Parožnatkové obrazy Martina Froulíka prorostou Industrial Gallery

Jak jste došel k názvu výstavy Badroom?

Badroom, to je v překladu do češtiny špatný pokoj. Tak nějak mi připadalo, že je to poměrně přesný název pro věci, které v Industrial Gallery vystavím.

Špatný pokoj, to nezní moc přívětivě. Tématem některých vašich prací z poslední doby bývají vztahy, sex ale i odcizení, což je vlastně také špatný pokoj, i když původně možná docela pěkný pokojíček. V Liberci jste nedávno vystavoval působivé látkové objekty souložících párů pod dekou, návštěvník ale viděl jen tu deku a zbytek si musel domýšlet podle tvarů oněch látek. Budou tyto objekty k vidění i v Ostravě?

Výstava v Liberci se jmenovala Heky z deky, v Industrial Gallery ale souložící dvojice pod dekou vystavovat nebudou. S kurátorkou jsme se domluvili, že to bude expozice výhradně obrazová, doplněné pouze jediným objektem.

Jaký objekt dostal tu čest?

Vyrobený z použitých šablon, které uplatňuji při tvorbě obrazů. Socha má tedy přímou spojitost s vystavenými malbami a to, co mám na obrazech, jsem tak dostal i do prostoru, což je pro malíře vždycky lákává vize.

Proč vlastně při tvorbě obrazů používáte šablony a spreje, zatímco se štětcem pracujete minimálně?

Už když jsem začínal malovat, obrazy si mi pod rukou různě strukturovaly, dělily na určité části, takže třeba postavy vznikaly z různých fragmentů. Odtud už bylo blízko ke  grafickým postupům a vyústilo to v tvorbu právě s pomocí šablon, které se pro mě staly základním malířským prostředkem a dokonale mi vyhovují.

Není jednodušší rovnou malovat štětcem? Vyřezávání šablon to musí být pěkná otrava.

Určitý čas to trvá, to je pravda. Někdy je příprava šablon i docela utrpením, výsledek mi ovšem stojí za tu práci. Tah štětce je pro mě nepřesný, šablona nikoliv.

Jaké obrazy uvidí výtvarná veřejnost v Industrial Gallery? Mám třeba rád vaše lesy, bude vystavena i tato linie?

Les je vlastně přítomen v každé mé malbě, všechno jsou to jistého druhu přírodní sochy v obraze, z krajiny čerpám permanentně.

Pocházíte z Frýdlantu nad Ostravicí, inspirací jsou tedy také beskydské lesy?

Určitě, jako kluk jsem si samozřejmě chodíval hrát do lesa. Nejsou to ale nějaká konkrétní místa, všechno je to syntéza různých krajin, které jsem měl možnost spatřit. Takže nejen lesy v Beskydech, ale třeba i krajiny ve Španělsku, kde mě zaujaly obrovské kaktusy nebo palmy. A to vše pak proniká do mých obrazů.

V těch abstraktních krajinách ale najdeme i figurativní motivy. Co ty postavy vyprávějí?

Vlastně vysvětlují to, co zrovna zažívám, jsou to synonyma mých okamžitých rozpoložení, která jsem umístil do snových krajin, které pak vyplní obraz podobně, jako se rozrůstají kytky parožnatky. Ty jsem mimochodem miloval už jako dítě, znáte parožnatky?

Ani ne.

Tenhle tropický druh připomíná tisíce parohů, které se stále rozrůstají. A to je i případ mých krajin.

Ostrava je v tom případě též parožnatka. Všude se táhnou kilometry podivných potrubí, železničních vleček a silnic. Vaše obrazy jsou dost abstraktní na to, abych si mohl v tom lese najít i tento ostravský industriál. Je v těch obrazech ale skutečně viditelný i otisk Ostravy?

Ostrava je spíše v obsahu mých obrazů, určitě ne ve tvarech. Ostravská průmyslová architektura, třeba Vítkovické železárny, se tam určitě neobjevují. Industriál tam sice je, ten ale souvisí spíše s lesem, třeba s těžbou.

Fakultu umění jste v roce 2010 dokončil v ateliéru Nových médií u Jiřího Surůvky, známého intermediálního umělce, o kterém ale občas někdo řekne, že malovat moc neumí. Jak se pod Surůvkovou taktovku zrodí tak výrazný a svébytný malíř, jakým jste vy?

U Jiřího Surůvky nelze oddělovat jeho malířské práce od videoartu či performancí a dalších výtvarných aktivit, které dělá. To všechno je stejná linie, spojité nádoby, všechno to mám rád jako celek. Baví mě jeho fóry i společenské apely, která do svých děl dává, já jsem ale nastavený jinak a určitě jsem nikdy nechtěl jít podobnou cestou. U Surůvky jsem proto napřed i narazil, když jsem nezvládl klauzury v prvním ročníku na Fakultě umění. Pedagogové ze Střední umělecké školy v Ostravě, u kterých jsem předtím studoval, naštěstí Surůvku přesvědčili, aby mě nechal i na Nových médiích malovat. Na této katedře to nebyl obvyklý krok, Surůvka ale nakonec po zkušenosti se mnou prohlásil, že každý student Nových médií by měl umět malovat, dokonce své katedře začal přezdívat Staronová média. Ovlivnili jsme se tedy nakonec navzájem.                 

V poslední době pokoušíte i jiné múzy. Několikrát jsem vás viděl ve dvojici s malířem Zdeňkem Janošcem Bendou v roli drsných kabaretiérů, kteří rozhodně netouží po sympatiích publika a spíše vyvolávají zvláštní až pudové emoce. Proč kabaret?

S přítelem Bendou jsme před časem navštívili jeden pokus o ostravský kabaret, který byl určen pro ostravskou smetánku. Hned po představení jsme se shodli, že ať uděláme cokoliv, vždycky bude náš kabaret lepší.

Ve svých představeních jdete na dřeň, je tam spousta přímočaré lascivity, ovšem i odkazů na světovou literaturu, pohádkové mýty a kultovní filmy. Proč dostal váš postmoderní kabaret název Pornoret a co vlastně divákům touto podivuhodnou esencí chcete říci?

Dostali jsme jednoduše chuť sdělovat věci i jiným způsobem než výtvarným uměním. Sdělovat úplně vše, a to způsobem, který pobouří. Je to hra, částečně návrat někam k dadaismu a dada je věčně živé. Název odněkud připlul, to už není tak podstatné. Ten kabaret vlastně nemá vůbec daleko k mým obrazům, jen ty snové představy na plátnech předvádím v jiné formě.