Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo Stará Aréna uvedla představení Helebranda a Kantorové Jak chutná tvůj otisk

Stará Aréna uvedla představení Helebranda a Kantorové Jak chutná tvůj otisk

26.5.2014 Divadlo

Autorská dvojice Pavel Helebrand a Zuzana Kantorová vytvořila pro jedinečný prostor Stará Aréna na Masarykově náměstí v Ostravě vlastní inscenaci Jak chutná tvůj otisk. Premiéra se konala sice už zároveň s nedávným outdoorovým extempore Vladimíra Poláka, někteří diváci a příznivci ostravského herectví se proto dostali až na pondělní reprízu.

Zvětšit obrázek

Zuzana Kantorová v inscenaci Jak chutná tvůj otisk
Foto: Werner Ullmann

Na první pohled by se řeklo, že to nebude žádný poprask. Diváků poskrovnu, ale o to větší byl nakonec samotný zážitek z inscenace, která dlouhou dobu vyhlíží jako monodrama, stojící na výkonu Zuzany Kantorové. Za nitky sice tahá zkušený Helebrand, který se naposledy představil s autorským pojetím Dekameronu v Cooltouru. Tam se také v Ostravě mohli diváci setkat s Kyticí, v jejíž finální části Svatební košili Zuzana Kantorová tehdy zaujala svou až přehnanou expresivní stylizací.

Drobná černovláska s nervní dynamikou na sebe dlouho nenechala čekat, a tak se k divákům dostává její one woman show, nebýt toho, že se k ní posléze, až po větší odehrané části přidávají další spoluhráči, známí například z úspěšného kabaretu Zajíc v pytli. Jako vždy potěší živá hudba a dokonce se zapojí zvukařka, takže o překvapení pro publikum není nouze. Kolega kritik byl dokonce obdarován skutečným jablkem.

První kroky na jevišti směrují k uklízečce s kýblem, je to hned tak natvrdo, bez upozornění je divák vržen někam, co si musí nejprve delší dobu srovnávat. Hrdinka našeho monodramatu jej postupně provede jedním cyklem své životní existence, který spočívá v běhání z práce do práce, pak do školy a konečně domů. Mezi tím se najde i čas na rychlíkový rozhovor s přítelem nebo kamarádkou.

Všechny role zvládá jedna herečka, je reproduktorem vnitřních hlasů, souží se realitou a dokonce hraje i ty kolem sebe. Zejména pomlouvačné hlasy těch druhých ve školní lavici utkví v paměti. Divák se tak trochu musí bát, zda nejde o školní divadlo, protože určitá část děje tomu napovídá, navíc je tady zakomponovaná část jedné autentické přednášky o krabech (s projekcí na plátno) a vydatně se používá školní křída, ale tady veškerá podobnost se školním prostředím končí.

Sice přijde moment, kdy si publikum může myslet, že se nachází v sociálním dramatu z dějin britského utlačování dětí, ale tento fakt záhy pomine, zvláště když se hrdinka ocitá v tramvaji jedoucí do Ostravy-Vítkovic. Takže jsme doma a hraje se na 100 % pro nás, dle osobních zkušeností a za cenu sedřených puchýřů na nohou-!. Divák musí podruhé žasnout, když společně s hrdinkou objevuje zdánlivě zapomenutý prostor černě natřeného jeviště, jsou tady trubky, po kterých se dá šplhat do velké výšky a pak se najde i ventilace, která může sloužit za náhražku bicích.

Lyrické drama o všednodenní ubíjející realitě pomalu stoupá do subjektivní roviny touhy odpoutat se a odletět někam pryč. Vrcholnými okamžiky zůstávají ani ne tak kvanta černých kulis popsaných bílou křídou, ale potemnělé scény s pěticí pohřebních svíček, které hrdinka znovu a znovu rozsvěcuje, aby je pak zase rychle sfoukla. Nakonec je už ani nesfoukne, ale rovnou zadusí pískem.

Hudba Pavla Helebranda je dlouhou dobu téměř nepřítomná, posléze decentní až nakonec intenzivně a naléhavě evokuje vnitřní odhodlanost k útěku. Zazní klavír, ale také elektrická kytara, vzdorovitě. Slečna od zvuku se v druhé polovině kusu, jinak hraného na jeden zátah bez přestávky, stává aktivní spoluhráčkou a zapojí se do malování křídou i akrobatické pozice, kdy nosí hrdinku celého večera na zádech.

Ta se zmítá v překvapivé variabilitě pozic, od ušlápnuté holky s hadrem po ukvapenou obsluhu v restauraci, snaživou školačku, niternou samotářku až v bizarního kraba, kdy pobíhá po čtyřech, zády k podlaze – tedy takový menší exorcismus.

Výsledkem je sice komorní, ale o to naléhavěji podané existenciální drama v podání neokoukaných herců, kteří vědí, že chtějí něco zásadního říci.

 

Martin Jiroušek | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.