Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Umělecký šéf ostravské Arény Krejčí: Divadlo a politika jsou dva odlišné světy

Umělecký šéf ostravské Arény Krejčí: Divadlo a politika jsou dva odlišné světy

15.5.2014 Divadlo

Osmačtyřicetiletý Ivan Krejčí  je umělecký šéf Komorní scény Aréna, ale hlavně úspěšný divadelní režisér. Kromě toho je angažovaný i v politice, před volbami byl stínovým ministrem kultury v ČSSD. Od března je předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. V rozhovoru pro deník Ostravan.cz hovoří o probíhajících změnách v Aréně, která je držitelem titulu Divadlo roku, a také o vztahu divadla a politiky.

Zvětšit obrázek

Umělecký šéf KSA v Ostravě a režiisér Ivan Krejčí.
Foto: Archiv

Na první pohled je zřejmé, že v Komorní scéně Aréna dochází k dost podstatným změnám v hereckém souboru…

Ano, je to tak. Tereza Dočkalová odchází na Palmovku k Michalu Langovi, částečně odchází René Šmotek, který zůstává u nás na půl úvazku a nastupuje do divadla v Českých Budějovicích. Protože odešli také dva další herci, Michal Moučka a Dušan Škubal, neměli jsme plný stav a hledali jsme mladé kluky. Takže od nové sezóny nastoupí Šimon Krupa, absolvent DAMU, a Petr Panzenberger, který přichází z Činoherního studia Ústí nad Labem. Oba dva jsou ale někdejší studenti Janáčkovy konzervatoře a známe se. Stará dobrá líheň opět zafungovala. Ženskou část souboru doplní Pavla Dostálová, absolventka DAMU v oboru režie, která před režií absolvovala studia herectví a chce se k herectví vrátit. K tomu jí s potěšením dáme příležitost. A soubor bude kompletní, a okysličený.

V Aréně jste ale vždy vedle jednotlivých osobností preferovali také týmovou souhru…

Doufám, že se to poměrně rychle sehraje, zatím všechno vypadá velice dobře, téměř všichni noví už zkoušejí v poslední letošní inscenaci, která bude mít premiéru 14. června.  Jde o hru Neuvěřitelné příběhy Julie a Nataši autorů Germana Grekova a Jurije Moravického v mé režii.

A podle jakých kritérií jste vybírali nové tváře?

Jak už jsem řekl, potřebovali jsme mladé kluky, protože naši „mladí“ už pomalu přecházejí nebo přešli do středního věku. Také jsme hledali herce, kteří budou schopni s námi mluvit, rozumět si, a kteří budou schopni herecky vpadnout do toho, co tady v Aréně děláme.

Chceš říct, že jste nepoměřovali jen interpretační schopnosti a jednotlivé lidské typy, ale hledali jste i potenciál tvůrčí herecké práce?

Hledali jsme všechno. Aby byli schopni myslet. Aby byli schopni reagovat na podněty zvenčí. Aby měli vztah k tvůrčí práci v divadle. A našli jsme. Na konkurz na místo herečky u nás přišlo asi sto padesát děvčat. Tam nám šlo nejen o to, co si připravily, ale také jak jsou schopné reagovat a pracovat v konkrétních situacích.

V příští sezóně máš ve svém domovském divadle jednu režii. Kde všude budeš hostovat?

Mám toho hodně. Začínám v brněnském Mahenově divadle, pak pokračuji ve Státní opeře v Praze, pak budu dělat další operu v Ostravě.

Jsi mimo divadlo známý z dřívější doby i jako poradce či asistent nynějšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Jak jde dohromady práce v divadle a práce v politice?

Já hlavně jako režisér nedělám moc politická témata. I když všichni vyvozují z inscenace S nadějí a bez ní, že dělám politické divadlo, já i tuhle hru vidím jinak. Je to velké podivně groteskní drama, které se samozřejmě politiky dotýká, ale to není to hlavní. Tam se hraje spíše o nějaké slepotě či zaslepenosti, o tom, že když člověk propadne nějaké víře, v tomto případě komunistické, tak kam až to vede. Pro mne coby režiséra je politika inspirací. Svět politiky má jiné zákonitosti. A neustále zasahuje do našich životů a někdy je i podstatně mění. Dokonce bychom mohli říci, že dnes je všechno politika, všechno je součástí nějaké smlouvy, ve které se formuluje veřejný zájem.

Režisér Jan Kačer poté, co vyhodnotil svoje dvouleté angažmá v politice coby poslanec Federálního shromáždění v prvních dvou letech po sametové revoluci, viděl svoji účast v politice ve vztahu k tvůrčímu myšlení spíše negativně…

Pro ne je to naopak velice inspirující. To člověka nenechá se úplně ponořit do toho divadelního světa, který má také svoje vnitřní zákonitosti a dá se říci i omezení či úskalí, kde žijeme jako v příjemné oáze zapomnění. Takže se nechám vytrhnout z tohoto světa politikou, ale s láskou se vracím zpátky.

Takže vnímáš oba dva světy jako striktně oddělené?

No právě! Vypadnu z divadla a řeším úplně jiné problémy. V inscenaci jde o věci krátkodobější, kde je to o schopnostech, talentu, souhře s kolegy a výsledek je vidět v hotové inscenaci. V politice jdou sice věci také rychle, ale výsledek je vidět po několika letech. Nebo naopak nejsou výsledky žádné.

To od tebe zní, jakoby šlo o oboustranný relax.

Ano, přesně, fakt to tak je. Nesmírně mne to baví. Známe herce, vidíme, jací jsou a jak hrají. Kdy lžou a kdy nelžou. A pak vidíme ty politiky. Když s nimi mluvím, tak je čtu úplně jinak. Někdy jsem některé věci přečetl dopředu a ti lidé o tom vůbec nechtěli mluvit. Ale jak znám ta aranžmá z divadla, jak se lidé nastrojují, pak to v realitě čtu. A ještě je tu jedna věc, a to je nadhled. Nikdy mne politika nesežrala natolik, aby mne nějak zásadně poznamenala či ovlivnila. Já se cítím být divadelníkem, který politiku dělá jako koníčka. A také chápu to, že když někdo dělá jen politiku a úplně vážně, že z toho někdy zešílí.

Vraťme se k divadlu a Aréně. Její ředitelka Renáta Huserová řekla, že má jednu noční můru, to když by nějaký herec začínal v Aréně a vydržel tu až do důchodu. Jak je to s uměleckým šéfem Arény Ivanem Krejčím? Vydrží až do důchodu? Nebo jinak: chtěl by vydržet?

To já nevím, jestli bych chtěl. Spíše bych chtěl rozeznat ten pravý čas, tu pravou chvíli k odchodu, kdy by po mně už měl přijít někdo další. Ale nevím, kdy to bude. Za rok, za dva, za pět? Já nevěřím na krátkodobost. Spíše na to, že se v divadle něco léta buduje a pak se sklízejí plody. Zažil jsem éru Josefa Janíka v Divadle Petra Bezruče, ten tam působil třicet let a pořád to bylo nosné.

Spolu s Tomášem Vůjtkem jsi architekt dnešní velmi úspěšné Komorní scény Aréna, i když základy položili už jiní před tebou, zejména Pavel Cisovský, Janusz Klimsza, ale také třeba Radovan Lipus a další. Takže jsi něco zasadil, a co bys ještě chtěl sklidit?

Hlavně jsem na to nebyl sám, jak správně říkáš, byli jsme na to s dramaturgem Tomášem Vůjtkem dva. A pořád je to dialog a pořád máme další plány. Pořád ještě je důvod a snad i právo tady být, vidíme řadu věcí, které bychom v příštích sezónách chtěli realizovat. Ale není to jen o inscenacích. Proto mne těší víc to, že jsme dostali titul Divadlo roku 2013, a ne třeba cenu za nejlepší inscenaci. Protože my tady děláme všichni společně divadlo. A je to ocenění společné práce nás všech.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.