Kulturní deník pro Ostravu a Moravskoslezský kraj

Úvod Divadlo S Antonínem Dvořákem o dotycích matematiky a divadla

S Antonínem Dvořákem o dotycích matematiky a divadla

27.6.2014 Divadlo

Antonín Dvořák pochází z Velkého Meziříčí a vystudoval teorii automatického řízení na brněnské elektrofakultě VUT. Po ukončení vysokoškolských studií působil krátký čas na VŠB – TU, nyní je pracovníkem Ostravské univerzity. Zároveň je velmi činný v oblasti divadla, ať už profesionálního, nebo amatérského.

Zvětšit obrázek

Antonín Dvořák je matematik, ale hodně se angažuje v divadelní scéně.
Foto: Ladislav Vrchovský

Vystudoval jsi technický obor, ale já tě vidím velmi často v divadle, a to nejen jako diváka, ale podílíš se i na inscenacích. Co tě přivedlo k divadlu?

Poslední léta se zabývám na univerzitě aplikovanou matematikou. Je docela častým jevem, že lidé, kteří se věnují těmto věcem, potřebují zaměstnat i jiné oblasti mozku než jenom ty zaměřené na logické myšlení. Často se zabývají hudbou, pro kterou já určitě talent nemám, ale už při studiích v Brně jsem hodně chodil do divadel, hlavně do HaDivadla. Tam tehdy působili Arnošt Goldflam a Jan Antonín Pitínský a jejich práce mne velmi zaujaly. V Ostravě jsem pak začal chodit do zdejších divadel a postupně navázal kontakty s lidmi od divadla.

Teď jsi mne dostal docela do úzkých. Žil jsem v přesvědčení, že působíš na univerzitě na humanitních studiích. Takže co vlastně je náplní tvé práce na univerzitě?

Já působím na Centru excelence IT4Innovations, divizi OU, Ústavu pro výzkum a aplikace fuzzy modelování, což je jedna ze součástí projektu IT4Innovations. Ten je veřejně znám spíše jako superpočítač na VŠB-TU, nicméně je tematicky mnohem bohatší.  My se zabýváme zejména teorií a aplikacemi tzv. fuzzy logiky, která umožňuje modelovat určité aspekty lidského uvažování.  To úzce souvisí s vágností obsaženou v přirozeném jazyce, pro jejíž vystižení jsou právě námi studované modely vhodné.

Takže divadlo je tvoje hobby… Jak došlo ke spolupráci s Radovanem Lipusem? Několikrát jsem tě viděl v roli jeho asistenta, ať už ve Stesku kavárenského povaleče, nebo při jeho ostravských inscenacích. Účastnil ses několika jeho projektů jako člen inscenačního týmu…

Seznámili jsme se někdy v roce 1997. Absolvoval jsem u Radka dílnu na Jiráskově Hronově v roce 2000. Tam jsme se poznali blíže, a protože také fotografuji, vznikla naše spolupráce na přednáškách o Ostravě a na Radkově knize Scénologie Ostravy. Já jsem zajišťoval obrazový doprovod a některé fotografie se pak dostaly i do knihy samotné. Radek si mne potom přizval k další spolupráci na některých inscenacích.V poslední době jsem například dramaturgoval společně s Janou Pithartovou inscenaci Šaryk vzpomíná v Divadle loutek, kterou Radovan Lipus režíroval.

V čem tvoje role při této spolupráci spočívala? Bylo to vzájemné dotýkání se matematiky a divadla?

Takových divadelních textů, které by toto dotýkání nabízely, není mnoho. Ale objevují se. Spolupracoval jsem s Radovanem zatím na třech. Šlo o to mluvit s herci, kteří hrají matematiky nebo fyziky, zejména o způsobu myšlení matematika. O tom, co je pro takového člověka důležité. Vysvětloval jsem také ty části matematiky, které se přímo v dramatickém textu objevovaly.

Takže v podstatě šlo o odbornou spolupráci na herecké složce inscenace…

Ano. Často se ale na různé věci ptali i jiní, které to zajímalo, ti, kteří hráli příbuzné či přátele matematiků nebo fyziků. Zajímalo je, jak matematik vidí svět kolem sebe.

Často se mluví o tom, že matematika má velmi blízko k umění. Ke kterému žánru má podle tebe nejblíže?

Myslím si, že k hudbě. Řada matematiků se věnuje aktivně hraní hudby. Je tam podobná míra abstrakce, hlavně ve vážné hudbě. Zároveň, jak už jsem říkal, si při hudbě zejména může matematikův mozek odpočinout. A to pak umožňuje dostat se v matematice dál. Ale samozřejmě existují i dotyky s dalšími uměleckými oblastmi.

O matematice a hudbě se často hovoří v souvislosti s tvorbou J. S. Bacha…

Na toto téma byla napsána vynikající kniha autora Douglase Hofstadtera , která nedávno vyšla v českém překladu. Jmenuje se Gödel, Escher, Bach. (V ediční poznámce k českému vydání je psáno: Hlavním cílem této mimořádné knihy na pomezí metamatematiky, informatiky, filozofie a kognitivní psychologie je zkoumání, co jsou a odkud se berou základní atributy člověka – vědomí a inteligence. Je vystavěna na trojúhelníkovém půdorysu, jehož strany tvoří Bachovy fugy, Escherovy obrazy a dílo matematika Kurta Gödela. Pozn. aut.) Ta knížka dobře ukazuje způsoby myšlení skladatele, výtvarníka a matematika.

Přejděme k divadlu. Žiješ v Ostravě dvacet let. Vnímáš nějaký proces nebo trend v ostravském divadle za tu dobu, kdy místní scény sleduješ?

Určitě k nějaké proměně došlo. Ale nemyslím si, že je tam nějaký výrazný trend, který by se dal sledovat a pojmenovat. Ty hlavní změny souvisí s personální proměnou. Každý nový šéf si samozřejmě přináší svoji vlastní představu. O tom, jak by měla vypadat dramaturgie a podobně.

Nedávno jsem zaznamenal názor, že na rozdíl od pražské scény, když ji nazíráme obecně, ta ostravská nabízí silnější kontakt s realitou. A má silnější a konkrétnější ozvěny společenských procesů. Vnímáš to podobně?

Do jisté míry s tím souhlasím. Ostravská energie je schopna nakazit i lidi, kteří přijdou odjinud, a pak to propojení se skutečností, ve které tu žijeme, je silnější. A prochází to celým repertoárem všech ostravských scén.

Velmi úzce spolupracuješ s předním ostravským neprofesionálním divadlem Aureko II, které v tomto roce se svými inscenacemi postoupilo hned na dvě celostátní přehlídky. Navíc s inscenací, na které se osobně podílíš jako dramaturg. Jak k této spolupráci došlo?

Potkali jsme se před více než deseti lety. Soubor tehdy pracoval na inscenaci hry Georga Taboriho, a požádal mne o dramaturgickou spolupráci. Potkal jsem se tam s lidmi, se kterými máme podobný pohled na to, co a jak by se mělo dělat.

Vidíš nějaké kvalitativní rozdíly mezi profesionálním a neprofesionálním divadlem?

Záleží od případu. Někdy vidím výsledek práce amatérských divadelníků, který mne naprosto nadchne. Pro mne je možnost nalezení společné energie a společného názoru tím nejcennějším. Jsou divadla amatérská, kterých si cením natolik, že bych raději viděl jedno jejich představení, než deset jiných profesionálních. Výborní jsou například V.A.D. Kladno nebo Nejhodnější medvídci z Hradce Králové.

Velmi úspěšnou inscenací Aureka II je jevištní zpracování hry francouzského dramatika Jeana Michela Ribese Divadlo bez zvířat v překladu Petra Christova. Jestli se nemýlím, titul jsi vybral právě ty. Proč právě tento text?

Četl jsem sborník francouzských dramatických textů. A protože zároveň myslím na herecké složení souboru i na technické možnosti, tak právě tento titul mi připadl vhodný. Samozřejmě jsme se museli všichni shodnout. Věděl jsem, že celý text o osmi částech je nad síly souboru, vybrali jsme tedy čtyři z osmi dílčích jednoaktovek.

Co je podle tebe hlavním tématem hry Divadlo bez zvířat?

Je jich tam víc. Pro mne je zajímavé téma odvahy k životní změně.

Co máš teď, co se divadla týká, v plánu?

Spolupracuji s překladatelem Pavlem Dominikem a nakladatelstvím Pistorius a Olšanská na vydávání dramatických textů. Vydáváme překlady z angličtiny, a jde jak o hry už u nás uvedené, tak o ty, které na své režiséry a herce teprve čekají.  S Pavlem Dominikem vybíráme tituly a hledáme lidi, kteří na této divadelní edici budou spolupracovat jako autoři doslovů apod. Naposledy jsme vydali hru Keitha Huffa Deštivé dny, jejíž úspěšná inscenace v divadle Ungelt má těsnou vazbu k ostravskému divadlu v osobách Janusze Klimszy a Richarda Krajča. A spolupráce s Aurekem II na dalších titulech, a vlastně i na Divadle bez zvířat, kde dochází k přeobsazování rolí, bude také doufám pokračovat.

Ladislav Vrchovský | Další články

Přečtěte si více z rubriky "Divadlo", nebo přejděte na úvodní stranu.