Od Mařákovců přes Szanyi k videoartu: Ostrava se stala Paříží východu

Víte, kolik vernisáží se každý den odehrává v Paříži? Těžko říci. Ale v „Paříži východu“, čili v Ostravě, i tři za jediný večer, jak se to stalo ve čtvrtek 9. ledna. První vernisáž se konala v galerii Chagall, která zástupce aktuálních trendů v současném českém umění nevystavuje. Špičkoví vizuální umělci, kteří se nyní v Ostravě představují například v Domě umění na výstavě Začátek století – Baladrán, Šedá, Kočičková, Kintera, Surůvka a další – by i přes své mezinárodní úspěchy nemohli překročit práh této přívozské výstavní síně. Zdejší kurátor Petr Pavliňák má totiž rád trochu jiné umění, nicméně coby vzdělaný kunsthistorik dokáže občas připravit zajímavý vhled do výtvarných dějin. A právě taková výstava čekala ve čtvrtek návštěvníky Chagallu, kteří si odložili kabát v šatně a chvíli se mlsně zadívali na bar, jenž se prohýbal pod obloženými chlebíčky a číšemi vína.

Návštěvníky Chagallu uvítal průmyslník a mecenáš Jan Světlík, též ovšem velký milovník a sběratel takzvaných Mařákovců. „Praha byla na sklonku 19. století pouhým spícím provinčním městem. Vítkovické železárny sice v té době stály na špici ocelářského průmyslu v Evropě, výtvarné umění ale v Ostravě prakticky neexistovalo,“ začal Světlík úvodní řeč nepříliš lichotivým pohledem na českou společnost v závěru předminulého století. V domácím výtvarném umění ale podle Světlíka došlo k zásadnímu zlomu v roce 1887. „Několik osvícených hlav pozvalo na pražskou akademii vídeňského císařského dvorního malíře Julia Mařáka, který založil Mařákovu krajinářskou školu,“ vyprávěl Světlík.

Mařák ovšem do školy přijímal jen ty největší z talentů. „Byl prostě zvyklý mít vysoký level. Do své smrti v roce 1899 vychoval ve škole zásadní generaci malířů, které otvírala dvacáté století v českém výtvarném umění a dominantně ovlivňovala malbu zhruba do roku 1930,“ líčil Světlík historii Mařákovců skoro jako pohádkový příběh, jehož hrdiny byli mimo jiné Antonín Slavíček, František Kaván, Alois Kalvoda, Otakar Lebeda, Jaroslav Panuška, Stanislav Lolek i další. Světlík jejich tvorbu ctí a soubor jejich maleb patří ke chloubám továrníkovy sbírky, která je ovšem přepestrá a nechybí v ní ani Andy Warhol či Jakub Špaňhel.

O radost z Mařákovců se nyní Jan Světlík spolu s dalšími soukromými sběrateli pochlubil před Ostravany. Podnikatel navíc rád zdůrazňuje podíl Mařákových žáků na výtvarném zušlechtění Ostravy. „V Ostravě byl kolem roku 1900 super průmysl, jinak tu ale nebylo vůbec nic, žádná nadstavba a Rothschildy s Gutmanny zajímala kultura jen ve Vídni.“ V Ostravě ovšem i tak zůstávalo dosti peněz, Mařákovci si toho všimli a často ve městě vystavovali, přičemž rádi malovali i v Beskydech a Pobeskydí. „Mařákovi žáci tak vlastně v našem městě vychovali i první místní malíře, především krajináře,“ dodal sběratel v poutavém proslovu, zatímco Panuška, Slavíček a další mistři mu možná naslouchali z nebes.

Výstava v Chagallu je po dlouhé době i skvělým studijním materiálem pro studenty Fakulty umění Ostravské univerzity, zatímco mnohé jiné výstavy v této galerii bylo lepší nevidět, aby si malířský dorost nekazil vkus. Kvarteto konzervatoristek ukončilo vernisáž dalším kusem z české klasiky, atmosféra však měla daleko k uvolněnosti. V Chagallu je totiž každá vernisáž kapku snobskou událostí.

Ve stejný čas začínala ve čtvrtek i výstava malířky Kataríny Szanyi v Galerii Sokolská 26. Zdejší kurátor Milan Weber je naopak vzácným příkladem galeristy, jenž návštěvníkům vkus nekazí nikdy. Jeho krédo zní: „Chci vystavovat autory, kteří už mají svůj rukopis, kvalitní autentické umění bez ohledu na generační zařazení či názorovou orientaci umělců.“ A Weberovi se to skvěle daří po dvacet let, přičemž vedle nešlápl, ani když do své výstavní síně pozval jednu z nejlepších českých malířek střední generace Katarínu Szanyi, s níž deník Ostravan již v minulých dnech přinesl rozhovor.

Fujarista Mirek Chudej a malířka Michaela Kumhala si prohlížejí obraz Kataríny Szanyi. (Foto: Ivan Motýl)

Nálada na Sokolské byla uvolněné a kulturní teoretik Pavel Hruška přirovnával Katarínu Szanyi k černé panteřici, čemuž se publikum od srdce zasmálo. „Nemám rád, když na vernisáži zaznívají jen odborné nebo pseudoodborné proslovy,“ vysvětloval později Hruška, proč vsadil na odlehčené uvedení výstavy.

Občerstvení bylo méně než v Chagallu, zato se více diskutovalo o umění. Malíř Daniel Balabán třeba uvažoval, zda vystavené obrazy nejdou určitou vstřícností k divákovi až za hranice, které není radno překračovat.

Výstava Kataríny Szanyi má tři oddíly a snová figurativní malba vévodí největšímu vstupnímu sálu. Spojovací chodba patří odvážnému malířskému experimentu s „mechovou malbou“, který výstavu hodně povyšuje. Vzdušný šatník, jak lze nazvat obrazy v posledním sále, prozrazují od prvního pohledu, že autorkou je žena. Něžnost, která někdy přechází až v nemilou vtíravost, je naštěstí vyvážena i mnoha záplatami na jinak krásné garderobě. Výstava se jmenuje Na hladině kůže a dílo umělkyně je místy až natolik působivé, že jde divákům i hluboko pod kůži.

O hodinu později začala vernisáž v hostinci U peciválů ve Stodolní ulici. Tamní první videoartová galerie v Ostravě, které nese název V rámci, přináší nové vizuální umění každé tři týdny. Ve čtvrtek se v galerii představil Matěj Damek, jenž teprve stojí na startu umělecké kariéry.

Matěj Damek (vlevo) vystavuje svá audiovizuální díla v hospodě U peciválů.

Šíře Damkovy videoartové tvorby ukazuje, že se zatím hledá. Klasické snímky ve štreitovském duchu z mysliveckého honu se tu překvapivě kombinují se šigutovským experimentováním s pixely. Publikum je mladší než v Galerii Sokolská 26, i když někteří z diváků stihli ve čtvrtek obě akce. Ze Chagallu nedošel nikdo, tedy až na autora těchto řádků. Všechny tři nové ostravské výstavy nicméně stojí za návštěvu. Ostrava výtvarně žije a otáčí se po Paříži.

Paris, je t’aime!
Ostrava, je t’aime!
Paříži, miluji tě!
Ostravo, miluji tě!