Jak se vám hrála němá role?

Pořád mi říkali Nehraj, nehraj…jenom BUĎ. Rozumíte, na DAMU nás učili hrát. A jednat slovem. Najednou mi text chyběl a pouhá přítomnost na jevišti mi byla málo. Jako šílený jsem hnal mimiku do vysokých obrátek a ti zkušení herci mě neustále museli brzdit a krotit. Jako to štěně. Byli zvyklí na přirozené reakce, které vycházely z improvizace a z práce s tělem. Hodně mne to obohatilo a dodneška mne to moc baví. Muži už se hrají dva roky a za tu dobu jsem se ze štěněte stal členem směčky.

V Ostravě jste nastoupil do rolí v alternacích s Igorem Orozovičem, který odešel z Ostravy do pražského Národního divadla. Jak se alternuje s Igorem?

Jedním slovem skvěle. Hodně mi pomáhal, a to nejen na jevišti. Tristan je velká a těžká role. Nebyla to taková alternace, kdy bojujete, abyste byl lepší. To Igor ze své pozice klidně mohl, mohl mne nechat se v tom vykoupat, ale bylo to přesně naopak: strašně moc mi pomohl. Řadu věcí jsme řešili spolu. On se nebál vzít něco ode mne a já zase od něho. Nijak jsme nesoutěžili a nesoupeřili. Samozřejmě Igor má mnohem více zkušeností než já, a tak mi radil s pohybem na jevišti, v různých technických věcech a nakonec i ohledně života v Ostravě. Igor je…prostě mrzí mne, že odešel, a určitě bych si s ním chtěl ještě v něčem zahrát.

Když jste viděl Igora Orozoviče na jevišti, napadalo vás, co třeba uděláte jinak?

V tom je výhoda alternace, že vidíte na jevišti jakoby sám sebe, vidíte, co se dá udělat jinak. Tady ale byla za prvé dosti pevná režie Janusze Klimszy a i kvůli kolegům jsme se nakonec museli shodnout na nějakém aranžmá, za druhé Igor je herec, který velmi dobře cítí prostor, má velké zkušenosti, takže moc nutkání k nějakým radikálním změnám nebylo. Igor je těžký profesionál – jistota, já ještě občas „divočím.“

Pojďme k nadcházející premiéře a k dvojroli bratrů. Jaká je to role?

Krásná a těžká. A velká.

V čem je krásná a v čem těžká?

Ne často se poštěstí hrát dvě role v jedné inscenaci, tím spíše hlavní dvojroli. Navíc jde o jednovaječné bratry a to je velká výzva, jednovaječná dvojčata na sebe bývají silně napojena zvláštním poutem. Spíše než jak je spojit jsme ovšem hledali, jak ty dva bratry od sebe odlišit. A nejít při tom povrchně, například že jeden kulhá a druhý chodí normálně nebo se drbe na hlavě.  Mělo by to být ve slově. Naštěstí Jean Anouilh napsal Pozvání velmi důvtipně, každý z těch bratrů prostě myslí a mluví v jiných intencích. Je to trochu schizofrenní, o procvičování hereckého střihu rozhodně nemám nouzi. Je tam scéna, ve které se oba bratři rychle po sobě střídají. Během vteřiny musím přepnout z jednoho do druhého. A to je také do premiéry potřeba nejvíce vypilovat.

Máte vlastního bratra?

Ne, mám sestru.

Ptám se, protože když člověk má vlastního bratra, zná ten vztah z vlastního života. Promítá se nějak váš sourozenecký vztah k sestře do této dvorole?

Asi jen to, že mám svou sestru velmi rád. Myslím že vztah bratr-bratr je poněkud jiný, více soupeřivý, než vztah bratr-sestra. Znám dokonce dvojčata holky, a znám i jednovaječná dvojčata kluky. Od kluků vím, že se ztotožňují s Anouilhovým tvrzením, že si je pletou jen muži a ženy přesně vědí, kdy mluví s jedním nebo s druhým.

A co tihle dva bratři ve hře Pozvání na zámek?

O jejich sporu je jedno z hlavních témat hry. Jeden je režisér, druhý víc introvertní. Myslím si, že pokud máte jednovaječné dvojče, tak ten vztah musí být silný. I když jeden má vždycky trochu navrch (nejen ve hře ale i v životě), má zároveň jeden rád druhého a naopak.

Co vám dalo nejvíce práce ve snaze odlišit je od sebe?

Původně jsme to řešili přes fyzické jednání. Jednoho jsem hrál strnulejšího a druhého přes velká gesta. Věděli jsme, že to není konečná, ale bylo potřeba nakreslit je tlustou čarou. Největší rozdíl je ale v jiném myšlení. V jiném pohledu na svět. Klíč je uvnitř, ve vnitřním nasazení.

Chtěl byste mít takového bratra, jakého máte na jevišti ve hře Pozvání na zámek?

A kterého myslíte? (smích) Vlastně ani nevím…Ale jsem rád za svoji sestru.