Filharmonie pod taktovkou Tomáše Braunera a trumpetista Zvolánek hráli výtečně
7.2.2014 Milan Bátor Hudba Recenze
Žánrově velmi bohatý program si mohli užít návštěvníci čtvrtečního koncertu Janáčkovy filharmonie. Jako sólista se blýskl famózní trumpetista Marek Zvolánek. Všechna esa v rukou však držela filharmonie, která ten večer hrála pod vedením dirigenta Tomáše Braunera zkrátka výtečně.
Trumpetista Marek Zvolánek předvedl brilantně zvládnutou hru.
Foto: Ivan Korč
Barokní hudba vládne světu. Už si odkroutila nějakých 250 let od své pozvolné proměny v jednodušší klasicistní hudební řeč, ale podíváte-li se kolem sebe a zaposloucháte-li se, slyšíte ji skoro všude. V obchodech buší do uší svéráznou mutací Vivaldiho Čtvera ročních období, na hradech a zámcích je součástí každé historické akce. Giuseppe Tartini a jeho Koncert pro trubku, smyčcový orchestr a basso continuo D–dur patří k nejpopulárnějším skladbám svého autora. Trumpetista Zvolánek exceloval v rychlých pasážích a akordických rozkladech, intonačně spolehlivě obstál i v intervalově náročných místech. Třetí věta mu sice nesedla v precizní rytmizaci portamenta, ale výsledek byl i přesto velmi slušný. Svůj podíl na tom mělo i nastudování dirigenta Braunera, smyčcový orchestr hrál opravdu přesvědčivě a dynamicky působivě.
Druhá část programu patřila Felixi Mendelssohnu-Bartholdymu a jeho předehře Hebridy. Ona to vlastně žádná předehra není, v názvech skladeb, které jsou inspirovány konkrétním mimohudebním programem, panuje trochu zmatek. Brauner suverénně vystihl celkovou koncepci, byl přesný v dynamických proměnách.
V Podešvově knize Současná hudba na Západě se o Jolivetovi píše: „Hudba Jolivetova je na cestě k novodobému hudebnímu obrazu. Ale ne u cíle. Zdá se, že tomu brání autorův úzký zájem o „ducha krajiny“ a nikoli o osudy lidí, kteří v ní žijí.“ Podobné hodnocení, které na jiných místech doslova haní skladatelovu religiozitu, bylo v komunismu poměrně běžné. O to víc překvapí, když se o jednom z nejlepších francouzských skladatelů dvacátého století dočtu v Schniererově Světě orchestru III. naprosto nekonsekventní pasáže, výčet děl neúplný, lakonicky okomentovaný tvrzením, že autor v dalším vývoji své předchozí skladby nepřesáhl. Není to pravda. Jolivet se kompozičně vyvíjel a exceloval prakticky v každém svém období: ať už to bylo období rané zvukové radikality, přes okouzlení etnickými hudebními kulturami, až po syntézu, v níž se obé pojí v osobitou a všeobecně platnou hudební výpověď.
Jolivetův koncert pro trubku a orchestr č. 2 zahráli aktéři velmi slušně. Lví podíl na celkovém vyznění skladby měli oba perkusionisté filharmonie František Škrla a Jiří Smrčka, kteří zvládli náročné party naprosto excelentně. Výhrady mám pouze k tempům obou krajních vět. Byla příliš pomalá, postrádala hybnost, spád a akcentaci synkopických hodnot, kterých je v tomto díle přehršel. Střední pomalá věta Grave byla zase na můj vkus málo melancholická. Zahraná dobře, ale bez francouzského nostalgického espritu a ležérnosti. I přesto mne velmi potěšilo, že skladba i sólista vzbudili sympatie publika, které je ocenilo dlouhým potleskem. Duch mladé Francie ožil i v Ostravě.
Zbývající část programu vyplnila 2. symfonie Roberta Schumanna. Brauner i filharmonici podali tuto náročnou skladbu famózním způsobem. Jediným zaváháním bylo nasazení dechů v úvodu první věty. Skvěle volená tempa, účinné kontrasty, dynamické odstínění, vše fungovalo bezvadně. V duchu jsem si posteskl, jak by vypadala pod Braunerovým vedením v nedávné době zahraná Brahmsova 3. symfonie. Věřím, že skvostně.
Koncert byl mimořádně zdařilý a obdobná koncepce se začleněním náročné soudobé skladby se ukázala jako šťastná a vítaná.
Přečtěte si více z rubriky "Hudba", nebo přejděte na úvodní stranu.