Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Příběh o Zlatovlásce ve verších Josefa Kainara nabízí věčný boj dobra a zla

Příběh o Zlatovlásce ve verších Josefa Kainara nabízí věčný boj dobra a zla

9.11.2013 00:01 Divadlo

Odvěký spor dobra a zla v klasické pohádce o princezně Zlatovlásce ve veršované úpravě Josefa Kainara ožil na scéně ostravského Divadla loutek. Pohádka určená pro děti od tří let se sice hraje s přestávkou a děti během ní patřičně rámusí, jakmile se ale setmí v hledišti, jsou zticha jako pěna.

Zvětšit obrázek

Z inscenace Divadla loutek Ostrava Zlatovláska, která měla premiéru v září.
Foto: Divadlo loutek Ostrava

Chudý mládenec Jiřík má tu smůlu, že mu vládne panovačný, egoisticky i tělesně nabubřelý král. V okamžiku, kdy Jiřík ochutná, což neměl, pečeného hada a začne rozumět zvířecím hlasům, tyran ho žene na popraviště. O hlavu nepřijde pod jednou podmínkou – přivede-li králi nevěstu, která ztratila zlatý vlas. Jiřík putuje, zažívá řadu dobrodružství a díky schopnosti rozumět řeči zvířat překoná i nadlidské úkoly, které mu určí Zlatovlásčin otec. Ale zlo ještě neřeklo poslední slovo, komu nakonec spadne hlava z ramenou?

Režisér a umělecký šéf Divadla loutek Václav Klemens je okouzlen magickým světem iluzivního divadla v kombinaci s hercem – loutkou. Jeho doménou je změna perspektivy, takže v jedné, patřičně dramatické scéně plné skalisek dokáže rozehrát nehostinné království, poutníkovu cestu i konkurenční říši dobra, vše je jednotné universum, záleží jen na detailech, které mu přisoudíme.

Iluzivno souvisí se změnou perspektivy a Zlatovláska jí užívá dosytnosti, loutky jedné postavy mají několik alternativ od nadlidských rozměrů až po miniaturu. Zlo – obr v nadpozemské velikosti – je monumentální oživlá skála, svalovec a grobián. Musí jej vést až čtyři loutkoherci najednou. V závěru se efektně rozpadne jako v proslulém zpomaleném pohybu ala Matrix – hlava letí tam, zbylé údy zase onam.

Jiné loutky jsou zároveň masky, ústřední vypravěč je „jenom“ herec natřený zlatou barvou jako antický bůh slunce. On sám ale v některých momentech vede již další loutku, stařenu s košíkem. Šikovná práce a další triky na sebe nenechají čeka. Nejkouzelněji působí, pomineme-li tradiční proměny perspektivy během putování na moři či souši, okamžik, kdy na scénu vstupují mravenci. Dvě tři mouchy jsou tam také, ale to už je spíše fádní, kdežto mravenci kralují jako tým a mají co říci právě svými miniaturními loutkami seřazenými do pohyblivých vynálezů – kola-běžícího pásu, které nese poztrácené perly z princeznina náhrdelníku. Tak trochu to může připomenout i miniaturní hornický kombajn, jsme přece v Ostravě – ale dolováno není černé zlato, nýbrž zářící perly.

A není nouze o zdravý sentiment, nejmenší mraveneček má své největší přání: pofoukat pochroumanou nožičku. Zlatovláska boduje díky protikladům, zlo potírá dobro – mnohdy děsivě, aniž by se to ale příčilo konečnému rozřešení příběhu.

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.