Taky fajny synek u Bezručů sází na zábavnou komiku starých klišé
6.4.2014 Martin Jiroušek Divadlo Recenze
Divadlo Petra Bezruče představilo svou novou autorskou hru. Jmenuje se Taky fajny synek, pro divadlo ji napsal Petr Kolečko a režíroval Filip Nuckolls. Námětem jsou mytizované ostravské reálie podané ve čtveráckém kabaretním hávu. Nechybí Nohavica, Baník, vodka, metanol, ale ani Maruška Rottrová nebo Věrka Špinarová. Ale je tohle opravdu hra o typické Ostravě?
Nová inscenace Taky fajny synek v Divadle Petra Bezruče pobaví.
Foto: Tomáš Ruta
Taky fajny synek je taka zabavna a za vlasy přitažena komedyja. S mladou hereckou dvojicí Michalem Sedláčkem a Pavlou Gajdošíkovou a s přemírou stylizované mediálně vděčné „rudovské“ ostravštiny. Ale také s výbornou scénografií, dynamickou hudbou a ulítlými gagy. Ostrava to sice není, ale tak nějak si ji mnozí představují.
Před diváky ční na obzoru panelák z 80. let, uprostřed čtvercová cimra à la králikárna se sociopatickou rodinkou a pod ní štola s horníky – prý z Paskova.
Tak to je ta naše Ostrava či vlastně Taky fajny synek s chytlavým podtitulem Elektrochemická balada. Elektřina po celou dobu nijak výrazně do děje nezasahuje, což je škoda, protože řada herců byla původním povoláním právě elektrikáři a k herectví se dostali až po náhlém osvícení. Chemie se smrskla do metanolu. No proč ne, máme přece 21. století a komiksové zkratky.
V Ostravě se sice už dvacet let netěží a děj hry by bylo velice vhodné přenést do karvinského revíru, ale o to tady nejde. Pokazila by se tím ostravská metafora a narušilo otřepané klišé o hornickém městě. Takže v tomto směru Kolečko nic nového neříká.
Horníci jsou zkrátka pitomci, kteří si přímo říkají o divadelní karikaturu. Tak nějak to bylo už v neméně divácky vstřícných Pestrých vrstvách. Zatím jediný opak potvrzující toto „pravidlo“ představili bratři Bambuškové v inscenaci na Dole Michal pod názvem Zdař Bůh! Ale kdeže ty časy jsou.
Divadelní metafora u Takeho fajneho synka funguje v propojení podzemí a nadzemí, mezi štolou a panelákovým bytem. Navzájem je herci propojují diváckou akcí, a i když o sobě dlouhou dobu nevědí, nakonec se všichni členové vyšinuté rodinky setkají s podzemníky tváří v tvář.
Ale není to dotaženo do konce. Ostravsko je krajina pohyblivého horizontu a nakloněné roviny, vždyť jen kolik pilotů musel Světlík zasadit pod Velký svět techniky u Vysokých pecí, aby se mu to tam nekymácelo.
Nebýt nápadité scény, je jinak divadelní princip Takeho fajneho synka velmi jednoduchý – pásmo skečů, jednotlivých výstupů propojených živou nebo reprodukovanou hudbou. Ze všech je asi divácky nejvděčnější tanec přihřátých horníků, ale proč tam vlastně je?
A pak surrealistické finální defilé slepců – horníků po vypití otrávené vodky, kteří si to v rámci trestné výpravy šinou se slepeckými hůlkami až do zmíněného bytu. Jeden z nich, trpasličí Slovák (vynalézavý Lukáš Melník), si to odskáče ještě navíc tím, že po kolenou se prostě po schodech dolů nedá lézt ani omylem. A tak skvěle zafunguje antidivadelní prvek, kdy se herec jakoby naštve a vypadne na chvilku z role tím, že prostě vstane a sejde dolů. Škoda, že takových antiiluzivních prvků není v inscenaci více, výrazně by to prospělo její celkové gradaci.
Michal Sedláček coby masochistický antihrdina snící o své písničkářské kariéře uplatňuje svůj muzikální talent. Škoda, že není tak efektně gradující jako v případě jeho výraznější, byť epizodní, role v aktuální bezručovské inscenaci Strýček Váňa. A škoda, že jeho partnerka Pavla Gajdošíková nemá v rámci omezeně napsané „kozaté“ Kariny větší možnost uplatnění. Tak je skutečně ti horníci nebo vyšinutí rodičové (elegantně dementní matka Kateřiny Krejčí a pitoreskní farář Dušana Urbana) hravě zastíní.
Celkově se dá říci, že Taky fajny synek je lehce servírovaný pokrm pro nezainteresovaného mladého diváka, který o Ostravě zase tolik neví, ale rád se baví, takže jej spolkne hravě i s navijákem.
Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.