Martin Klimeš: Vždy mne více zajímala avantgarda než tradiční umění

Koncerty experimentální hudby v Domě umění v Ostravě budou pokračovat? Kdy se chystá nejbližší?

Ano, jedná se o víceméně pravidelný a už několikaletý cyklus. V letošním roce bude první koncert 4. února a zahraje pražská formace IQ+1, které nedávno vyšla druhá deska. Mimochodem má výborné recenze a byla nominována na cenu Vinyla 2013. Přesně za měsíc, tedy 4. března, to bude improvizační duo Jiřího Durmana a Mirka Posejpala, kteří vydali své CD u renomovaného vydavatelství ECM. Durman a Posejpal, to je sázka na jistotu, naprosto kvalitní krásná hudba na pomezí současné vážné hudby a svobodného jazzu. 

Jak tyto koncerty připravuješ? Jak funguje jejich dramaturgie?

V posledních letech se soustřeďujeme na představování soudobé improvizované hudby, na zvukové performance a na elektronickou hudbu. Zajímá nás současnost, neakademičnost, hledání nových tvarů, zvuková dobrodružství, která jsou pravým opakem stokrát omílaných postupů ať už jazzových, rockových čí vážnohudebních. Snažíme se, abychom představili rozmanité přístupy, aby návštěvníci měli možnost slyšet, co se hraje ve světě, co právě vzniká, co je součástí aktuálního diskursu.

Jak ses k pořádání takových netuctových akcí dostal?

Koncerty a festivaly soudobé hudby organizuji už dvě desetiletí podobně jako výstavy výtvarného umění. Od mládí jsem se více zajímal o avantgardní tendence než o tradiční výraz a zůstalo mi to dodnes, i když pojem „avantgardní“ se v posledních desetiletích poněkud zrelativizoval. Pravidelné koncerty a zvukové performance v ostravském Domě umění začaly s příchodem nového ředitele Jiřího Jůzy. To, že jim stále dává prostor a já mohu být jejich kurátorem, těší nejen mne.

Koncerty podobného druhu nejsou příliš určeny pro většinové publikum. Jaké to je vědět, že děláš koncert třeba jen pro 20 lidí?

Naopak, tyto koncerty jsou určeny pro většinové publikum, ale ono si to bohužel ne vždy uvědomuje. Proto na koncerty podobného typu chodí cíleně pár desítek návštěvníků. Situace je stejná  v Praze, v Brně nebo v Opavě. Vzniká komorní až rodinná atmosféra, ale nezřídka je sál zcela přeplněný a vzduch nedýchatelný.

Který z těchto koncertů byl podle tebe asi nejzdařilejší a proč?

Většinou po každém koncertě si říkám, že právě ten byl ten nejlepší, jaký jsem kdy slyšel, to je to okamžité působení. Vloni jsem měl radost z Minimaratonu elektronické hudby, který v ostravském Domě umění už pravidelně probíhá jako součást Ostravských dnů. Program byl věnovaný Luigi Russolovi, italskému futuristovi, zakladateli hudby hluku a nejrůznějších zvuků. Výborný byl také koncert hráče na akustickou basovou kytaru Rafala Mazura a saxofonisty Keir Neuringera. Nesmírně svobodná, vynalézavá a krásná hudba. V Opavě asi vynikal festival Pohyb-Zvuk-Prostor zasvěcený gramofonu jako svébytnému zvukovému nástroji, který poprvé v jedné své kompozici využil ještě před druhou světovou válkou John Cage. Na festivalu kromě švýcarských a rakouských turntablistů nechyběl ani Milan Knížák se svou destruovanou hudbou známou pod názvem Broken Music.

Co je tvým přáním ještě v této oblasti udělat?

Nemám žádné zvláštní přání. Stačí mi, když se budou stále objevovat nové zajímavé soubory, originální zvukoví performeři, když se je podaří do Ostravy pozvat, když přijdou zájemci a když se potká zvuk s architekturou, celkovou atmosférou a naladěním posluchačů.