Jedinečné lesní tašky a Ponašymu ve Staré Aréně aneb Výsledky těžby

Ostravský klub Les v sobotu oslavil první narozeniny, což znamená, že ve Střelniční ulici od loňského června vyrostl smrk vysoký asi deset až patnáct centimetrů. „Za deset let vám bude stínit, za dvacet bude opravdu vadit a za třicet let bude nebezpečný pro barák,“ dozví se čtenář na webových stránkách Zahrada.cz. Klub Les leckomu stíní už nyní, hlavně takzvaným strážcům veřejného blaha, kteří získali pocit, že v novém podniku v centru města se scházívají až příliš kriticky přemítající umělci. Tedy nebezpeční jedinci, kteří poukazují na bolavá místa stále ještě vážně nemocného města.

Když nic více, tak je Les spontánní univerzitou, na které se vyučuje v mnoha oborech. Nejvíce divadelní věda a herectví, v těsném závěsu pak literatura, filozofie, politologie a kulturologie. Někdy je to samozvaná pobočka konzervatoře, jindy akademie výtvarných umění a další den zase ožije starý dobrý underground. Dost velký potenciál na to, aby se hosté z Lesa jednoho dne skutečně dali dohromady a dle receptu z portálu Zahrada.cz se opravdu stali „nebezpečím pro barák“, tedy pro politiky na radnicích či na kraji.

Dosti o politice. „Vést řeči o politice se přísně zapovídá,“ stávalo už za protektorátu v ostravských hospodách. Les je také ostrovem čirého umění, jenž by mohl nést stejný název jako tato rubrika: OBRAZ A SLOVO. Patřičnou váhu básnickému slovu tu dává především Petr Hruška, nejčerstvější držitel Státní ceny za literaturu, jehož pravidelné měsíční literární Paseky trochu připomínají legendární Literární harendy z počátku devadesátých let.

Obraz ale za slovem trochu zaostává, neboť výstavy uspořádané v Lese trpěly bezmeznou důvěrou, kterou majitel klubu Přemysl Bureš prokázal kurátorovi Jardovi Němcovi. Němec sice správně zatoužil po nových jménech, jenže záměr nedotáhl do konce a namísto ostravské první ligy nabídl hostům spíše šedivý průměr. Nadějným výtvarným nadechnutím je až výstava Tomáše Haleše a hlavně umělecké „lesní tašky“ pokřtěné právě na sobotních oslavách.

Autory výtvarného ztvárnění tašek jsou totiž mimo jiné malířka Katarína Szányi či sochař Jan Šnéberger, přičemž geniální návrh podal i literární kritik a esejista Pavel Hruška. Stále slavnější genderová umělkyně Šárka Mikesková pak na tašku otiskla nočního motýla. Tedy on to tak úplně motýl není, jen můru připomíná. Ve skutečnosti jde o ženský klín.¨

Les slavil až do nedělního rána, a pokud se dožije příštího června, už to bude dvouletý smrk, dosáhne tedy výšky asi třicet centimetrů. Vlastnit klub, to je prostě dřina a nekonečná péče o křehkého mrňouse.

Část hostů z bujaře slavícího Lesa se potkala už na pátečním festivalu Ponašymu, který ve Staré Aréně pořádal Lukáš Kleberc. Zapálený organizátor, který sní o kultuře bez dotací, bez honorářů a vstupného. „V Ostravě je mnoho lidí, kteří chtějí udělat něco pro kulturu zdarma, za minimální až směšné odplaty, jen tak, z vlastního puzení pro dobrou věc. Tvořit kulturu v čisté formě,“ prohlásil Kleberc na závěr festivalu. Revoluční, pro mnohé skandální, rozhodně však velmi sympatická myšlenka ve městě, v němž kultura spolyká stamiliony ročně z městského rozpočtu.

Zadarmo třeba ve Staré aréně četl Václav Buchtelík, student Ostravské univerzity. Poezie to sice nebyla, spíše pár záznamů, z nichž možná jednou poezie vzejde, Buchtelík však docela drze vyzval k literárnímu souboji jednoho ostravského barda. K zápasu dojde už brzy a čtenáři Ostravanu.cz o jeho záznam určitě nepřijdou.

K výsledkům těžby za uplynulý týden patří i uhlí nafedrované v galerii V Rámci. Výstavu šesti videoartistů uvedl pedagog Ostravské univerzity Petr Lysáček vpravdě rafinovaně. „Autentičnost, přirozenost, vnímavost, proradná hanebnost, hanebná proradnost, hospodské plky,“ prohlásil. Nic. I všechno. Zodpovědnost vtipně přenesená z pedagoga výtvarné školy na návštěvníka galerie.

V pátek po osmé večer zase zazněly na rozhlasové stanici Vltava hlasy básníků z Těšínska, jež Ostrava dobře zná už od počátku devadesátých let. Z Literárních harend, z časopisů Landek a Modrý květ i z ostravských knajp: Renata Puztlacher, Jacek Sikora, Kazimierz Kaszper a Bogdan Trojak. Trojak dnes sice žije v Praze-Karlíně, na stanici Vltava ale zavzpomínal na rodný industriální kraj a přečetl následující skvostný kus nazvaný Bohu-mín.

BOHU-MÍN

Z portálového jeřábu padá anděl
a láska s briketou v dlani
přikládá do nejvyšší pece srdce.
Měsíc, nešťastný platnéř
dřepící s bílou růží v třtinách u Odry,
roní stříbrné nýty na struny noci.
Stojíš sám na mostě. Mrzne.
Posloucháš, jak se zadrhává ozubí proudu,
zatímco v tobě bublají
siřičité spodní vody pochyb.
A jako by tě ten s kopýtkem píchal do srdce
křivým štěpařským nožem.